Tatrmani, 13. část: U Vondráčků

Tatrmani, 13. část
U VONDRÁČKŮ

U Vondráčků v kuchyni sedí na židli u stolu Kristýna ve vytahaném Jakubově tričku a tlustých vlněných ponožkách, vlasy schované pod turbanem z froté ručníku. Před sebou má velký hrnek čaje, ze kterého se kouří.

Z předsíně se ozve cvaknutí zámku a otevírání dveří. Rodiče Vondráčkovi přišli domů a nesou do kuchyně tašky s nákupem. Tam vylekají Kristýnu, která se stačila aspoň postavit.
„Dobrý den,“ pozdraví ve velkých rozpacích manžele Vondráčkovy.
„Tady to máš,“ nese Jakub právě usušené šaty. „To je Kristýna,“ představuje rodičům zaskočenou dívku.

Ostatně všichni jsou tak trochu vyvedeni z míry.
„Děkuju. Promiňte,“ plaše se usměje Kristýna, vezme si od Jakuba své šaty a rychle zmizí v koupelně.
Otec se za ní ohlídne a pak na Jakuba uznale mrkne.
„Tu jsem dneska ulovil.“
„Aha,“ snaží se zorientovat matka.
Otec jen maličko zdvihne obočí.

„Uplavala mi bota,“ dodává na vysvětlenou Kristýna, která se vrátila převlečená z koupelny a ukazuje svůj zbylý promočený sandál.
„Aha,“ matka stále ještě tápe.
„Jdu Kristýnu doprovodit.“
Jakub jemně strká Kristýnu do předsíně. Položí před ni na podlahu pár svých velikých sportovních bot. Kristýna se do nich bez náznaku údivu obuje a ode dveří pozdraví udivené Jakubovy rodiče. Dveře se za nimi zaklapnou.

Manželé Vondráčkovi na sebe užasle koukají. Pak se ale matka vzpamatuje a přidušeně, aby to nebylo slyšet přes dveře, zapiští radostí.
„On má holku!“ směje se na manžela a pro jistotu si zakryje pusu rukou.
„Ona má taky nohu šestačtyřicítku?“ přemítá otec.

Jakub s Kristýnou jdou po nábřeží. Kolem nich pomalu projíždí bílá limuzína. Z okýnka se vyklání Ken a ostřížím pohledem kontroluje chodník. Kristýna si ho všimne těsně před tím, než se podívá směrem k ní. Schová se za Jakuba, obejme ho a zavrtá mu hlavu mezi krk a límec košile. Překvapený Jakub ji taky obejme. Ken po nich lhostejně přejede pohledem.

Jakub s Kristýnou chvíli stojí v objetí. Pak Kristýna odtáhne hlavu.
„Promiň,“ neumí vysvětlit své chování. Vlastně se jí spíš nechce.
Jakub na ni chvíli kouká a pak jí zničehonic dá pusu na nos. „Promiň,“ vrátí jí s úsměvem omluvu.

Kristýna neví honem, jak má reagovat. Tak mávne na projíždějící taxík. Když u nich zastaví, vleze do něj, zuje se a vrátí Jakubovi jeho boty. Pak zabouchne dveře a řekne něco řidiči. Auto se rozjede. Překvapený Jakub za ním běží, v každé ruce botu. Kristýna stáhne okýnko.

„A děkuju za záchranu života.“
„Kde tě můžu najít?“ volá za ní Jakub. „Každý den jsem na tom samým místě…“
Kristýna přikývne a kýchne.
„Je to pravda! Už je to tak! Náš Kubíček si přivedl domů holku!“ volá rozjařeně matka Vondráčková a přiťukne si se svým mužem sklenkou červeného vína.

Láhev je sotva z jedné třetiny prázdná, oslava teprve začíná, proto rodiče znejistí cvaknutí zámku. Překvapeně se na sebe podívají, tak brzy syna nečekali.
Jakub vejde do kuchyně.
„Tak já do toho plaveckýho kurzu půjdu.“
Rodiče Vondráčkovi zalapají po dechu.

