Tatrmani, 17. část: Neptun

Tatrmani, 17. část
NEPTUN

Pamela je oblečená ve svých jasně červených plavkách, které se opravdu příliš nehodí do recepce hotelu Poseidon. Odškrtává si postupně v seznamu všechny účastníky kurzu, kteří se kolem ní shromáždili, a předává jim obálky.

„Ofélie Konvalinková,“ volá Pamela.
„Tady,“ ozve se z hloučku pisklavý hlásek.
Pamela tím směrem pošle obálku.
„Jakub Vondráček.“
„Tady.“
V hloučku to zašumí.
„Tak vidíš, je to on…“ šeptne kdosi. „Z tý televize…“
Jakub se zamračí, jeho utajení mu dlouho nevydrželo.
„Luděk Dvořák.“
Žádná odezva.

„Luděk Dvořák?“
„Zde!“ vzpamatuje se sportovně vyhlížející chlapík neurčitého věku, který celou dobu zcela fascinován pozoroval Pamelu s otevřenou pusou. „Já jsem Dvořák.“
„A manželé Fialovi. Ti mají dvoulůžák…“ významně podotkne Pamela.
„To jsem já a moje babička,“ vysvětluje Honza, když přebírá obálku. „Mám vyjednanou výjimku, když je tu se mnou někdo dospělý.“

„Ale, ale, mladý muži,“ vemlouvavým hlasem ševelí Pamela Honzovi do ucha, ovšem tak, aby to mohl každý slyšet. „Doufám, že se své gárdendámy alespoň někdy na chvilku zbavíte a uděláte si čas na mě,“ hihňá se pobavena svým vlastním humorem.
To, že nesprávně používá cizí slova, jí vůbec nevadí. Jak by také mohlo, když o tom ani neví.

Honza protáhne obličej a jde si stoupnout zpátky ke své babičce. Kousek od nich stojí Jakub Vondráček, který má podobný výraz jako on. Je na něm vidět, že už začíná velice litovat svého rozhodnutí absolvovat v této společnosti kurz plavání.
„Ve dvanáct hodin vám bude podáván oběd. Restaurace je přímo za vámi, toalety tu a tam, nouzové schodiště zde, výtahy tady …“ drčí Pamela monotónním hlasem zámecké průvodkyně. Používá ovšem stejná navyklá gesta jako letuška při bezpečnostní instruktáži těsně před startem a úplně se v té roli vyžívá.

„A tamhle jsou telefonní automaty, protože mobilní telefony tu nemají signál. Ani pro tísňové volání. Budete si muset v tísni vystačit se mnou… hi hi hi…“
Z výrazu Luďka Dvořáka je patrné, že by se do tísně dostal nejradši ihned.
„Tak to by bylo všechno. Dohodu o mlčenlivosti a podmínky vašeho pobytu v naší škole jste všichni podepsali už v Praze.

A i my jsme dizgrétní. Slibujeme vám, že se od nás nikdo nikdy nedoví, že jste tu byli a co jste tu dělali,“ dodá dvojsmyslně. „Dokonce – ani kdybyste se tu utopili… hi hi hi…“ směje se Pamela sama sebou uchvácená. „Jsme rádi, že jste si vybrali Soukromou školu plavání Neptun. A‘ propopopo…“ vzpomene si, „víte, co znamená zkratka NEPTUN?“

„NEPijeme TU Nealko!“ přidá se Luděk Dvořák zemitě.
„Hi hi hi, to si musím zapamatovat, to je povedené,“ obdivně na něj zamrká umělými řasami Pamela. „To nám ještě nikdo nevymyslel.“
Luděk Dvořák se rozhlíží po ostatních a dme se pýchou. Někteří mu i závidí.
„NEPoznáme TU Nudu?“ pípne Ofélie Konvalinková. Hned se ovšem zastydí, jako by si uvědomila přihlouplost své odpovědi. Je to sympatická žena, jejíž tenký a naivní hlásek jako by nepatřil k velice kulaťoučké postavě, ale nějaké postavičce z kresleného filmu.
Pamela vysvětluje: „NEPlavce TU Nestrpíme,“ a žertovně přidá: „Neplavce tu nestrpíme, to je radši utopíme!“

Z hloučku se ozve smích. Nejvíc je slyšet Luděk Dvořák, který se o to také patřičně snaží. Vysoko nad tím vším se zvonivě prosazuje Pamelino hihňání.
„NEuvěřitelně Pitomá a TUpá Nána,“ ucedí Honza.
Trochu se lekne, když si uvědomí, že těsně vedle něj stojí Jakub. Ten však na něj spiklenecky mrkne.

