Být, či nebýt

William Shakespeare záhadný

William Shakespeare, anglický básník a dramatik – tedy autor divadelních her a také herec, je samá záhada, přestože je jedním z nejslavnějších divadelníků všech dob a na celém světě. První záhadou z mnoha je přesný den jeho narození. Známe den jeho křtu – 26. dubna 1564. Ale protože se v Anglii, v době, kdy žil, křtily děti až tři dny po narození, usuzuje se, že se narodil už 23. dubna. A 23. dubna také zemřel, ovšem až roku 1616. Takže mu bylo přesně nebo skoro přesně padesát dva let.

Na dnešní poměry jsou dvaapadesátiletí lidé vlastně ještě mladí. Ovšem v Shakespearově době řádily různé nebezpečné nemoci, na které ještě neexistovaly léky. Navíc nikdo nevěděl, co je to pořádné mytí rukou nebo že i malé poranění je vstupní bránou do těla pro různé bacily.

Další záhadou je, komu tenhle přeslavný básník věnoval své sonety. To jsou čtrnáctiřádkové básně například o lásce, o životě, o kráse, ale i o politice. Zachovalo se jich 154. A v některých těchto sonetech se objevuje záhadná Černá nebo také Temná dáma. Vědci zabývající se Shakespearovým dílem dodnes přesně nevědí, o koho šlo.

Záhadou také zůstává, jestli všechny básně a divadelní hry, které jsou Williamu Shakespearovi přisuzovány, tento světoznámý anglický dramatik skutečně napsal. Je možné, že hry Sen noci svatojánské, Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear a přes třicet dalších napsal někdo úplně jiný. Také na tom se literární a divadelní vědci stále nedokážou shodnout. Ale v čem se shodují takřka všichni, je to, že jsou ty hry i básně nesmírně krásné, ať už je William Shakespeare napsal nebo ne. To, i všechno ostatní, si zapište za uši.

William Shakespeare a jeho doba

V 16. století, v období, kterému říkáme renesance, vládl v Anglii král Jindřich VIII. A ten měl postupně šest žen. Nechoval se k nim moc hezky, dvě z nich nechal dokonce popravit. Nebyl to tedy žádný pohádkově hodný král. Ostatně ani doba, ve které vládl, nebyla nijak pohádková. Stále někdo s někým proti někomu bojoval.

Jindřichova druhorozená dcera Alžběta I. vládla po jeho smrti a po smrti svého bratra a sestry. Byla 44 let anglickou panovnicí. Období její vlády se nazývá alžbětinská doba nebo také zlatý věk Anglie. Zlatý věk se říká době, kdy se lidem daří. Dařilo se tehdy i obchodu a řemeslům, literatuře a vzdělání. A do těchto zlatých časů se narodil jeden z nejslavnějších anglických básníků a divadelníků William Shakespeare. Měl štěstí, protože královna Alžběta podporovala divadlo.

Shakespeare nebyl jediný, kdo tehdy psal divadelní hry. On i další autoři psali o všem, co se v té době odehrávalo, o zámořských cestách a dobrodružstvích, o touze po moci, nenávisti, závisti, ale i o lásce a veselých lidských příbězích. V dějinách divadla se toto období nazývá alžbětinským divadlem.

V Londýně bylo tenkrát hodně divadel a divadelních spolků. Shakespeare byl spolumajitelem divadla jménem Globe. Působil v něm také jako herec. Ale vlastně kdo ví, jak to skutečně bylo. Literární a divadelní vědci se dnes vůbec nedokážou dohodnout, jestli všechny ty úžasné divadelní hry, které jsou připisovány Williamu Shakespearovi, opravdu napsal on. Nechali je dokonce prozkoumat speciálním počítačovým programem. Zkoumali s jeho pomocí slovo po slovu. Přesto se k pravdě pravdoucí nedobrali.

Zvláštností alžbětinského divadla bylo, že všechny role v divadelních hrách hráli jenom muži. I ženské role. Takže nejenom nešťastně zamilovaného Romea, ale například i Julii, její matku i chůvu ve hře „Romeo a Julie“ hráli určitě chlapci a muži. Proč? Ženy to měly tehdy zakázané. To i všechno ostatní si zapište za uši.

William Shakespeare a jeho hry

Za vlády anglické královny Alžběty I. se rozvíjela nejenom řemesla a obchod. Přes moře se plavily královské lodě často ohrožované piráty. Dařilo se i vzdělanosti a umění, tedy i divadlu. Vědci divadlo té doby nazývají alžbětinským divadlem. Jeho zvláštností bylo, že dívčí a ženské role hráli chlapci a muži. Ženy tenkrát divadlo hrát nesměly. Bylo to zakázané. V publiku ale ženy být mohly.

Divadla byla postavená většinou ze dřeva, budovy měly často kruhový tvar a byly bez střechy. Zastřešené byly pouze balkóny, kde sedili bohatší diváci. Ti, kteří si nemohli dovolit drahá místa, stáli uprostřed kruhu v přízemí před jevištěm. Elektřina tenkrát neexistovala, svítilo se svíčkami a svícny nebo loučemi. Žádný div, že během představení docházelo k požárům. Vyhořelo také divadlo Globe, jehož spolumajitelem byl i světoznámý anglický autor divadelních her William Shakespeare. Při jednom představení vystřelilo prý jedno dělo tak nešťastně, že zapálilo střechu z dřevěných došků. Divadlo úplně shořelo, ale bylo později postaveno znova. A ještě později bylo zbouráno. Ale to už je jiná historie.

