Tatrmani, 16. část: Sklad

Tatrmani, 16. část
SKLAD

Doktorka Elektra Tempírová jde ve svých rudých lodičkách po spoře osvětlené chodbě bez oken. Klapání podpatků se s duněním rozléhá, je velmi dynamické a rytmické. Upírka nese těžké pouzdro na violoncello.

Zastaví se před dveřmi s nápisem ,Sklad. – Nepovolaným vstup zakázán!‘ Odemkne, vklouzne rychle dovnitř a ihned za sebou zamkne. Dveře jsou z vnitřní strany vypolstrované, aby nebylo slyšet ven nic z toho, co se v této supertajné místnosti odehrává.

Rozlehlá místnost má po všech stranách police. Jako ve veřejné knihovně jsou na nich nápisy – Filozofie, Architektura, Hudba, Malířství, Poezie, Tanec, Sport…, ale třeba i Vojevůdci, Géniové nebo dokonce Outsideři a Úplné nuly. Samostatnou polici zabírá kategorie Opravdoví blázni.

Na policích – všude, kam oko dohlédne – jsou však místo knih vyrovnány různobarevné spreje s různými nápisy. Některé jsou hodně veliké, připomínají rodinné balení osvěžovačů vzduchu na WC, jiné takřka miniaturní.
Doktorka odloží těžký futrál a zamíří rovnou k polici s nápisem Hudba. Chvíli hledá. Pak vytáhne sprej s obrázkem violoncella, odklopí víčko a lehce si stříkne do pusy. Vrátí sprej na místo. Do středu místnosti si přinese židli, na nohu židle navlékne šňůrku s dřevěným prkýnkem na konci. Z pouzdra vytáhne smyčec a violoncello a posadí se na židli. Bodec svého nástroje energicky zapíchne do dřívka na šňůrce u své nohy. Zaujme správnou pozici profesionálního hráče, zavře oči a klidně čeká.

Za okamžik je na jejím obličeji patrná obrovská proměna. Také do celého jejího těla jako by se vlila úplně jiná, velice dramatická energie. Upírka rozmáchlým gestem nasadí smyčec na struny a v naprosto zběsilém až sebezničujícím tempu hraje virtuózní, divokou až apokalyptickou skladbu. Její původně do hladka učesané vlasy jí poletují kolem do stran se zmítající hlavy, padají jí do čela, na kterém se objevují kapičky potu. V hlavě jako by jí zněl mohutný tisícičlenný orchestr. Po chvíli hudba vygraduje a zmlkne.

Doktorka má na tváři nesmírně spokojený výraz. Probere ji zazvonění mobilu.
„Štěpánová,“ nasadí Upírka mrazivý tón, „kladla jsem všem na srdce, že v tuto dobu nesmím být za žádných okolností rušena.“ Nadechne se, vydechne a už úplně klidná dodá: „Za chvíli jsem tam.“

SUŠÁRNA

„Neboj, nevyschneš. Vydržíš to tu.“
V Národním divadle, přesněji v sušárně prádla, uklidňuje Ferda Rudolfa, který tu před pár dny vyschnul na troud. Moc nechybělo a dopadlo by to se všemi třemi kamarády úplně nejhůř, jak jen to s vodníky může dopadnout. Naštěstí se všichni tři na poslední chvíli před tímhle strašným koncem zachránili – nacucáním v milované řece Vltavě.
„Koukni támhle do rohu. Bude mejdan. Dva barely ti snad stačí, ne?“

„Necháme si je tady pro jistotu napořád, abychom se tu v klidu mohli kdykoli sejít,“ přidá se Michal. „Nikomu tady překážet nebudou.“
Teprve pohled do kouta místnosti Rudolfa uklidní. Stojí tam dva ohromné plastové sudy s vodou.
Všichni tři přátelé jsou zase na tajné noční schůzce v sušárně divadelních kostýmů. Žádný špión z vodní říše nemá šanci k nim proniknout.
„Kluci, tentokrát nás nic nezaskočí.“ Michal zamkne a přisedne si do kouta k Ferdovi a Rudolfovi, kterému významně zamává před očima klíčem od sušárny. „Už ho zvenčí nikdy nenechám.“

