Tatrmani, 11. část: Sanatorium

Tatrmani, 11. část
SANATORIUM

V bíle vykachlíkované místnosti stříká silný proud vody na záda muže. Ten je proudem vody připlácnutý ke stěně. Jednu tvář má přitisknutou ke kachličkám, ruce vedle hlavy. Dalo by se očekávat, že se bude bránit vodnímu proudu, ale jeho výraz je bezmezně blažený. Prsty rukou rozkošnicky bubnuje do stěny.

„Jóóó, to je ono…“ vydává muž slastné mručení, jako by byl na masáži, „přidej…víc…“
Zřízenec v bílém plášti vyjeveně kouká na mohutnou trysku hadice chrlící vodu, kterou stěží sám udrží.
„Tak co?“ překřikuje cákající vodu jeho kolega.
„Já už nemůžu, pojď mě vystřídat,“ zoufale škemrá, „zajdu za primářem.“
Zřízenci se vystřídají.

Holohlavý primář Somr mezitím ve své pracovně vestoje balancuje na měkké pohovce. Právě obrátil zarámovanou černobílou fotografii Alberta Einsteina vzhůru nohama. Sleze z pohovky, do jedné ruky uchopí zrcátko, do druhé hřeben ležící na stole a snaží se učesat svůj plnovous do podoby rozevlátého účesu tohoto geniálního vědce.

Když už je konečně spokojen s výsledkem, odloží hřeben, sáhne po spreji s lakem na vlasy a pečlivě zafixuje konečný tvar. Zálibně se zkontroluje v zrcátku. To pak položí na stůl vedle nůžek a velkého klubka silného motouzu a vrátí se na pohovku přetočit zpátky Einsteinovu fotografii.
Škoda, že se Einstein neutopil. Mít tak vdechátor s jeho duší, bylo by mnohem snazší podobat se tomuto světovému velikánovi.

Nakonec primář Somr vyskočí na pohovce jako na trampolíně, ve vzduchu vyhodí nohy vzhůru a dopadne na zadek do měkkého čalounění. Chvíli radostně péruje. Pak se zarazí, sáhne do kapsy pro motouz s uzly, přesedne si na stůl – protože na něm se nejlépe bimbá nohama – a pustí se do šmodrchání.

„Primáři, už hodinu a půl to do něj perem z vodního děla, fakt už nemůžem a on si u toho spokojeně chrochtá, jako když se vypouští voda z vany. Nemůžete s ním něco udělat?“ žadoní vysílený zřízenec, který právě strčil hlavu do místnosti.
„Přiveďte ho,“ zamumlá Somr, aniž by se na svého zaměstnance podíval. „Štěpánová, pojďte měřit!“
Vrchní sestra Štěpánová přiběhne se stopkami v ruce.
„Pozor, ke startu připravit – teď!“ odpočítává a sleduje stopky.
„Hotovo!“

„Třicet devět!“ nerada jde s pravdou ven Štěpánová, protože ví, že primář očekával mnohem lepší výsledek.
„To není možný, Štěpánová… Jak to měříte?! Znova!!“
Než stačí sestra Štěpánová znovu odstartovat, otevřou se dveře a úplně mokří zřízenci přivádějí vysmátého pacienta Josefa Rybičku, kterému zpod županu vykukují bosé nohy.
„Šéfe…“ zřízenec se včas zarazí. Ví, že není radno v tuto chvíli jakkoli vyrušit.
„Pozor, ke startu připravit – teď!“
Primář se znova pustí do vázání uzlů, jeho tempo je doslova zběsilé.
„Hotovo!!!“

„Třicet devět,“ špitne Štěpánová a přikrčí se.
„Néé, néé… To není možné!!!“ vzteká se její šéf jako malý kluk a naštvaně cuká špagátem. Všimne si dvojice zřízenců s Pepou Rybičkou. „A co vy tady?!“ vyštěkne.
„Ale doktore, říkal jste, že ho máme přivést…“
„Všichni ven!!!“
Sestra Štěpánová na nic nečeká a mrštně proklouzne kolem zřízenců ven z místnosti. Ti se na sebe bezradně podívají, pokrčí rameny, popadnou Pepu Rybičku a chtějí ho odvést.
„Ne. Ten ne!!!“ znovu zařve primář, který si vzpomněl na úkol, který dostal od Reného Barakudy.

Zřízenci už na nic nečekají a fofrem vycouvají ze dveří, které se za nimi prudce zabouchnou. Na chodbě se o ně s úlevným odfrknutím vyčerpaně opřou.
„To byl mazec…“
„Mizíme!“
Oba prchají chodbou. Každá vteřina odpočinku je vzácná.
Běsnící doktor zůstane sám s Pepou v místnosti. Blíží se k němu jako bůh pomsty, jako by právě on byl příčinou jeho neúspěchu.

„Ten rybářský uzel… Tam máte rezervy,“ věcně a nevzrušeně poznamená Rybička.
Primář vypadá, jako by zrovna dostal ránu palicí do hlavy. Výraz v jeho tváři se změní z rozezleného na podezíravý.
„Cože?! Rybičko… Řekněte to ještě jednou!“ poručí s mírnou nadějí v hlase.
„Když ho budete vázat obráceně – v obráceným gardu, půjde vám to líp, dejte mi to…“

Pepa sebere primáři jeho zauzlovaný provaz a sedne si na jeho stůl. Během vteřiny má všechny uzly rozvázané. Aby ne, když vázání, ale i rozvazování uzlů je velmi důležitý předmět ve vodnické škole. Jak myslíte, že se dají vysvobodit ryby z rybářských sítí, no?
Nakonec začne zručně vázat jeden uzel za druhým. Primář mu fascinovaně zírá na ruce, pak si výskokem přisedne na stůl vedle něj. Z jeho zaujetí ho vyruší zazvonění telefonu.
„Somr, poslouchám,“ řekne nesoustředěně do sluchátka, aniž by vzhlédl od hbitých Pepových rukou.

Na opačném konci drátu je René Barakuda. Sedí za stolem ve své pracovně, nohy na stole, mobil u ucha. Zelená hadice mu mazlivě ulízává vlasy k hlavě.
„Tak co je s tím Rybičkou?“ ptá se mrazivě Barakuda. „Už jsi to z něj vyždímal?“
Primář Somr se vzpamatuje.

„Neboj, mám to pod kontrolou,“ odpoví stejně mrazivým tónem zkušeného zabijáka a podívá se na Pepu. „Už je načatej. Končím, mám tu naléhavej případ,“ dodá spěšně a zavěsí.
René Barakuda chvíli zamyšleně kouká na svůj mobil, ale nakonec se zálibně usměje.
„Ještě jednou!“ naléhá na Pepu teď už hláskem pokorného prosebníčka primář Somr. „Prosíííím.“

„Ale pak mě vrátíte pod hadici,“ nekompromisně vyjednává Pepa.
Než stačí primář odpovědět, ozve se zaťukání a dveře se pomalu otevřou. Zpoza nich opatrně vykoukne hlava sestry Štěpánové.
„Pane primáři, nepotřebujete něco?“

„Ven!!!“
Sestra v mžiku zmizí za dveřmi.
„Konečně sami…“
Pepa s primářem sedí na stole. Mezi nimi leží veliké klubko silného motouzu. Oba se zaujetím šmodrchají uzly a spokojeně bimbají nohama.