LOUPEŽNÁ VÝPRAVA

Po dechu zalape i Berta a s otevřenou pusou kouká na polici se starými knihami ve školním kabinetu.
„Není tady,“ zírá vyjeveně na knihy, mezi nimiž je v jednom místě viditelná mezera.
„Co?“ nechápe Fanouš a nakukuje jí přes rameno.
„Ta kniha, ta stará kronika, co ji tady máme sebrat…

„A co je s ní?“
„Není tu. Ta díra je tu asi po ní…“
„A jejeje,“ přikrčí se Fanouš, jako by už slyšel řev svého šéfa.
Z chodby se ke dveřím kabinetu blíží učitelka Veverka objímající množství různých kytic. Rozdávala před chvilkou vysvědčení. U zámku visí Bertin svazek klíčů. Učitelka se neobratně snaží otevřít dveře, ale květin je opravdu příliš.
„Jé! Nepovolaným vstup zakázán!“ vyděsí se Berta. „Honem ze sebe něco udělej!“
„A co?“ Fanouš horečně přemýšlí a pak na to kápne. „Vydru!“
„Jo! Ne!!!“ zarazí ho Berta. „Kde by se ve škole vzala vydra?“

„No když tady může být tchoř,“ ukazuje Fanouš na vycpané zvíře se skleněnýma očima.
„Tam!“ ukáže na svůj kýbl s vodou Berta. „Kapra!“
„Aha!“ dojde to Fanoušovi a promění se – v lachtana.
Berta jen vytřeští oči na obrovské zvíře, které se smeká na linoleu.
Učitelce se konečně podaří všechny kytky uchopit jen jednou rukou a druhou chce otevřít dveře. Jenomže kytice se jí vysmeknou a začínají jí z náruče padat na zem.
„Sakra!“ uleví si Veverka.

„Sakra! Kapra, sakra!“ zmatkuje Berta. „Udělej ze sebe kapra!!!“ poroučí přidušeným hlasem Fanoušovi, který se právě vrátil zpátky do své vodnické podoby a ještě jako lachtan kývá hlavou.
„Bertičko, co budeme dělat?“ panikaří Fanouš. „Já kapra ještě tak rychle neumím…“
Berta se snaží zády opřít o dveře, aby se nedalo proniknout dovnitř, ale Veverce už se podařilo otevřít. Z Fanouše přímo leje, jak se zoufale snaží o proměnu. Veverka vstoupí do kabinetu. Naštěstí jí kytice brání ve výhledu.

Fanouš však na poslední chvíli přece jenom uspěje a plácá se na zemi jako kapr. Berta ho popadne a vhodí do kbelíku.
„Pozor, paní učitelko, je tu mokro, ať se nesmeknete,“ předstírá činnost Berta, „vydržte chviličku, já to jen dovytřu.“
„Jistě, paní Ryboušková,“ uhýbá učitelka Bertininu smetáku omotanému hadrem. „Jé, to byste mi mohla půjčit váš kyblíček, já bych si do něj dala ty svoje kytičky, aby mi nezvadly…“

„Jejda, paní učitelko, to ne,“ vyděsí se Berta, že by musela půjčit kýbl s Fanoušem. „Je to plný saponátu,“ vymlouvá se. „To by vám v mžiku chcíply…“ dodá a v ten moment si uvědomí, v jaké vodě se kapr Fanouš mrská. „Ááááá!“
Berta už na nic nečeká, popadne smeták i kýbl, ze kterého vykukuje skoro leklý kapří ocas. Běží chodbou, jak nejrychleji to jde. Voda za ní cáká na podlahu, ale ona to nevnímá.

„Nechala jste si tu klíče,“ volá za uhánějící uklízečkou Veverka a udiveně sleduje ten úprk.
Na školní zahradě Berta hadicí stříká vodu na schlíplého Fanouše. Ten hlasitě škytá a z pusy mu lezou saponátové bubliny.
„Teda, to bylo o fous sumce. Ale, Bertičko, jak vysvětlíme Barakudovi, že nemáme tu kroniku?“
„Fanouši, to nás nemusí trápit. Tak jako tak nás šoupne do kotelny, protože nestíháme školení docenta Mokránka.“

V malém výukovém sále hotelu Poseidon právě začíná vodnické školení. Zrovna když chce Barakuda představit účastníkům školení docenta Mokránka, vtrhne do místnosti Berta a mokrý Fanouš s pěnou u pusy. Oba lapají po dechu.
„To jsem si mohl myslet, že tihle dva pitomí sumýši přijdou pozdě. Kde máte kroniku?!!!“ zaburácí René.

„Je vypůjčená…,“ napadne Bertu spásná výmluva.
„To je totální selhání! Absolutní absence domácí investice! Exemplární neschopnost!“
„Ale šéfe…“ brání se stále ještě občas škytající Fanouš, „naučil jsem se toho kapra, jak jste chtěl…“ a dodá s radostnou a bezelstnou hrdostí: „… a dokázal jsem dokonce lachtana! Teda omylem…“ zklesle přizná.
„Sednout!!!“