Tatrmani, 1. část: Žbluňk

29. září 2017

Přečtěte a poslechněte si první díl seriálu Tatrmani aneb Vodnické čtení na pokračování! Napsala Zora Jandová, vypráví Jiří Lábus.

Tatrmani, 1. část
ŽBLUŇK

„Znova opakuju – pokud to snad náhodou někdo nepochopil – blíží se den, kdy vodníci převezmou vládu nad lidmi!"

Nepříjemný skřípavý hlas se rozléhá společenským sálem hotelu Poseidon. Zní trochu dunivě a s ozvěnou, protože na podlaze není koberec, který by zvuk tlumil, ale dlažba jako v koupelně. V pravidelných rozestupech jsou mezi dlaždicemi výlevky, jen špunty chybí.

„Přesně za měsíc vodníci ovládnou svět lidí! A já, René Barakuda, se o to postarám!“ pokračuje v burácivém skřehotání muž v luxusním bílém obleku s červenozeleně lemovaným límcem. Vlasy má ulíznuté zeleným žabím gelem k hlavě. I bez nagelovaného účesu by vypadal slizce. René Barakuda je majitelem hotelu a zároveň ředitelem soukromé školy plavání Neptun, která v něm sídlí. Vypadá spíš jako podvodník než jako vodník. „Budu to já, kdo usedne po tisíci letech na trůn vodnické říše. A budu to já, kdo jí vrátí bývalou slávu a moc! A nemusím vám připomínat, jak dopadne ten, kdo by mi v tom chtěl zabránit – ať už člověk nebo vodník.“

Barakuda stojí za řečnickým pultem, nad kterým je nápis ´Velký vodnický žbluňk´. Tak totiž vodníci nazývají své pravidelné setkání. Může na něj přijet jakýkoli vodník nebo jakákoli hastrmanka. Tedy pokud se jim chce. Dozvědí se novinky z vodnického světa nebo si vymění zkušenosti – třeba s novými zlepšováky na chytání dušiček.

Ovšem v současné době mnoho vodníků už přestalo dušičky lovit. Radši lidem pomáhají. Nechávají se zaměstnat třeba jako plavčíci, rybáři, instalatéři nebo správci vodovodní sítě, zkrátka všude tam, kde mají blízko k vodě.

„Je vám to jasné?“ pokračuje Barakuda a zlověstně se rozhlíží po svých posluchačích, kteří se ustrašeně krčí na svých židlích. Ti se na první pohled neliší od obyčejných lidí, přesto je jasné, že jde o vodníky, protože se na jejich oblečení objevuje zelená a červená barva v různých odstínech a kombinacích, jak je pro vodníky v našich krajích typické. Děje se s nimi ovšem něco zvláštního. Nejenom že se krčí, ale proudem z nich crčí voda do výlevek na podlaze. Vydává to stejný zvuk, jako když se vypouští vana, ale mnohonásobně hlasitější.

„Jen crčte, jen crčte…,“ pochvaluje si spíš pro sebe Barakuda.

Vodníci totiž, když mají strach, vypouštějí vodu. Nejenom z cípů fraku – ten už málokterý vodník nosí, ale i z rukávů, nohavic a z bot. Běžně z nich voda jen kape. Ostatně podle toho můžeme vodníka snadno odhalit. Ale leknutím nebo suchem mohou vodníci ztratit tolik vody, že úplně vyschnou. A když vodník vyschne, může se velice snadno jakákoli část jeho těla ulomit. A to je potom malér. Pak pomůže jenom zázračný vodnický elixír, který odlomený kus zase spojí se zbytkem vodníkova těla.

Problém je v tom, že tenhle zázračný elixír vodníci už kdysi dávno vypotřebovali. Proto si každý vodník hlídá, aby měl vždycky blízko k vodě. Vyschnutého vodníka stačí polít vodou, nacucá se jako houba a je po problému. Ale jakmile se z vysušeného vodníka cokoli ulomí, pak nepomůže nic. Je to hastrmanův konec, protože recept na zázračný vodnický elixír se beze stopy ztratil.

„Ode dneška přesně za měsíc – s novým úplňkem – vám začne nový život, až nastolím pořádek. Opustíte potupná lidská zaměstnání a vrátíte se k dávnému vodnickému řádu. Nastěhujete se zpátky do rybníků, řek a dalších vod. Budete zase lovit duše lidí. Lovit a shromažďovat!“

„To zrovna,“ zamumlá si pro sebe muž připomínající vzhledem rybáře. „V hastrmanský škole jsi byl ze všech nejblbější a najednou je z tebe velká ryba. Nejdřív bys musel sehnat tři magický artefakty, abys nám mohl vládnout. To přece ví i blbej plankton. A abys je nedostal, o to se zase postarám já, slizoune.“

Muž kvapně opouští sál, ze kterého se ozývá Barakudovo hřmění přerušované čvachtavým potleskem, znějícím jako pleskání plovacích ploutví o kachličky u bazénu. Na zeleném gumovém kabátu má jmenovku, jako ostatní účastníci vodnického žbluňku. Je na ní napsáno Andreas Fischer, což se dá do češtiny přeložit jako Ondřej Rybář. Žádný div – vodníci, kteří běžně žijí mezi lidmi, si většinou vybírají jména, která nějakým způsobem souvisejí s vodou.

Jakmile se někdo představí jako Kapr, Vodopádová, Pulec nebo třeba Ochechule, je nutné si dát pozor, jestli za sebou nezanechává loužičky. Pokud ano, tak radši spaste duši…

autor: Zora Jandová
Spustit audio

Pusť si video