JAK MLUVIT SE SLUCHOVĚ POSTIŽENÝM KAMARÁDEM

Musí používat jazyk, který se neposlouchá, ale který je vidět, a to je vizuální - znakový jazyk. Přestože neslyší, jsou neslyšící schopní naučit se mluvit a odezírat, čili rozpoznat, co ostatní říkají, podle pohybů jejich úst (dokáží "číst z úst"). Při odezírání ale nezískají další informace, které mluvené slovo obsahuje a které se přenášejí intonací a melodií hlasu, tudíž nejsou vidět.

Míra sluchového postižení
Být sluchově postižený může znamenat přinejmenším tři různé věci:
* být ohluchlý
"Ohluchlí" jsou lidé, kteří ztratili sluch až po rozvinutí mluvené řeči. Ohluchlí lidé většinou využívají ke komunikaci odezírání a mluvenou nebo psanou řeč. Mluvená řeč ohluchlých lidí může mít různou úroveň srozumitelnosti. Při písemné komunikaci ovšem vůbec nemusíš poznat, že se jedná o sluchově postiženého. Příkladem mohou být skvělé knihy ohluchlé spisovatelky Věry Strnadové, která píše o problematice sluchového postižení.
* být nedoslýchavý
Nedoslýchaví lidé mají zbytky využitelného sluchu a mohou se sluchadly v tiché místnosti rozumět mluvené řeči i bez odezírání. Patří mezi ně i starší občané, kteří mají díky svému věku již méně kvalitní sluch.
* být neslyšící
Jako neslyšící označujeme osoby, které se narodily plně neslyšící, nebo ztratily sluch před rozvojem řeči, a to buď absolutně, nebo mají jen nevyužitelné zbytky sluchových vjemů.

Jak těžké je číst
Někteří lidé si myslí, že když neslyšící mají oči, mohou přece číst a tak získávat všechny potřebné informace. Neslyšící samozřejmě oči mají a číst mohou, avšak je to pro ně mnohem náročnější než pro slyšícího člověka. My slyšící čteme tak, že uvidíme slovo a náš mozek ho nejprve rozpozná jako text, potom ho převede do zvukové podoby a aktivuje centrum sluchu. Slovo se v našem podvědomí "přehraje", takže ho v podvědomí slyšíme.

Neslyšící člověk vidí slovo jen jako shluk písmen a maximálně si pod ním může představit odpovídající znak znakového jazyka. Představ si, že jsi nikdy neslyšel, jak písmena znějí. Neznáš žádný zvuk pro písmeno A, B, nebo C. Jsou to jen čáry - něco podobného, jako když otevřeš japonskou knihu (pokud neumíš japonsky). Jednotlivá písmena, když se poskládají za sebe, tvoří slova. A v češtině je to o to složitější, že se navíc nad některými písmeny někdy píše čárka, jindy háček a jindy nic.

Ach, ta čeština!
Čeština je krásný a malebný jazyk, ale také jazyk pěkně složitý. Se svými sedmi pády a třemi rody dělá spoustu problémů cizincům, kteří ji mohou slyšet. Znakový jazyk (podobně jako např. angličtina) však nic jako skloňování nebo rody nemá. Nepotřebuje je. Stůl je zkrátka stůl a všechny vazby se vyjádří buď pomocí vztahů (poloh) v trojrozměrném znakovacím prostoru, nebo pořadím znaků ve větě.

Kromě gramatiky mají neslyšící problémy také se slovní zásobou, protože jsou odmalička odříznuti od zdrojů informací. Slyšící denně poslouchají rádio, dívají se na televizi, rozšiřují si slovní zásobu ve škole a tím, že ji stále používají. Neslyšící slova, která nepotřebují, většinou ani neznají. Jedna neslyšící např. neznala slovo žehlička, přestože každý den žehlila prádlo.

Jaký je znakový jazyk
V čem je znakový jazyk jiný než ten mluvený a co naopak mají oba jazyky stejné? Díky mluvenému jazyku si můžeme povídat o nejrůznějších věcech - o výletě, láskách, přáních a snech... Jazykem můžeme říci, že se na někoho zlobíme, ale také že ho máme rádi. Dokáže tohle všechno i znakový jazyk? Ano. Neslyšící nemohou poslouchat mluvený jazyk, a proto spolu hovoří jazykem, který se neposlouchá, ale je vidět. Nám to může připadat, že pomateně máchají rukama, ale jde o přesné pohyby, v nichž se neslyšící vyznají stejně dobře jako my ve směsi zvuků.

Někdy se říká, že znakový jazyk je primitivní. Kdo takové věci říká? Možná ten, kdo neví, jak je znakový jazyk krásný a bohatý. Někdo, kdo si nikdy nepovídal přímo s neslyšícími o jejich problémech, zkušenostech či zážitcích. Občas se něco podobného říká i o lidech hovořících cizími jazyky, jimž nerozumíme. Češi například říkají, že když hovoří Holanďané, tak to vypadá, jako když chrochtají prasátka. Nebo říkají, že Němci mluví nepříjemným tvrdým jazykem. Američané prý zase mluví, jako když mají v puse bramboru, Poláci si šlapou na svůj vlastní jazyk, Italové při mluvení zpívají a tak dále. Proč lidé tohle lidé říkají? Asi proto, že všechny jazyky porovnávají se svým jazykem - s češtinou. Když cizí jazyk vypadá jinak, tak si myslí, že je divný. A přitom žádný cizí jazyk není horší nebo lepší než ten náš. Jen je prostě jiný. Každý je trochu zvláštní a každý je krásný, protože se jím dorozumívají lidé. To platí i o znakovém jazyce.

