Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry, 13. díl

Ž: Želvíra, želva (přes 100)
B: Bertík, papoušek (skoro 80)
I: Iris, kočka (asi 4)
R: Ričinka, štěně (4 měsíce)
M: maminka Lenka (43)
T: tatínek Vašek (45)
J: Jakub, syn (8)
D: Dora, dcera (16)
a další

I: A co si mysleli mocipáni?
Ž: Do hlav jim nikdo neviděl. Ale brzy jim bylo jasné, že o svou moc přicházejí. Stávkovalo a demonstrovalo čím dál víc lidí. Jedné z největších demonstrací se zúčastnilo půl milionu demonstrantů.
B: Přestali mít strrrach.
Ž: Na demonstracích se zpívala československá hymna. Lidé se radovali a volali: „Už je to tady!“ Také zvonili svazky klíčů.
B: A křičeli: „Poslední zvonění! Poslední zvonění!“ To jako že s vládou mocipánů je konec – zvonec. Dovedete si představit, co to bylo za rrrachot, když půl milionu lidí chrrrastí a cinká klíčema? Bylo to jako v Berrrlíně. Jako pád berrrlínské zdi.
I: Jaká zeď spadla?
R: Já znám od Kubíka písničku „Pec nám spadla“…
B: Však se taky zpívalo: „Zeď nám spadla! Zeď nám spadla! Nikdo už ji nesprrraví!“
I: Tak tohle teda nechápu. Proč zeď?

Ž: Sousední Německo bylo kdysi rozdělené na dva státy: západní Německo…
I: Tam žil přece ten písničkář Karel Kryl?
Ž: Ano, tam. A východní Německo. Přesněji Německá demokratická republika.
B: I když tam stejně jako u nás žádná demokrrracie nebyla. A uprrrostřed téhle Německé demokrrratické ale vlastně nedemokrrratické rrrepubliky bylo město Berrrlín. Hodně prrrapodivné město.
R: Proč?
B: Prrrotože bylo hodně prrrapodivně rrrozdělené.

Ž: Město Berlín bylo také rozdělené na západní a východní část. Ve východním Berlíně vládli mocipáni, kteří měli úplně stejné myšlení jako tenkrát ti naši.
B: A ti vymysleli jednu prrrapodivnou zeď.
Ž: Kromě ostnatých drátů oddělovala západní a východní území v Berlíně vysoká zeď.
B: Postavili ji skrrrrz celé město, aby lidi nemohli emigrrrovat na Západ. Stála mezi domy, ze kterých na východní straně vystěhovali jejich obyvatele a kterým zazdili okna, aby z nich do západního Německa nebylo vidět.

R: A taky tam byli ti zlí psi?
B: Myslíš ty samostatně útočící? Ti tam nebyli. Ale každopádně bylo i bez nich skorrro nemožné se přes tu zeď dostat. V Německu však 9. listopadu – týden před naší sametovou rrrrevolucí – došla lidem trrrpělivost. A ten nesmysl, tu zeď, kterrrá oddělovala od sebe rrrodiny a kamarrrády, zbourrrali.
Ž: Celý demokratický svět tu událost – to bourání zdi – nadšeně sledoval. Ale ani u nás se to nepodařilo utajit. Proto pád berlínské zdi dal lidem v naší republice naději a odvahu během sametové revoluce.
R: A proto se zpívalo „Zeď nám spadla!“

Ž: Na náměstích se zpívaly i jiné písničky. Třeba „Ach, synku, synku.“
I: Proč??
B: Prrrotože tuhle písničku měl rád Tomáš Garrrigue Masaryk. Prrrvní československý prrrezident. V té písničce byla zašifrrrovaná vzpomínka na demokrrracii, kterrrá v naší zemi byla, když prrrezidentoval.
Ž: Na demonstracích zpívali i naši písničkáři. Ti, kteří v naší zemi zůstali, i když měli prrroblémy s mocipánama. Třeba Jiří Dědeček.
R: Čí dědeček?
I: Ten co napsal „Jak šli červotoči do houslí“?
Ž: Ten.
R: To si přece zpívá máma Lenka s Kubíkem.
Ž: Na náměstích zpívala i Marta Kubišová. To byla ohromná událost, když předtím přes dvacet let nesměla zpívat.
R: Tak tu znám moc dobře. Ta se stará o opuštěné pejsky a kočky. Byla u nás v útulku v Chlumu u Třeboně. Tam mě vykamerovali a v televizi mě pak viděla Dorka s mámou Lenkou. A celá rodina si tam pro mě přijela.
I: A my s Želvírou a Bertíkem na tebe čekali doma.

