Ondřej Neff: Kdo se bojí
Moje první letošní glosa spadla na pondělek hned po Silvestru. Měl bych ji věnovat veselí nebo bilancování nebo prognózám. Místo toho se zaměřím na psy a taky na strach, ono to všechno souvisí dohromady. Už loni jsem byl o Silvestra na výletě s našimi pejsky, fenkami Gari a Norou, taktéž s mým synem Davidem a vnučkou Dominikou.
Máme rádi Čapkův okruh od jeho památníku na břehu rybníka ve Strži ke zříceninám hamru na plech čili Plechhamru a pak dál k obci Pouště a po žluté zpátky k Čapkovu domu.
Čtěte také
Letos to ale bylo trochu komplikované. Část lesa, zrovna tam, kudy nás vedla žlutá značka, obsadili myslivci a stříleli jak o Božím těle. Měli tam člověka v červené vestě, slušně nás zahnal a my se nikam necpali. Já byl na vojně a vím, že střela vypálená z hlavně má, jak nás učili v hodinách balistiky, smrtící účinek po celé dráze letu. Takže jsme rádi šli jinudy, ale když se zrovna střílelo, mé pocity nebyly smíšené. Byly hodně, abych tak řekl, bázlivé.
A co pejskové? Jak který. My při té cestě doslova našli u Kamenného mostu vyděšeného zaběhnutého pejska, který se tak bál střelby, že se vytrhl páníčkům a prchl. Volal jsem na městské strážníky, přepojili mě na Dobříš. Služba byla velice ochotná, nabízeli, že pošlou ke Kamennému mostu někoho z útulku, ale to už jeli myslivci autem a uprchlíka hledali, takže jsme jim ho předali a popřáli pěkný Nový rok.
Život je plný nástrah
A naši pejskové? Ti se té palby nebáli. Vůbec. Jediní bázlivci jsme byli my, hlavně David a já. Znáte to, vnučka. Tyhle mladé holky mají pro strach uděláno.
Čtěte také
Teď střih v čase. Návrat, mladí do Prahy, já do Zvole. Kolem šesté začaly petardy. A pejskové, hlavně Nora, kteří statečně čelili krupobití střel, že by i sám Napoleon z nich měl radost, šíleli hrůzou. Na Silvestra to řeším televizí, přehrávám nějaký film, kde se hodně střílí, snad to nějaký efekt má, moc velký ne. Jestli mi chcete poradit, abych vzal psa do postele pod deku, pak děkuji. Vyzkoušel jsem. Ani to nepomáhá. Co s tím?
Ano, je to chování nerozumné. Skutečná střelba naší Noře nevadí, hluk jinak neškodných petard ano. A jsme u závěru povahy obecné, jsme u strachu a jeho příčin.
Život je plný nástrah a je tu čeho se bát. Někdy se ale chováme jako ta Nora a bojíme se zbytečně. Nerozumně. Strach má svůj velký smysl, naveskrz pozitivní – vede nás k opatrnosti. Nelézt na žlutou, kde se zrovna střílejí kanci, to je ten smysl. Bát se petard? Nesmysl.
Přejme si do nastávajícího roku, aby skutečných důvodů strachu bylo co nejméně a těm neskutečným? Těm se jenom smějme.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