Pravidla, jak jednak se sluchově postiženými spolužáky
Neslyšící lidé potřebují při povídání oční kontakt. Při rozhovoru je jim nepříjemné, když se od nich druhý člověk otáčí, nebo když pozoruje někoho jiného. Neslyšícímu je také nepříjemné, když se mu někdo dívá na ukazující ruce nebo si v rozhovoru prohlíží jeho tělo nebo obličej. Stalo se ti někdy něco z takových nepříjemností? Neslyšící také potřebuje, aby ho druhý člověk poslouchal. Ten, kdo s ním hovoří, nemá stát během rozhovoru nehybně jako socha, ale má přikyvovat hlavou na souhlas, jako by říkal "Hmm?", "Opravdu?". Neslyšící ve větší skupině sedí nebo stojí v kruhu, aby na sebe dobře viděli. I vzdálenost od neslyšících je důležitá. Neslyšící nerozumí, když u nich stojíte příliš blízko, nebo naopak příliš daleko. Pro neslyšící je velmi důležité světlo. V komunikaci neslyšících je více dotyků než v komunikaci slyšících, avšak dotyky mají svá pravidla a své hranice. Např. můžeš poklepat neslyšícího na paži a ramena, ale nemůžeš ho poklepat na záda a na hlavu. Můžeš mu poklepat také na stehno, ale pouze když oba lidé sedí. Neslyšícím nejsou příjemné surové, nebo naopak velmi jemné dotyky.

Přehledně lze tato pravidla shrnout takto:
* Pro komunikaci s neslyšícím kamarádem je nutný vzájemný oční kontakt. Tedy dříve než začneš mluvit, navaž s neslyšícím oční kontakt, a to nejlépe tak, že mu poklepeš na rameno.
* Hovoř celou dobu tak, aby ti neslyšící dobře viděl na ústa a mohl odezírat.
* Během hovoru se neotáčej stranou, ale stále se dívej na neslyšícího.
* Nehovoř na neslyšícího zády.
* Pokud jsi v místnosti, nestůj zády k oknu nebo ke zdroji světla, ale stůj tak, abys stál ke zdroji světla čelem a neslyšící zády.
* Nehovoř příliš rychle, nesnaž se slabikovat a příliš výrazně artikulovat.
* Ve správné artikulaci ti pomůže, když budeš mluvit bez hlasu, nebo velmi potichu.
* Nesnaž se křičet, mluv přirozeně.
* Nezakrývej si tvář ani ústa. Hodně lidí má ve zvyku si při sezení u stolu podpírat hlavu a tím si často nevědomky zakrývají ústa. Pokud si zakryješ ústa třeba jen částečně, neslyšící nemůže odezírat.
* Používej všeobecně známá slova a jednoduché věty. Vyhýbej se složitým výrazům, cizím slovům a ironii. Cizí slova, která například denně používáš se slyšícími kamarády, neslyšící nemusí znát.
* Vždy se ujisti, že ti neslyšící kamarád rozumí.
* Pamatuj na to, že čeština je pro neslyšící cizím jazykem a že odezírání je poměrně náročné a nikdo to nevydrží příliš dlouho.
* Pokud umíš prstovou abecedu (a to libovolnou formu), můžeš ji použít pro vyhláskování některých slov, která neslyšící neodezře.
* Pokud si nebudete rozumět, použij papír a tužku.

Pravidla rozhovoru ve znakovém jazyce
* Jak zavoláš na neslyšící osobu, která je daleko? Můžeš zablikat světlem, podupat nohou na zem nebo rukou na stůl nebo taky zamávat. Když to nepomůže, můžeš zavolat přes jinou osobu, která je trochu blíž.
* Když si dva neslyšící povídají ve znakovém jazyce a někdo chce projít mezi nimi, není nutné sklánět hlavu, ohýbat se a různě se krčit. Je lepší projít normálně ve stoje, úplně bez omluvy nebo jen s jemným dotykem na rameno nebo na záda jedné z osob.
* Když bys někoho chytl při povídání jen tak za ruku, neslyšící to bude vnímat jako agresivní chování. Je to podobné, jako když slyšícímu člověku při povídání zakryješ rukou ústa.
* Když chceš přerušit povídání dvou neslyšících ve znakovém jazyce, musíš se nejdřív omluvit. Stačí jen stručně říct, proč je nutné povídání přerušit. Když mají oba neslyšící pochopení, souhlasí s přerušením a začnou hovořit s tebou. Když neslyšící přerušení odmítne, musíš chvíli počkat, až dopovídá. To jsou pravidla rozhovoru ve znakovém jazyce.