Tatrmani, 20. část: Amsterodam

Tatrmani, 20. část
AMSTERODAM

„Pomooooc! Zloděj! Chyťte ho! Pomoooooc!!!“ ozývá se ve všech možných jazycích v úzké amsterodamské uličce.
Přestože je brzo ráno, ulička je plná stánků se suvenýry, před hospůdkami a kavárničkami je spousta židlí, stolků a slunečníků. A všude je ohromné množství lidí.
Davem se prodírá Michal. V náručí drží obrovskou mořskou pannu, která vypadá přesně jako ze starých rytin nebo z přídí korábů. Má dlouhé světlé vlasy, do půli těla je nahá a ocas je pokryt zelenými a nazlátlými šupinami. Paže ozdobené náramky z mušliček vzpíná před sebe, jako by chtěla chytit slunce.

Michal funí námahou, přestože panna je lehká, jako by byla z polystyrénu. Musí totiž dávat pozor, aby do někoho nebo do něčeho nenarazil. Jeho vysušená spolužačka z vodnické školy Rybana je totiž velice křehká. Proto ji Michal, kdykoli hrozí srážka, zdvihne vysoko nad hlavu. Nebýt toho, už by se v davu dávno ztratili skupince pronásledovatelů, kteří tím pádem mají tuto podivnou dvojici neustále na dohled.

Michal doběhl k tržnici. Pronásledovatelé se už nebezpečně blíží, naštěstí se jejich křik ztrácí ve vyvolávání trhovců. Michal se zoufale rozhlíží. Na poslední chvíli si všimne velké přenosky plné ryb u jednoho ze stánků. Zaboří do ní Rybanu tak, že jí ven kouká jen její ocas a sám se promění v kapra.
Skupina lovců přiběhla až ke stánku s rybami. Všichni se zmateně rozhlížejí, ale po kořisti, která už byla téměř na dosah, rázem není ani stopa. Jenom vedle plechové přenosky nehybných vykuchaných mořských ryb se plácá veliký kapr. Pronásledovatelé se rychle vydají na opačnou stranu tržiště.

Michal už má zpátky svoji vodnickou podobu, ale ještě chvíli lapá po vzduchu.
„Holka, to bylo o fous sumce,“ uleví si.
Když se trochu vzpamatuje, očistí si své perfektní zelené sáčko, opatrně se rozhlédne kolem sebe a s obavami vytáhne Rybanu z hromady ryb. Je naštěstí nepoškozená, jen má od rybího slizu trochu slepené a upatlané vlasy.

Michal ji popadne do náruče a zamíří do vzdáleného koutu tržiště k obrovské kádi s živými rybami. Po hlavě do ní Rybanu ponoří. Směrem k hladině hlasitě vybublá spousta vzduchu, jako když se namočí suchá houba. Z vody se po chvilce vynoří mezi hlavami ryb i hlava Rybany.
„Ahoj, Zlatovlásko,“ pozdraví láskyplně ještě poněkud zmatenou Rybanu Michal.
„To je úžasný!“ rozkřičí se Rybana na celé kolo a chce se vyhoupnout z kádě ven. „Já už myslela, že tohle nikdy nezažiju!“

Naštěstí všude kolem panuje zmatek a hluk, jak už to na tržištích bývá, tak si jejího radostného hulákání nikdo nevšímá.
„Počkej, počkej,“ tlačí ji Michal zpátky do vody a rozhlíží se kolem dokola, „takhle mezi lidi nemůžeš. Jdu ti sehnat nějaké oblečení. Nehni se odtud.“

Rybana si ve vodě chvíli rozcvičuje ztuhlé tělo. Blaženě se cachtá mezi rybami, jako by právě absolvovala nějakou úžasnou lázeňskou proceduru. Vykukuje přes okraj kádě, občas mrskne svým ocasem a sleduje Michala, jak se u nedalekého stánku s plavkami dohaduje s prodavačkou, která mu nabízí plavky vcelku, ale Michal jen zavrtí hlavou a ukáže na dvoudílné. Prodavačka mu několikery vyloží na pult. Michal chvíli přemýšlí nad jejich velikostí a ukazuje plavky směrem k Rybaně. Ta zavrtí hlavou a rukou ukáže na zlatými flitry pošité bikiny visící nad hlavou prodavačky. Flitry tak trochu připomínají rybí šupiny. Michal nechápavě vykulí oči, ale Rybana jen s typicky žensky marnotratným úsměvem na dálku zaškemrá a sepne prosebně ruce. Pak gestem ukáže Michalovi, ať už si k ní pospíší.

U vedlejšího stánku stojí za pultem s rybami notně podroušený prodavač ve velké, od bahna a rybích šupin zašpiněné zástěře. Jednou rukou se opírá o váhu a ve druhé drží láhev, ze které vydatně upíjí.
Všimne si Rybany v kádi a nevěří vlastním očím. Chvilkami ji vidí dvojmo. Promne si oči, ale Rybana nezmizela. Prodavač se znova napije a ukáže prstem sám na sebe s otázkou v očích. Zdá se mu, že jeho nádherná vidina ukazuje, aby šel k ní. Odlepí se tedy od pultu a se šťastně přitroublým úsměvem vyrazí vrávoravým krokem směrem ke kádi.