„Určitě nepřehání,“ brání splečného spolužáka Michal. „Vždyť víš, jak je Barakuda zákeřnej. A protože je zároveň blbej, tak asi proto Andreas používá tyhle hádanky. To je od něj mazaný.“
„Jenže já na luštění nikdy nebyl, mně šly nejlíp skoky do vody a plavání,“ omlouvá se Ferda. „A teď si připadám dokonce blbější než slizoun René, protože nechápu vůbec nic.“
„Rybanko, ty holka jedna zlatohlavá, ty by sis s tím poradila raz dva. Na suchu byla pomalá jak šnek, ale myslelo jí to neuvěřitelně rychle,“ dodá láskyplně Michal. „Kluci, rozchod,“ vzpamatuje se. „Zítra jedu do Amsterodamu, jinak se nepohnem z místa. A vy zatím přitáhnete Vencu Karáska a Lojzu Štičku. Za týden je sraz v zámeckým rybníku na Jemništi. A tohle beru k sobě,“ ukazuje klíč i dopis a dává si je do kapsy svého saka.

Všichni tři kvapně opouštějí sušárnu a pospíchají chodbou. Ferda neodolá a v koutku s automatem na vodu si honem načepuje vodu do kelímku.
„Klasika,“ spokojeně vydechne, „Mariánské Lázně… Ferdinandův pramen, severozápadní vrt, ale měla by být o jeden a půl stupně teplejší…“
Za rohem jsou slyšet kroky a otevírání a zavírání dveří. Noční vrátný je na pravidelné obhlídce.
„Je tu někdo? Kdy už se konečně naučí zhasínat…“ bručí vrátný.
„Ferdo, pospěš,“ popohánějí degustátora Michal s Rudou vykukující z dveří s obrázkem panáčka.

Ferda s lítostí opouští osvěžovnu a honem se hrne na pánský záchod. Všem třem najednou se ale nedaří dostat se dovnitř a v té tlačenici si ani nevšimnou, že Michalovi z kapsy vypadl zelený dopis. Všichni konečně zmizí za dveřmi. Však už bylo na čase, vrátný se blíží.
„Zase nějaká moderna! Tihle mladí režiséři už nevědí roupama co dělat…“ brblá vrátný a s údivem a nelibostí se dívá do kouta chodby, kde jsou odložené různé rekvizity z posledního představení.
Vedle žebřiňáčku z představení Lucerna, na kterém se nedávno vezl vysušený Ruda, vedle májky s pentlemi a vedle velkého železného svícnu sedí na zemi úplně nehnutě lachtan se zelenou obálkou v puse.

U ŠÉFA

„No konečně nějaký pokrok,“ raduje se René Barakuda nad zeleným dopisem. „Tak je pěkně necháš cestovat po světě a počkáš si na ně za týden na Jemništi. No vidíš, Fanouš, že to jde. Jen tak dál.“
Úspěšný špión se z té pochvaly tetelí radostí.
„A ta kronika? Už jste zjistili, kdo ji má půjčenou?“ vybafne šéf na rozzářeného Fanouše, kterému se z tváře okamžitě vytratí veškerá radost.
„Jo, Berta je tomu na stopě,“ lže nepříliš přesvědčivě.

Naštěstí pro něj si toho Barakuda nevšimne, protože je v dobrém rozmaru, a propustí ho bez velkých proslovů.
„Dobrá, dobrá, zítra mi s Bertou podáte hlášení. A teď už plav.“
Fanouš za sebou zavře dveře šéfovy pracovny a rozhlédne se. Pak z kapsy vytáhne pestrobarevný balónek, zakloní hlavu, balónek si dá na pusu a při chůzi s ním po lachtaním způsobu radostně balancuje.