Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry, 3. díl

Ž: Želvíra, želva (přes 100)
B: Bertík, papoušek (skoro 80)
I: Iris, kočka (asi 4)
R: Ričinka, štěně (4 měsíce)
M: maminka Lenka (43)
T: tatínek Vašek (45)
J: Jakub, syn (8)
D: Dora, dcera (16)
a další

I: Dobře, Riči, vidíš, jak jsi šikovná.
B: Výborrrně! Pohrrroma je zažehnána, den starrré noviny splnily svůj účel a Rrriči je nakrrrmená. Želvírrro, pokrrračuj.
Ž: Skončila jsem ve svém vyprávění v Sarajevu, kde následník trůnu Ferdinand ani jeho žena nepřežili atentátníkův útok. To spoustu lidí rozhněvalo. To je pochopitelné, protože Ferdinand a Žofie byli navíc i rodiče malých dětí. Ale spoustu lidí to potěšilo, což je nesmírně hloupé. I když se to dá vysvětlit.

I: Vysvětlit, vysvětlit… Já to stejně nechápu.
R: Já už teprve ne.
Ž: Jakýkoli život na Zemi je nesmírně vzácný. To si ale nemysleli někteří vojáci a někteří mocipáni v Rakousko-Uhersku a atentát na následníka trůnu si vzali jako záminku k vyhlášení války Srbsku, protože atentátník, jak už jsem říkala, pocházel ze Srbska. Postupně se do té války přidávaly další a další země. Některé byly na straně Rakousko-Uherska, jiné na straně Srbska. Ale nakonec šlo hlavně o to, aby se jeden nebo druhý nebo mnozí další zmocnili cizího území. Aby se rozrostla jejich moc. Aby měli všeho víc než předtím nebo víc než ostatní.

R: A to všichni chtěli bojovat?
B: To rrrozhodně ne. Třeba zvířata urrrčitě bojovat nechtěla. A přesto byli ve válce psi. Ti prrracovali jako poslové. Nebo poštovní holubi, kteří létali s tajnými zprrrávami. A taky koně. Koně museli tahat těžká děla a další výzbrrroj. Nebo na nich jezdili vojáci.
Ž: Ano, bylo to tak. V té válce umírala zvířata spolu s lidmi. Rozumní lidé rozhodně bojovat nechtěli. Přesto mnozí museli. Válka zle zasáhla do jejich života. A i do života těch, kteří nebojovali, kteří zůstali doma.
I: To není jako v Kubíkových počítačových hrách, kde se zabírá něčí území a žádná krev neteče.
B: Máš prrravdu, Irrris. Tak to oprrravdu není.

Ž: Takhle to ve válkách chodí. Všude je spousta strachu, smutku, hladu a nemocí. Proto je důležité si všechno pamatovat a vysvětlovat těm, kteří to nezažili. Aby všechno pochopili a dělali všechno pro to, aby se nic podobného neopakovalo.
R: Proto nám to vypravuješ, Želvíro?
Ž: Ano, proto. I proto, abyste si s Iris uvědomily, že všechno v dějinách souvisí. Tak jako v letopisech na mém krunýři. Už jsem říkala, že se mi pak lépe vysvětlí i to, jak to bylo s tou sametovou revolucí.
R: A taky kam a proč dneska naši odešli a nechali mě doma?
I: A proč si s sebou vzali vlajku?
Ž: Ano, i to se dozvíte.
I: Chtěla bych vědět, co tam budou dělat?
B: Vždyť jsem to četl. Nejdřív budou na Alberrrtově a pak půjdou v prrrůvodu na Nárrrodní třídu jako před čtvrrrt stoletím. Ale teď jsme zrrrovna před sto lety, kdy začala Velká válka. Želvírrro, pokrrračuj. Jak to teda s tebou bylo dál?

Ž: Jak už jsem řekla, vylíhla jsem se z vajíčka kousek za městem Terst. My, želvy zelenavé, nežijeme přímo ve vodě. Žila jsem si proto v poklidu v houští a ve stínu, někdy na sluníčku, jindy v dešti…
R: Ty se máš, tobě déšť nevadí, když si s sebou nosíš domeček. Domeček s letopisama.
I: Riči, neskákej pořád Želvíře do řeči, nebo nám to nikdy nedovypráví.
B: Irrris má prrravdu. A přestože jsem to slyšel už mockrrrát, pořád mě to zajímá.
Ž: O válce jsem nic nevěděla. Nejdřív byla daleko. A když se přiblížila, už jsem byla na zimu zahrabaná v listí. My želvy v zimě spíme a probouzíme se až na jaře, když už je teplo. A když jsem se probudila, všechno bylo jinak.
R: A jak jinak?
B: Rrriči!
I: Nech ji, je to ještě štěně, co neví, že skákat může na zahradě, ale ne do řeči.

B: Máme ohrrromné štěstí, že je letos ještě hezky. Jinak by byla Želvírrra od konce září – od svátku svatého Václava uskladněná na zimu ve sklepě. V bedně u jablek a brrramborrr jako každý rrrok. A když budeš zdrrržovat, usne nám uprrrostřed vyprrrávění.
Ž: Protože se sklep opravuje, jablka i brambory jsou uložené u příbuzných na venkově. A já ještě chvíli nemusím spát.
B: To se mi ulevilo. Ty totiž nezrrrychlíš a nezrrrychlíš a já už se bál, že pokrrračování bude až zjarrra, na svátek svatého Josefa. Až se u brrramborrr prrrobudíš.
I: No tak, Bertíku… Pak kdo to tady zdržuje…

V: Vašek Šanda, 19 let – pradědeček Jakuba Šandy
J: Josef, 19 let – Vaškův kamarád a spolubojovník

J: Tak, holoubku, leť…
V: Myslíš, Josefe, že to dokáže?
J: Ještě nikdy se žádný z mých holubů neztratil. Vždycky se všichni vrátili v pořádku domů. Nikdy nezabloudili.
V: Ale je válka. Všude se střílí.
J: To víš, že se o něj bojím. Ale Strakáček je ze všech mých holubů ten nejšikovnější. Proto jsem ho vzal s sebou, abych mohl našim poslat vzkaz, že jsem naživu. Bouřkám se umí vyhnout, všem hromům a bleskům, tak se určitě vyhne i střelbě. A dopis má dobře připevněný, jistojistě ho k nám domů dopraví.
V: Stýská se mi. Co asi dělá máma? Je na všechno úplně sama.
J: Co by dělala. Sedí s mojí mámou u vás nebo u nás na zápraží chalupy a čekají na vzkaz, že jsme v pořádku. Vzpomínají na mě a na tebe, i na všechny, kteří museli do války. Vašku, neboj, naši jí se vším pomůžou.
V: Všechno mě bolí… Co když se už domů nevrátím?
J: Ze všeho se vylížeš. Věř doktorům. Pojď, zahrajeme si „Člověče, nezlob se!“. Aspoň přijdeme na jiné myšlenky…
V: Máš pravdu. Ale nejdřív mi ještě pomoz nakrmit Želvírku.

Ž: Ano, to jsem byla já. Vašek mě našel ve stráni nad potokem, kde jsem se narodila. Pár hodin lidské chůze od města Terst. S válkou se dostal až tak daleko od domova. Byla jsem malá, snadno mě ukryl v jedné dlani. Nejspíš mi tím zachránil život. Pár hodin po tom, co mě našel a vzal s sebou, se na moji stráň sesypala sprška zatoulaných granátů. Říkal, že měl štěstí on, jeho kamarád Josef i já. Přesunuli se na protější kopec právě včas.