Ryby a velryby

Velryba

Někdo by si mohl myslet, že když něco vypadá jako velká ryba, je to opravdu ryba. Ale chyba lávky. Velryby nejsou ryby, ale kytovci. Slovo kytovec pochází z latinského slova „ketus“, což označovalo velké mořské zvíře. A opravdu - velryba je zvíře, je velká a žije v moři.

Kytovci nemají na rozdíl od ryb žábry, ale plíce. Dýchají vzduch a (i když docela dlouho vydrží pod vodou) jednou za čas se musejí vynořit a nadechnout. Nozdry mají na vrcholu hlavy a - když vyfukují vzduch - může se tam vytvořit malý vodotrysk. Pod hladinu jsou všechny dýchací otvory zavřené. Kytovci jsou savci, takže velrybí mámy rodí živá mláďata a ta sají mateřské mléko maminek.

Někteří kytovci mají zuby a někteří ne. Právě mezi ty bezzubé patří velryby. Místo zubů mají kostice (vypadají trochu jako hřeben), proto se jim říká kosticovci. Otevřou tlamu, naberou vodu, ve které plavou různí malí mořští živočichové, a zavřou. Pak zvednou jazyk, vytlačí vodu z tlamy ven a kostice jako sítko zadrží to, co se dá sežrat.

Velryby jsou moc zajímavá zvířata. V mořích a oceánech najdete velrybu grónskou, která má ráda studené severní moře, velrybu černou s dlouhými kosticemi nebo velrybu jižní, na jejíž hlavě mají domečky malí korýši.

Plejtvák

Kostice má místo zubů také Plejtvák obrovský, velikánský šedomodrý tvor s bílým břichem, kterému se říká modrá velryba. Dorůstá délky kolem 30 metrů a může vážit až 200 tun. O něco menší je Plejtvák myšok. Oba patří mezi chráněné živočichy.

Plejtvák má dlouhé štíhlé tělo nahoře na hřbetě s otvorem, kterým při výdechu vypouští vodu (ta může vystříknout až 9 metrů vysoko). Říká se, že je samotář, někdy plave ve dvou či třech, ale obvykle je sám. Jeho hlas je však slyšet až několik kilometrů daleko, takže je možné, že spolu plejtváci na dálku mluví a vůbec se necítí sami.

Kosatka

Mezi ozubené kytovce patří kosatka dravá. I když je to příbuzná roztomilých delfínů, všichni v moři se před ní mají na pozoru. Požírá ryby, želvy, ptáky, tuleně, troufne si i na žraloky a dokonce i na největšího tvora planety, plejtváka (v angličtině se kosatce říká velryba zabiják). Poznáte ji podle toho, že je černobílá. Má černý hřbet i hlavu, bílé břicho a bílou skvrnu mezi očima a nad nimi. Na hřbetě má výraznou špičatou ploutev.

Kosatka má zvláštní schopnosti. Vyšle tenoučký zvuk, ten se od něčeho odrazí a mozek kosatky z toho dovede zjistit, jak daleko to je a jak je to velké. Umí se dorozumívat pomocí zvuků, které vydává - cvakání, hvízdání, kručení, různé tóny. Žije ve stádech a vědci zjistili, že kosatky si ve skupinkách povídají, zpívají si společné písně, zkrátka mají společnou řeč. A mámy kosatky učí svoje písničky i svá mláďata.

Keporkak

Keporkakové jsou modročerné velryby se světlejšími nebo bílými skvrnami vespod. Jsou dobří plavci a hodně toho po oceánech nacestují. Musejí, mají totiž zvláštní zvyklosti. V létě mají svoje loviště v chladných vodách kolem severního a jižního pólu, kde je jejich oblíbená pochoutka – kril. Říká se tak směsici malých mořských živočichů, hlavně korýšů.

Když jde o lovení ryb, jsou keporkakové velmi vynalézaví. Dovedou udělat takzvanou bublinovou síť: vyhlédnou si hejno ryb, ponoří se do hloubky a začnou z dýchacích otvorů vypouštět bubliny. Pomalu se pohybují dokola, přibližují se k hejnu ryb a svými krouživými pohyby a bublinami donutí ryby, aby byly co nejvíc u sebe. Tímto způsobem je zaženou až k hladině, obklíčí je, otevřou tlamy a chramst! Už jen naberou do tlamy co nejvíc ryb, přes kostice v tlamě vytlačí vodu ven, polknou a jsou po jídle.

Na zimu ale plavou blíž k rovníku, do teplejších vod, na námluvy. Tedy aby se našli samci a samice a aby spolu měli mláďata. Jak takové námluvy probíhají? Keporkakové zpívají písně tak krásné, že se jim říká zpívající velryby. Některé písně trvají až půl hodiny a jsou slyšet několik desítek kilometrů daleko.

Keporkak je obrovský a může vážit až 25 tun. I přesto ale dokáže mrsknout ocasní ploutví a vyskočit úplně nad hladinu.

Žralok

To, že velryby patří mezi savce, už víme. Ale co třeba žralok? I když plave v moři a je veliký, nepatří mezi velryby. Není totiž savec. Jenže žralok není ani ryba! Žralok totiž patří mezi paryby. Žraločí mláďata přicházejí na svět dvěma způsoby. Některé žraločí maminky kladou na mořské dno vejce, ze kterých se líhnou žraločata. Takoví žraloci patří mezi vejcorodé. Pak jsou ale i žraloci živorodí, jejich samičky rodí živá mláďata. Jakmile se malý žralok vylíhne nebo narodí, okamžitě odpluje a hned se stará sám o sebe. Musí, protože jeho matka se mu v okamžiku ztratí někde v hlubinách a rozhodně si nedělá hlavu s výchovou svých potomků.

Žralok je obávaný predátor, tedy živočich, před kterým se další živočichové musejí mít na pozoru – loví a žere ostatní. Pochutnává si na rybách, klidně zblajzne i většího ploutvonožce, tedy tuleně, lachtana nebo mrože. Když zaútočí na člověka, zřejmě je to proto, že si ho splete třeba právě s mrožem. Dlužno dodat, že i když svůj omyl zjistí, hlavu si s tím neláme a svoji kořist nevyplivne.

Žralok je velmi chytrý, má postřeh, dobrý zrak a skvěle vyvinutý čich – stačí jedna kapka krve rozpuštěná ve vodě a žralok hned ví, že v jeho okolí je něco (nebo spíš někdo) k sežrání. A žraločí čelisti dovedou skousnout opravdu silně! Takže jakmile ve vodě zahlédnete rejdit špičatou žraločí ploutev, honem na břeh. Žralok není zlý, je to prostě predátor a rád si smlsne na ostatních. A to si zapište za uši.