Kateřina Šafaříková: O agresivitě
Česko patří mezi nejbezpečnější země světa. V mezinárodním srovnání, takzvaném Global Peace Indexu, skončilo loni dokonce osmé z desítek sledovaných států. Mezi hodnotící kritéria patřily intenzita násilné kriminality, počet vražd, teroristické útoky nebo politická nestabilita.
Nemusíte vlastně ani číst podobná srovnání. Stačí, když občas vyjedete za hranice. Etnicky homogenní Česko uprostřed Evropy opravdu je země, kde jde zřídkakdy o život. Na rozdíl například od Belgie, ze které jsem se právě vrátila zpátky domů.
Čtěte také
Za tři roky v belgické metropoli jsem zažila několik džihádistických útoků. Ulicemi Bruselu běžně procházejí násilní demonstranti proti čemukoli a drogové gangy si tu vyřizují účty za bílého dne. Antverpský přístav je klíčovým překladištěm kokainu v Evropě, a tak se tu častěji než jinde stane, že se ocitnete v dráze vypáleného náboje.
Přesto jsem se v Bruselu při tom každodenním stýkání a potýkání cítila dobře. Bezpečně. Naopak teď po návratu domů si plně uvědomuju všudypřítomnou agresivitu v české společnosti. Nejvíc je to vidět venku na ulici. V Bruselu řidič brzdí, už když vidí chodce poblíž přechodu. V Praze stojíte na zebře a často odhadujete, které projíždějící auto vám zastaví.
Čtěte také
Jde ale i o jemnější momenty. Přijdete v Belgii o pět minut později na schůzku, vysvětlujete důvody, do vaší řeči ale dotyčný vstoupí s úsměvem, že to se stává. Nebo stojíte nešikovně ve dveřích supermarketu, protože v kabátu hledáte vyzvánějící telefon, a za zády se vám ozve: „Promiňte, madam, mohu projít?” Rychle ze sebe sypete omluvu a odpovědí je vám opět úsměv, že se přeci nic neděje. „Hezký den,“ dozvíte se ještě.
Teď si zkuste dosadit, jaká by byla typická česká reakce ve zmíněných situacích. Při nejlepším oči v sloup nebo krátké odseknutí. Spíš ale sprška vulgarit.
Každodenní agresivita v nás prostě je
Nejostřeji jsem si rozdíl mezi nastavením české a belgické společnosti uvědomila na dětech. Dceru jsme po návratu do Česka přihlásili na plavání, protože v Belgii chodila plavat se školou. Šla jsem pro ni ke konci úvodní hodiny v jednom pražském bazénu a s hrůzou ji uviděla, jak ve vodě vzorně plave, obličej má ale zkřivený vyčerpáním a pláče.
Čtěte také
Dozvěděla jsem se, že si dcera chtěla na chvíli odpočinout a zastavit, instruktorka jí to ale nedovolila. Podruhé se jí už bála zeptat, a tak půlhodiny téměř bez ustání plavala.
„Musí si zvyknout,” oznámila mi pak lektorka stroze na dotaz, v čem byl problém. Když jsme jeli domů, dcera, která vodu miluje a za celé tři roky života v Belgii neměla jediný problém, mě prosila, aby tam už nikdy nemusela chodit.
Je na sociálních vědcích nabídnout odpověď, proč to tak je. Jestli se instinkt nebrat ohledy na ostatní v době komunismu volně překulil do devadesátých let, které také velely mít ostré lokty a empatii nepěstovaly.
Takže teď tu máme několik generací Čechů a Češek, které surovost považují za standardní nástroj komunikace ve společnosti. Faktem však je, že každodenní agresivita, kterou nezachytí mezinárodní srovnání ani tvrdá data z terénu, ta v nás prostě je.
Autorka je evropská zpravodajka Hospodářských novin a Aktuálně.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
