Klub Rádia Junior o hodinách
Lidé měří čas už tisíce let. Už ve starověkém Egyptě nebo v Mezopotámii potřebovali nějak zachytit běh času, aby se podle něj mohli řídit.
Využívali k tomu třeba slunce, které vrhalo stín na speciálně odměřený sloup. Tento prastarý princip slunečních hodin se využívá dodnes a existují dokonce i miniaturní přenosné sluneční hodiny. K měření času lidé kdysi využívali i vodu, která odkapávala nebo odtékala z přesně odměřené nádoby.
Později pak lidé přišli na princip přesýpacích hodin, ty však dokázaly ukazovat čas jen po omezenou dobu, pak se musely otočit. První mechanické hodiny s ciferníkem a ručičkami začaly vznikat ve středověku, nesestrojovali je ovšem hodináři, ale kováři. Hodinový stroj byl totiž příliš velký a také drahý. Postupně se hodiny zmenšovaly a jejich výrobě se začali věnovat hodináři. V jejich dílnách pak vznikaly už klasické stolní, nástěnné nebo kapesní hodiny a hodinky.
Správná funkce mechanických hodin je závislá na pohonu. Ten strojkům dávají buď závaží, nebo svinuté pérko. Na něj pak navazuje systém setrvačky, kotvy a ozubených koleček, která posouvají ručičkami na ciferníku. Klasické mechanické hodinky se proto musí pravidelně natahovat, aby pérko udrželo stroj neustále v chodu.
Dnes jsou nejrozšířenější náramkové hodinky, existují ovšem jen zhruba 100 let. První náramkové hodinky si objednala francouzská armáda pro své vojáky, protože do té doby běžné kapesní hodinky na řetízku nebyly v terénu dobře dostupné. Žádné z těchto vojenských hodinek se však nedochovaly. Velmi brzy na to, počátkem 20. století, si pak nechal náramkové hodinky udělat francouzský letec Santos-Dumont.
Hodinářství vyžaduje zručnost, preciznost a trpělivost. Ideálními předpoklady je modelářství a zájem o práci s kovem. Hodinářské řemeslo se u nás v současné době vyučuje na jediném učilišti v Jihlavě.
Moderoval Jan Herget.