R: A co dělala, když nesměla zpívat? Lepila taky papírové pytlíky?
B: Rrriči, představ si, že jo. Oprrravdu zpočátku lepila pytlíky. Jakákoli prrráce byla dobrrrá, prrrrotože se musela starrrat o malou dcerrru. Rrradši lepila pytlíky než by odvolala, co si myslí. Paní Marrrta nikdy nezrrradila své názorrry.
Ž: Proto, když se objevila na demonstraci, lidé byli dojati. A chtěli, aby zpívala. A paní Kubišová zpívala spolu s ostatními naši národní hymnu. A také „Modlitbu pro Martu“. To byla nádherná písnička, která začínala: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou… Zloba, závist, zášť, strach a svár – ty ať pominou…“

B: To byla krrrása. Lidi – známí i neznámí – se vrrraceli domů z emigrrrace, chtěli to prrrožít na vlastní kůži. Tu rrradost, že se časy mění. A na konci listopadu se vrrrátil po dvaceti letech Karrrel Krrryl.
I: Ze západního Německa.
R: Tam co spadla ta zeď.
I: To se nebál? Jak se mu to podařilo?
R: Skrz dráty a ty zlé psy?
Ž: Přiletěl letadlem. Mocipáni už neměli moc a sílu někomu něco zakazovat. Bylo jasné, že jejich vláda skončila.
R: To měl asi velikou radost, co?
Ž: Měl a neměl. Jeho příběh je smutný.

B: Když k nám v rrroce 1968 přijely tanky arrrmád z okolních zemí, aby tady údajně udělaly pořádek, začala okupace naší rrrepubliky cizími vojáky…
Ž: Bylo to podobné jako při německé okupaci, o které jsme už mluvili. Loni se připomínalo čtyřicáté páté výročí od jejich vpádu do naší země.
B: Ale to vám dopodrrrobna převyprrrávíme napřesrrrok, až budeme slavit výrrročí konce drrruhé světové války. Ono to s tím souvisí.
R: Aby tady udělali pořádek? Proto přijeli? Copak tu byl nepořádek? Jako někdy u Dorky v pokoji?
Ž: Takhle to nebylo myšleno. Hodně to zkrátím a zjednoduším. Protože to si opravdu necháme na příště. U nás to chvíli vypadalo, že by se mohla alespoň částečně vrátit demokracie. Lidem v Československu se začalo svobodněji dýchat.
B: Zdálo se, že by lidi mohli o sobě i o tom, jak to v naší zemi vypadá, svobodněji rrrozhodovat.
Ž: Někteří tehdejší mocipáni a politici si to dokonce přáli. To však ti ostatní nechtěli dopustit a tak si přivolali na pomoc cizí vojáky. Většinou z našich sousedních zemí.
I: A v těch sousedních zemích byla demokracie? Tam mohli lidi rozhodovat svobodně?
Ž: Nemohli. Ani ti vojáci vpád do naší země nemohli odmítnout, jinak by je zastřelili. Tak nás přijeli zachránit. Mnozí si to opravdu mysleli.
B: Takovému vpádu se říká invaze.
I: To je jako invaze sarančat nebo komárů.
B: Skorrro. Jenže sarrrančata, kobylky a jiná výtečná a chutná havěť do přírrrody patří. Ale tohle byla prrrachsprrrostá invaze a okupace, kterou nazvali pomoc spřátelených arrrmád.