„NEPlácáme TU Nesmysly, hi hi hi… Ale mimořádně ti dávám za pravdu, Honzíčku,“ přidá se babička a také na Honzu spiklenecky mrkne. Hned ovšem dodá hlasem anglické lady: „To od nás ale není zdvořilé, že?“
„Vezmete mě do party?“ hledá Jakub trochu žertem a trochu vážně spojence v Honzovi a jeho babičce.
„Ale, ale, mladý muži,“ znova dokonale napodobí Pamelu babička, „tomu nemohu uvěřit… hihihi…, že byste se k nám chtěl přidat zrovna vy.“ Pak ale střihem změní tón: „Chlapče, vítej v našem týmu!“ Podá Jakubovi ruku.
„Já jsem Jakub Vond…“

„Formality stranou,“ přeruší ho Honzova babička. „Už se víceméně známe, Jakube. Říkej mi Květuše nebo babi.“
„Já to tu asi fakt nevydržím. Co tu proboha dělám?“ myslí nahlas Jakub a kroutí odmítavě hlavou s pohledem na Pamelu, která se stále věnuje účastníkům kurzu.
„A na závěr mi dovolte, abych vám představila naše plavčíky…“ končí své balábile Pamela.
Jakub vytřeští oči.
„…Kristýnu Slunéčkovou a Helmuta Vokouna, kteří právě přicházejí. Potlesk prosím.“

Oči Jakuba a Kristýny se potkají. Jeden druhého tu rozhodně nečekal. Nejdříve jsou překvapeni, ale pak se na sebe trochu plaše usmějí. Každopádně je patrné, že se rádi vidí.
„Ale vydržíš, chlapče, vydržíš to tu,“ zkušeně zhodnotí situaci Honzova babička. „Hi hi hi…“

HOTELOVÝ POKOJ

Sotva došli do svého hotelového pokoje, Honza začal vybalovat.
„Babi, mám pro tebe překvapení. Zavři oči a nastav ruce.“
Babička Květuše sedící na velké posteli ihned svého vnuka poslechne a natáhne před sebe s přehnanou zvědavostí ruce.
Honza ze svého kufru vytáhne velkou, na první pohled starobylou knihu s odřeným hřbetem a položí ji babičce do rukou.

„Honzíčku…“ vydechne užasle babička, když knihu uvidí. Ale hned změní tón a podezíravě se na vnuka podívá. „Honzíčku… Tuhle knihu asi běžně ve škole nepůjčují, že?“
„Když já jsem ti chtěl udělat radost,“ ošije se Honza. „O prázdninách ji stejně nikdo potřebovat nebude.“
V babiččině tváři je vidět boj, jaký v ní svádí láskyplná rozmazlovatelka s bývalou učitelkou. Honza ji trochu provinile pozoruje.
„Nu co, máš pravdu. Musím si vzít brýle na čtení.“
Babička Květuše je naprosto uchvácena. Honzovi se uleví a honem si k ní přisedne na postel.

„Ovšem při nejbližší příležitosti ji vrátíme,“ říká káravě, ale spíš už jen naoko. „Skoro půl století jsem tuhle milovanou kroniku nedržela v rukou…“
Babička knihu otevře zhruba v půlce, chvíli listuje, zpočátku klidně a pak už netrpělivě. Nakonec najde, co hledala.
„Tady,“ ukazuje vzrušeně zvědavému vnukovi, „tady je to! Návštěva v Národním muzeu. Zapsala Květuše Velebná, žákyně 5. A. To jsem já, Honzíčku, to jsem já!“
Honza se nakloní blíž, aby se mu dobře četlo.

„A počkej,“ nenechá ho babička přečíst ani první řádek a listuje o mnoho listů dál. „Návštěva v Národním muzeu. Zapsala Květuše Fialová, učitelka jazyka českého! Zase já!“ zvolá vítězoslavně a jednou rukou k sobě svého vnuka přivine. „Honzíčku… Honzíčku, tys mi udělal… nesmírnou radost…“ zlomí se jí nakonec dojetím hlas.
„Babi…“ nevyzná se v tom Honza.
„Bude nám chvíli trvat, než tohle přelouskáme,“ vzpamatuje se babička Květuše a poklepe rukou na knihu. „Souhlasím s Ofélií Konvalinkovou – NEPoznám TU Nudu.“