Tatrmani, 12. část: Kristýna

Tatrmani, 12. část
KRISTÝNA

Na břehu Vltavy, na zahrádce malostranské kavárničky sedí u stolku nad kávou tři kamarádky. Jsou to spolužačky z nedalekého gymnázia. Hnědovláska, bruneta a zejména plavovláska s vlnitými vlasy do půli zad přitahují oprávněně pozornost především mužských očí, ale nijak zvlášť si toho nevšímají. Povídají si a co se děje kolem, je nezajímá.
„Kristýno, už víš, kam půjdeš o prázdninách na brigádu?“ ptá se hnědovlasá dívka plavovlásky v červených puntíkatých šatech.

„Chci zkusit odpovědět na inzerát Soukromé školy plavání Neptun. Hledají plavčíka k dospělým neplavcům.“
„No když si nalepíš bíbra…“ prohodí černovláska a všechny tři se nahlas rozchechtají, jako to kvůli sebemenší hlouposti obvykle teenageři dělávají.
„Nééé! Už mě zase našel…“
Kristýniny přítelkyně se přestanou smát a podívají se směrem jejího vyděšeného pohledu.

Mezi stoly na zahrádce zcela zaplněné turisty se směrem k nim prodírá obrovitánská kytice růží. Třímá ji vysoký muž, kterému kvůli květinám není vidět do obličeje.
„Co šílíš?“ nechápe hnědovláska.
„Holky, vždyť já mu jen zachránila život a on mě teď takhle pronásleduje na každým kroku, pitomeček jeden hvězdnej…“

Zpoza kytice vykoukne Kenova hlava. Krasavec se snaží zorientovat a hledá nejbližší cestu ke stolku, u kterého sedí objekt jeho touhy. S velkou kyticí v náručí se neobratně proplétá mezi sedícími lidmi. Ze zahrádky vede jen jeden východ. Kristýna nemá šanci uniknout.
„Ondrák?“ vyvalí oči směrem ke Kenovi černovlasá kamarádka. „Chceš říct, že ten ,nějakej chlápek´, cos ho na Lipně vytáhla z vody, je Ken Ondrák?!!“
„Ken Ondrák?!!“ přidá se s takřka hysterickým obdivem hnědovláska. „Ken! A to nám říkáš až teď?!! Mě z ní šlehne…“ hlesne směrem k idolu žen všech věkových kategorií, jako by chtěla omdlít.

Kristýna odevzdaně zakroutí hlavou a podívá se na řeku.
„Tak jo, už zase…“ povzdychne si, „vem mi ji zítra do školy…“
Honem podá svoji kabelku nic nechápající spolužačce, přeleze kamennou zídku zahrádky a skočí dolů právě v okamžiku, kdy k její prázdné židli dorazil Ken s kyticí.
Ten na nic nečeká, odhodí růže a skokem se vyšvihne na zídku. Dole pod ním teče Vltava a Kristýna se přímo závodním tempem vzdaluje proti jejímu proudu. Hrdina akčních filmů svádí obrovský vnitřní boj, zda skočit nebo ne. Ve tváři má zoufalý výraz. Touhu ale vystřídá opodstatněný strach z utopení. Chtě nechtě to vzdá a jako zpráskaný pes sleze dolů ze zídky.

„Podepsal byste se mi, prosím?“ sladce zakvoká jedna z Kristýniných spolužaček a podává mu propisku a kus papíru.
„Prosím, mně taky!“ přidá se druhá.
Ken s nešťastným pohledem na řeku jim věnuje svůj autogram.

ÚLOVEK

V odlehlé části Střeleckého ostrova sedí u prutu opřeného ve vidlici Jakub Vondráček a láskyplně pozoruje hladinu Vltavy. Najednou se prut prohne do oblouku. Jakub ho bleskurychle popadne a bojuje s navijákem. Je jasné, že takový tah může vyvinout jen kapitální úlovek.

Vodníci Ruda, Michal a Ferda sedí na opačné straně ostrova ve své lodičce a poslouchají s uchem co nejblíže u hladiny. Po vodě se všechny zvuky nesou snáz.
Pro vodníky je voda dokonce cosi jako telefon. Když jsou pro to vhodné podmínky, může vodník slyšet na konci řeky to, co se odehrává u jejího pramene. Je to vlastně cosi na způsob rozhlasu.

