Tatrmani, 14. část: Vodnické školení I.

Tatrmani, 14. část
VODNICKÉ ŠKOLENÍ I.

„Protože se ukázalo, že jste všichni blbí jako paryby, uspořádal jsem tohle malé školení.“ René Barakuda zlověstně koulí očima po svých několika zaměstnancích, kteří sedí v lavicích malého výukového sálu hotelu Poseidon.
„Jak všichni dobře víte, přesně o půlnoci z posledního července na prvního srpna tohoto roku – tedy ode dneška přesně za tři týdny…“

René předsune spodní čelist a vycení své barakudí zuby. Jeho posluchači se přikrčí. To ho uspokojí.
„Přesně za tři týdny,“ pokračuje v kázání, „musím mít pohromadě všechny tři magické artefakty.
„Šéfe, a to je co?“ skočí mu do proslovu Helmut.
„Helmuuuuut!“ zaryčí velký šéf.
„Promiňte, šéfe, já fakt nevim, co to ty… arfe-takty jsou…“ omlouvá se Helmut a hledá oporu ve svých řadách.
René vypustí páru a pokračuje: „Tak tedy – musím mít pohromadě všechny tři magické ar-te-fak-ty...“

Helmut se zase nadechuje, ale když uvidí výraz svého šéfa, s pokrčením ramen a nefalšovaným zoufalstvím ve tváři to vzdá.
„…což jsou vodnický elixír, prsten a zázračný kámen vltavín. Teď dávejte pozor. – Ten kámen se vloží na své původní místo v prstenu, pokropí se elixírem a prstenu se v tom okamžiku vrátí jeho kouzelná moc. A já ji využiju… Já – jako vládce všech vodníků – navrátím stavu vodnickému jeho zašlou slávu. Už za necelý měsíc! K této zázračné konstelaci dochází jednou za tisíc let. A já tuto svatou příležitost nepromarním jako ti babralové a břídilové přede mnou. Vodníci budou vládnout všemu živému nejen ve vodě, ale i na souši!“

Všichni koukají s otevřenou pusou na svého velkého šéfa, kterému nenávistně žhnou oči. Někteří už začínají maličko crčet, s čímž Barakuda počítá. Stejně jako ve velkém společenském sále hotelu, jsou i v tomto malém přednáškovém na podlaze dlaždičky s výlevkami. Bez špuntů, aby voda mohla bez problémů odtékat.

„A aby bylo možno tento velkolepý cíl uskutečnit,“ pokračuje René Barakuda, „nesmíte se chovat jako jednobuněčná havěť, jako nálevníci bez mozku! Proto jsem mezi nás pozval vynikajícího experta na vodnické desatero, aby provedl resuscitaci – o-ži-ve-ní, Helmute – tedy aby provedl resuscitaci vašich školních vědomostí a nalil vám do hlav nejnovější vodnické techniky. Vítám proto mezi námi skutečně velkou rybu – pana docenta Michala Mokránka, kandidáta vodnických věd!“

Ze zadní řady nakráčí malý mužík ve světlém zelenkavém obleku s modrozelenou košilí a pestrobarevnou rybičkou u krku namísto motýlka. Postaví se vedle Reného. Přestože má na hlavě vyčesané vlasy do jakéhosi kohouta nebo spíš hřbetní ploutve a přestože se snaží co nejvíce se narovnat, sahá mu sotva pod bradu. Nepomohou mu ani purpurově červené boty na silném podpatku s vysokou, asi pěticentimetrovou podrážkou.

No, podrážky jeho bot mají spíš osm centimetrů, což docent Mokránek nepřizná ani sám sobě.
„Děkuji,“ kývne k Renému a hned se obrátí k rozpačitě tleskajícím vodníkům. „Nebudeme se zdrrržovat forrrmalitami, pfejdu rrrrovnou k věci. Trrrochu si vás prrrozkouším, abych věděl, jak na tom jste.“
Na účastnících školení je v tu ránu vidět, jak by si přáli být neviditelní – skoro se zasouvají pod lavice.
Místností se ozve zvonění Barakudova mobilu. Je to známý motiv Smetanovy Vltavy.
„Slyším. Teď nemůžu, zavolám za chvíli zpátky.“
Velký šéf odejde. Ani se neobtěžuje rozloučit.

„Tak tedy,“ rozhlédne se se vztyčeným ukazovákem po svých posluchačích docent Mokránek. „Co za prrrvé musí vodník dodrrržovat?“
„Pořádek?“ zkusí to opatrně Fanouš a škytne.
„Pitný rrrežim!!!“ vykřikne docent, z ohromné náprsní kapsy saka vytáhne jedenapůllitrovou zelenou plastovou placatku ve tvaru ryby a zašplouchá s ní. „Vodník nesmí nikdy vyschnout!
Jinak se co?“ zaútočí svojí otázkou na Bertu.
„Zcvrkne,“ nezaváhá Berta.
„Sprrrávně, paní kolegyně. Zcvrrrkne. A může se co?“ obrátí se na Helmuta. „Urrrazit!“ odpoví za něj sám, když odpověď nepřichází dostatečně rychle.
„A jak v takovém pfípadě vypadá prrrvní pomoc?“
Nikdo se nemá k odpovědi.

„V pfípadě zcvrrrknutí nacucat, v pfípadě urrražení jakékoli části – pfiložit zpět a pokrrropit orrriginálním vodnickým elixírrrem, což oběť poškození opět vrrrátí do původního stavu. A jakou další zázrrračnou vlastnost elixírrr má?“
V očích posluchačů je zvědavost.
„Dokáže na párrr hodin prrropůjčit člověku veškerrré vodnické schopnosti.“
Vodníci se chytají za hlavu, jako by chtěli dát najevo, že to pochopitelně věděli, ale jako na potvoru to právě teď zapomněli.
„A kde se ten elixír dá koupit?“ zajímá se okamžitě praktická Berta.
Docent Mokránek zvážní a jako kdyby se na chvilku dokonce i maličko zcvrknul. Nasadí tragický výraz.

„To je prrrávě malérrr,“ kroutí nešťastně hlavou. „Orrriginální rrrecepturrra byla údajně zničena pfed tisíci rrroky pfi posledním marrrném pokusu vodníků o ovládnutí světa. Celé generrrace vodníků po ní pátrrrají nebo se elixírrr snaží vyrrrobit, ale marrrnost… Všechno je marrrnost,“ roní krokodýlí slzy docent. „Pfed párrr rrroky se prrrý někomu podafilo vyrrrobit několik lahví prrro pokusy v Antarrrktidě, ale prrrokázané to není. Nicméně úkolem každého vodníka je po elixírrru – stejně jako po dalších dvou arrrtefaktech – neúnavně pátrrrat.“

Publikum je zklamané.
„Nu, budeme pokrrračovat,“ vzchopí se bleskurychle docent. „Jaké je tajné vodnické znamení, kterrrým se vodníci mezi sebou poznávají, zdrrraví nebo volají o pomoc?“ ptá se a významně jako nápovědu našpulí pusu.

Poprvé se posluchači chytli. Všichni do jednoho špulí pusu stejně jako on střídavě do malého a velkého písmene O. Docent Mokránek může být konečně spokojen.
„Dnes vám všem děkuji za pozorrrnost. Uvidíme se zase zítrrra. To budeme pokrrračovat v našem školení vyrrrážením duší z těla, jejich chytáním a uskladněním.“