Michal právě zaplatil. Vezme horní díl plavek a spěchá za Rybanou.
„Haló, pane,“ volá za ním prodavačka a mává ve vzduchu zlatými kalhotkami.
Michal jen mávne rukou a ani se neohlédne.
Opilý prodavač se drží okraje kádě a kouká na ryby. Mezi všemi možnými mořskými rybkami plave zlatý kapr.
„Zlatá rybko… Golden fisch…, já tě… bitte… prosím…please…“ blábolí ve všech možných světových jazycích prodavač, popadne podběrák opřený o káď a snaží se jím zlatou rybu Rybanu ulovit. „Hey… Hele, rybo…, zalatája majá rýba, já tě prosím…, ať jsem… captain… kapitán rybářký flotily…“

Michal běží Rybaně na pomoc. Pustí plavky na zem, plochou dlaní udeří prodavače do zad mezi lopatky a druhou rukou chňapne před jeho pusou. Prodavač se sveze k zemi.
„Cos to chrochtal? Že bys chtěl být kapitánem rybářský flotily, jo? To víš, že jo! Ofkórs.“
Michal navyklým pohybem vytáhne z kapsy mikrotenový sáček, vypustí do něj prodavačovu duši, udělá na sáčku uzel a vrátí ho do kapsy.
„Na, pospěš si, než si nás někdo všimne,“ poručí Rybaně opět vykukující z kádě a hodí jí zlaté plavky.

„To je paráda!“ raduje se nadšeně Rybana, když si obléká blýskavou podprsenku.
A zatímco vylézá z kádě, Michal svléká bezduchého prodavače ze zástěry a z jeho holínek.
„Tohle si vem na sebe, ať nejsme nápadní.“
Rybana zpoza kádě natáhne ruku po zástěře, kterou jí Michal podává. Ten vzápětí nabere do holínek vodu a nese je za káď. Položí je na zem před Rybanu, které zpod dlouhé zástěry vykukují špičky rybího ocasu.
„Tak šup do nich, holka, teď už nevyschneš.“

Michal se vrátí k bezvládnému prodavači, ale vůbec se mu nedaří opřít jej zády o sud, protože jeho veliké bezduché tělo je příliš těžké. Vtom na jeho rameno dopadne obrovská ruka. Michal se příšerně poleká.
„Ááááá…“ vyjekne a taky malinko ucrkne.
Jakýsi hromotluk v rybářské zástěře ho odstrčí, pak popadne prodavače jako pírko a opře ho o káď.
„Hehehe…“ směje se obr na Michala a přátelsky zašilhá.
Opilecky rozmáchlým gestem naznačí, že Michalův domělý kumpán přebral, a znova se zasměje burácivým smíchem. Nakonec Michala přátelsky poplácá svou obrovskou tlapou po rameni a odvrávorá.

„Abych tohohle bouchla mezi lopatky, musela bych ti stát na hlavě,“ zavtipkuje Rybana, do té doby pro jistotu schovaná za sudem.
„Málem jsem leknutím leknul. Fuj!“ odfrkne si Michal. „Naštěstí z vodníka duši nevyrazíš.“
Vytáhne z náprsní kapsy saka svoji placatku, nabídne Rybaně a pak se sám také napije, aby se vzpamatoval.
„Není nad vodu…“ pochvaluje si s úlevou v hlase.

Vrátí placatku na její obvyklé místo, z jiné kapsy vytáhne mikrotenový sáček s prodavačovou duší, rozváže uzel a vloží do něj ruku. Lapí dušičku, vypustí ji prodavačovi do jeho do široka otevřené pusy a ihned potom mu papulu druhou rukou zavře. Prodavač kýchne a zmateně se rozhlíží kolem. Když si uvědomí, kde je, opře si hlavu o sud, zatváří se velice spokojeně, zavře oči a začne příšerně chrápat.
Rybana vyleze zpoza kádě. Ve špinavé zástěře oblečené přes zlatě se blýskající plavky a v černých holínkách si stoupne před Michala a tváří se jako Miss World.
„Chtělo by to kabelku,“ pronese rozmarně.

Michal obrátí oči v sloup. Pak u nejbližšího stánku s květinami hodí prodavači na pult peníze, vezme si červený kyblík plný žlutých tulipánů a podá ho Rybaně.
„Není nad holandskou módu,“ vydechne spokojeně Rybana, provlékne jednu ruku uchem kbelíku a druhou se zavěsí do Michala, který jí galantně nabídl rámě.
Po rušné a pestrobarevné amsterodamské ulici chodí spousta lidí. Malí, velcí, staří, mladí… A přestože je mezi nimi spousta exoticky i výstředně vyhlížejících jedinců, nikdo je neokukuje, nikdo se nad ničím nepodivuje.

Proto také nikoho nešokuje starší muž v perfektně ušitém zeleném obleku a v červených lakýrkách vedoucí se za ruku s dlouhovlasou ženou v gumové rybářské zástěře oblečené přes zlatou podprsenku, cupitající drobnými krůčky ve velikánských černých holínkách, ze kterých šplouchá na zem voda.