Tenhle vodní přeposlech se učí v poslední třídě vodnické školy. Ale ne všichni vodníci a hastrmanky jej zvládnou. Takže jim pak nezbývá nic jiného, než že se promění v nějakou rybu nebo jakoukoli vodní žoužel a doplavou si tam, kde chtějí něco slyšet. Je jasné, že je to namáhavější a zdlouhavější než přiblížit ucho k vodní hladině. Vidíte, jak je dobré ve škole dávat pozor…

„Ten Jakub Vondráček tentokrát ulovil opravdu parádní kousek,“ uznale prohlásí Michal.
„Je to pašák,“ přidá se chlapsky Ferda.
„To teda jo,“ dodá Ruda s palcem ruky zdviženým vzhůru.
„Tak pojď, pojď! Pojď, ty starej kamaráde!“ volá Jakub směrem k místu, kde se mohutně čeří voda. Je to obrovský boj. Jakub se ale nevzdává. Dál bojuje o každý centimetr a cákající gejzír se přibližuje víc a víc. Ještě pevněji se zapře nohama do země a znovu zatáhne. Nemyslí na to, že by ho mohl jeho úlovek strhnout do řeky.

Tak jako tak má záchrannou plovací vestu, kterou mu ušila jeho maminka. Na první pohled vypadá jako vesta vycpaná peřím, aby nebylo poznat, že je nafukovací. Ani Jakubovi není lhostejné, že neumí plavat, ale zatím nemá pádný důvod pro to, aby se před ostatními zesměšňoval v nějakém kurzu pro neplavce.
„Jo!!!“ zavýskne vítězně Jakub, když zčistajasna odpor povolí, ale jeho nadšený výraz vystřídá zděšení.

Z vody se s prskáním vynoří drobná dívka se zplihlými světlými dlouhými vlasy v červených puntíkatých šatech přilepených k tělu. Marně se snaží vymotat z vlasce.
„Moc se omlouvám. Tohle se mi moc často nestává,“ usměje se na Jakuba provinile, ale velice mile, když už se konečně vysvobodila ze smyček.
„Mně taky ne,“ vzpamatuje se ohromený Jakub.

Chvíli na sebe koukají a rozesmějí se. Situace je to opravdu velice nevšední.
„Já jsem Jakub… Tohle je moje místo…“
„Moje už taky,“ zasměje se dívka. „Kristýna. Ahoj.“
Od řeky to zafouká a promočená Kristýna se zachvěje zimou. Zkontroluje vzniklé škody, vyždímá cíp šatů, prohrábne si vlasy a znovu se zachvěje. „Zzzztratila jsem bbbbotu,“ cvaká zubama.

„Honem to ze sebe shoď, nebo to odstůněš,“ zavelí Jakub a podává jí svoji rybářskou bundu. „Neboj, já se otočím.“
Kristýna lačně chňapne po bundě.
„Dddděkuju.“
Jakub stojí zády k ní a přes rameno navrhuje: „Bydlím… teda bydlíme s našima…“ opravuje se, aby nebylo žádných pochybností o jeho čestných úmyslech, „bydlíme pět minut odtud. Můžeš se u nás usušit… Udělám ti čaj a šaty dáme do sušičky…“

Kristýna zakašle, aby na sebe upozornila.
Jakub se překotně omlouvá: „Promiň… To byl asi blbej nápad.“
Otáčí se opatrně ke Kristýně, které z široké rybářské bundy koukají jen její bosé dlouhé štíhlé nohy. V ruce drží zplihlé mokré šaty s puntíky.
„Ani nnnne,“ i přes drkotání zubů se na něj Kristýna znova nádherně usměje.
„Jóóó!“ zakřičí Ferda jako při vítězném gólu stále s uchem těsně u hladiny. „Ten Vondráček je fakt dobrej!“

„Fakt dobrej,“ notují si vodníci na loďce. „A Kristýnka taky. Plave jako rybička. Jako by byla jedna z nás. Tak ať jim to vyjde. Na čvacht!“
Po nábřeží jde bosý Jakub. V ruce se svou rybářskou výbavou a s prutem přes rameno. Vedle něj klopýtá Kristýna v jeho nepromokavé rybářské bundě. Své červené puntíkaté šaty má omotané okolo krku. Chůze jí dělá potíže, protože je obutá do Jakubových obrovských rybářských holínek.