Prostí lidé i bohatí šlechtici divadlo milovali. Odráželo jejich život. Diváci si do divadla chodili poplakat, ale také se bavili a smáli. Divadelním hrám se smutným koncem a se smutnými příběhy postav se říká tragédie. Např. Romeo a Julie nebo Hamlet jsou tragédie, končí smutně. Veselé a zábavné divadelní hry se nazývají komediemi. Třeba Sen noci svatojánské je hodně legrační komedie, stejně jako Zkrocení zlé ženy.

Shakespeare psal i historické a pohádkové hry a je také autorem mnoha básní. Ale neví se, zda skutečně všechno napsal sám. Literární a divadelní vědci se dohadují, jestli se za jeho jménem neskrýval nějaký významný šlechtic, u kterého by se neslušelo, aby se věnoval divadlu.

Dnešní divadlo je úplně jiné. Ženy mohou být herečkami, elektřina pohání složitou divadelní techniku řízenou počítači. Ale hry Williama Shakespeara, ať už je za tím jménem schován kdokoli, se stále překládají do různých světových jazyků a dodnes se hrají po celém světě. To i všechno ostatní si zapište za uši.

William Shakespeare a slavné věty z jeho her

Dodnes zůstává záhadou, jestli William Shakespeare, slavný anglický básník a divadelník, opravdu napsal všechny básně a divadelní hry podepsané jeho jménem. Za vlády královny Alžběty I. se divadlu dařilo. Přesto nebylo vhodné, aby ti nejvznešenější šlechtici psali prosté divadelní hry. Je proto možné, že je někteří napsali pod jiným jménem. Říká se tomu, že měli pseudonym. Nebo se skrývali za jméno někoho jiného. Divadelní vědci se domnívají, že to mohlo být v některých případech i jméno William Shakespeare.

Shakespearovo dílo obsahuje veselé a zábavné komedie, např. Veselé paničky windsorské, Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské a spoustu dalších. Dále tragédie plné smutných a nešťastných lidských osudů, např. Hamlet, Macbeth nebo Othello… Také historické hry o různých významných lidech, např. Richard III. nebo Jindřich VIII.

Tuhle hru o králi Jindřichu VIII., otci královny Alžběty I., který měl šest žen, z nichž dvě nechal popravit, jedna z nich byla dokonce Alžbětina matka, a který rozhodně nebyl žádný svatoušek… tak tuhle hru napsal William Shakespeare společně s dalším anglickým dramatikem alžbětinského divadla. Jmenoval se John Fletcher a spolupracoval nejenom se Shakespearem, ale i s dalšími autory. Tak řekněte – kdo se v tom má vyznat… Kdo co napsal, nebo nenapsal…

Důležité ale je, že se většina Shakespearových her hraje dodnes. Možná jste je neviděli, ale třeba jste slyšeli některé věty z nich. Tak jako znáte některé „hlášky“ z oblíbených filmů, mohla vám utkvět v paměti tzv. ustálená slovní spojení, rčení a přirovnání, která se do běžné mluvy dostala právě ze Shakespearových her.

Například: dánský kralevic Hamlet přemítá o smyslu života: Být, či nebýt? O nerozhodném člověku se proto někdy říká, že má problém jako Hamlet. Nebo Richard III., ve stejnojmenné Shakespearově hře, když utíká z bitvy a chce si zachránit holý život, křičí: Království za koně! A tohle slovní spojení se používá, když někdo slibuje něco, co nemůže splnit. To i všechno ostatní si zapište za uši.

William Shakespeare a dnešní doba

Rok 2016 je rokem jednoho velkého divadelního výročí. Tohle výročí nám připomíná, že uplynulo 400 let od smrti anglického básníka a divadelníka Williama Shakespeara. Narodil se totiž v období renesance za vlády královny Alžběty I. roku 1616. Zemřel v dvaapadesáti letech a zanechal po sobě spoustu básní a divadelních her. Jeho dílo je známé po celém neanglicky mluvícím světě. Je tomu tak i díky překladatelům. Cílem každého překladatele je vytvořit co nejpřesnější překlad, navíc jinak než to udělali ostatní. Ale zároveň tak, aby smysl zůstal stejný.

V jednom Shakespearově sonetu, který kdysi přeložil český překladatel Erik Adolf Saudek, se píše: Jen nevidět už, jak je bita ctnost a vynášena nicka přeubohá… Básník tím nejspíš chtěl vyjádřit, že se mu nelíbí, že o ctnost – tedy o slušnost a moudrost – přestávají mít lidé zájem, že se oslavují nicky, tedy ti, kteří nic neumí. A že by tomu tak být nemělo. Tohle William Shakespeare napsal před téměř 400 lety. A platí to dodnes. Jak je to možné?

A jak je možné, že jeho sonety a hry jsou stále tak moc oblíbené? Čím to je, že William Shakespeare ovlivnil i současné autory? Vždyť vznikly například opery, balety i muzikály podle jeho her. Je to určitě proto, že pojednávají o lásce, nenávisti, závisti, touze po moci, o vztazích mezi rodiči a dětmi… Tedy o tom, co znali a prožívali lidé v alžbětinské době a co znají a prožívají dodnes. To i všechno ostatní si zapište za uši.