Jak správně mluvit

Co je to ráz?

Dnes si něco povíme o tom, co je v mluvené řeči tzv. ráz. Nepleťte si to s důrazem. Důraz je v češtině vždy na první slabice a také na předložce.

Ráz nebo také předraz se v češtině používá jen někdy. Je to takový tvrdý hlasový začátek některých slov, která začínají samohláskou, např.: okno, auto, Eliška, učení… Ráz slouží k předělu mezi jednotlivými slovy, popř. i uprostřed slova, pro lepší srozumitelnost. Používá se více v Čechách, na Moravě se často vyslovuje bez rázu. Oba způsoby jsou považovány za správné.

Ve spisovné výslovnosti se nikdy nepoužívá ráz ve slovech cizího původu, kde jsou vedle sebe dvě samohlásky. Příklady si poslechněte v přiloženém audiu a všechno si pěkně zapište za uši.

O melodii řeči

Když se učíme nějakou písničku, musíme znát text a také melodii. Zjednodušeně řečeno: melodie je řadou tónů, které na sebe navazují tak, jak to chtěl ten, kdo melodii vymyslel – třeba pan skladatel.

Víte, že melodii má a měla by mít i mluvená řeč? Lidé, kteří mluví nemelodicky, skoro jako roboti, jsou ostatním k smíchu. Ale když je v mluvené řeči příliš melodie, tak to také nepůsobí příliš dobře. Je zapotřebí zlatá střední cesta. A to si zapište za uši.

Hlas

Už víme, že hlas vzniká proudem vydechovaného vzduchu, který prochází hrtanem a naráží na hlasivky. Hrtan je jakási trubice, kterou si můžeme představit klidně i jako píšťalu. Hlasivky jsou dva malé svaly, spíš svalíčky, které se při vytváření tónu různě natahují, stahují, uvolňují a rozechvívají. Když se nám pan doktor podívá hluboko do krku, může je vidět.

Každý člověk má jinak silné a odolné svaly, třeba na nohou nebo na rukou. A stejně jako tyto svaly se dají i hlasivky trénovat. To musí dělat především zpěváci nebo herci, ale své hlasivky by měli cvičit i všichni ostatní, kteří často a hodně mluví nebo zpívají.

Ostatně rozmluvit se a rozezpívat se je dobré před jakýmkoli mluvením nebo zpíváním. Skokan také bez rozcvičení neskočí do výšky nebo do dálky, hokejisté se před zápasem protahují, atleti rozklusávají apod. Sportovci si chrání svá těla, aby jim dlouho vydržela nezraněná.

I o hlas se musíme starat podobně. Když budeme třeba na školním výletě překřikovat v autobuse jeden druhého nebo hodně nahlas zpívat nebo na sportovním utkání hlasitě křičet a fandit, hlasivkám to rozhodně neprospěje. A pokud jsme nachlazení, máme rýmu nebo kašel, je lépe zachovávat hlasový klid. Co to je? Zkrátka vůbec nemluvit. A dokonce i šeptání není vhodné. Proč? Představte si, že i když šeptáme, hlasivky se namáhají. To i všechno ostatní si zapište za uši.

O tempu řeči

Pokud chceme něco říct nebo někomu něco převyprávět, je důležité vědět, že o tom, jak nám porozumí, rozhoduje mimo jiné i tempo naší řeči. Tedy rychlost, jakou mluvíme.

Kdybyste třeba ve škole před tabulí vychrlili na paní učitelku všechny své vědomosti zběsilým tempem, tak by si třeba ani nevšimla, že toho tolik umíte, a jen by na vás vytřeštěně zírala a nevěřila svým vlastním uším.

Důležité je vědět, že mluvit příliš rychle, nebo naopak příliš pomalu není dobré. Dokonce ani zlatá střední cesta není vždycky správná. Dobré totiž je někdy neočekávaně trochu zrychlit a někdy trochu zpomalit. Posluchače tak snáz udržíme v napětí a v plné pozornosti. Tenhle recept i všechno ostatní si zapište za uši.

Úsměv

Úsměv je také moc důležitý. Možná si říkáte, že vám povídám něco, co už víte. Usměvavý člověk je ostatním příjemnější a sympatičtější než nějaký mračoun. Ale já myslím především úsměv v hlase.

Úsměv v hlase by měl být přiměřený. Jistě po vás nebude nikdo chtít, abyste pozdravili paní doktorku s úsměvem v hlase, když vám není dobře. Ale určitě vám bude příjemnější, když vás právě paní doktorka s úsměvem v hlase přivítá a uklidní, že se nemusíte ničeho bát.

Jak se úsměv v hlase naučit? Malým trikem je, že se usmívá tvář. Troška úsměvu z tváře se do hlasu většinou dostane. Hodí se to třeba při telefonování. Je dobré si představit před sebou člověka, se kterým mluvíte, a hned to usmívání v hlase jde snáz. Ale ze všeho nejdůležitější je usmívat se upřímně. A to si zapište za uši.

Shrnutí

Když něco vyprávíme nebo když máme nějaký proslov, je důležité správně začít, ale také je dobré vědět, kdy je čas skončit. Proto si předem uděláme plán. Musíme si uvědomit, jak dlouho budeme mluvit, i to, kdy je zapotřebí udělat přestávku, kdy je nutné třeba zavtipkovat nebo překvapit, aby posluchači zůstali pozorní a nenudili se.

Velice důležité je nejenom to, co říkáme a jak to říkáme, ale i komu to povídáme, kdo bude naše povídání poslouchat nebo kdo bude v publiku. Jinak budeme něco vyprávět kamarádům, jinak paní učitelce. Tomu pochopitelně přizpůsobíme plán a přípravu. Není na škodu se podle toho i vhodně obléknout a upravit. A občas je zapotřebí se ujistit – třeba šikovně položenou otázkou – jestli nás ti, kterým něco říkáme, skutečně poslouchají a jestli nám rozumí.

Vždy bychom měli dbát i na to, abychom se správně rozmluvili, rozdýchali a dokonce rozhýbali, abychom byli uvolnění a vyhnuly se nám obavy, strach a tréma. A abychom si chránili naše hlasivky. Pokud se nám k tomu všemu podaří ve správných okamžicích přidat do hlasu úsměv – a nejenom do hlasu – určitě vám půjde všechno snáz. To si zapište za uši.