Tatrmani, 21. část: Sahara

Tatrmani, 21. část
SAHARA

Slunce praží, vzduch nad horkým pískem Sahary se tetelí.
Ferda jede na velbloudu. Vypadá jako beduín. Je celý v bílém, jen šátek na hlavě má připevněný červenozelenou čelenkou. Na provaze za sebou vede dalšího velblouda, který je ovšem bez jezdce. Velbloudi jsou ověšeni různými zavazadly, z jednoho vaku vykukuje násada lopaty. Tato tříčlenná karavana se blíží pouští k opuštěné studni. Dá se jen tušit, že tu kdysi musela být zelená oáza.

„Kamarádi,“ mumlá Ferda, „tohle je naše třináctá a taky poslední možnost. Dál už jít nemůžem, nezbylo by dost vody na návrat. Což vám je jedno, ale mně ne.“
Velbloudi pokyvují souhlasně hlavami.

Ferda seskočí do písku. Upraví si hadičku, kterou měl celou dobu zastrčenou v puse, a jako brčkem s její pomocí mohutně nasaje z lahví připevněných popruhy na zádech. Celé zařízení je podobné přístroji, jaký používají potápěči, ale místo kyslíku je v lahvích voda.
„Tak teď buď a nebo. Teď nebo nikdy,“ povzdychne si Ferda a vytáhne z vaku lopatu a stočené lano. Neustále si přicucává z hadičky vodu. Uváže provaz ke studni, zkontroluje pevnost uzlu, přehoupne se přes okraj skruže. „Držte mi kopyta, kluci.“

Ferda zmizí ve studni a za chvíli odtamtud lítá ven písek, jako když sopka chrlí lávu a kamení.
„Jooooo!“ ozve se vítězný křik zkreslený hloubkou studny. „Mám ho!“
Velbloudi radostně frkají a kývají hlavami.
V dálce nad dunami krouží vysoko na nebi ptáci, možná supi…

„Dost bylo adrenalínu, Lojzíku,“ říká Ferda tuhému, vyschlému a od písku ještě zcela ne úplně očištěnému kamarádovi, když ho přivazuje k sedlu velblouda. „Je nejvyšší čas odtud zmizet. U nejbližšího napajedla se nacucáš. Hlavně se mi neuraž.“

OFÉLIE

„Tak honem, honem se zvedneme!“
Kristýnin povel zní v prostorách bazénu trochu jako v koupelně. Ačkoli je pravým opakem Pamely, i na ni se zálibně dívá nejeden účastník kurzu. Hlavně Jakub z ní nemůže spustit oči. Kristýna si je toho vědoma, občas se na něj plaše usměje, ale jinak se velmi profesionálně věnuje výuce.

„Poprvé dnes půjdeme do vody. Ničeho se nebojte,“ dodá, když zaznamená strach v očích svých žáků. „Stačíte všude, z bazénu jsme kvůli vám vypustili trochu vody. Dno se pozvolna svažuje, stoupněte si tak, aby vám koukala jen hlava. Lezte do bazénu pěkně jeden po druhém.“

Nikomu se nechce vstát z bezpečí podlahy, kde ještě před chvílí trénovali á dva tři á dva tři – tempa na suchu. Jediný Honza vklouzl do vody bez zaváhání. Ve vodě je jako doma a dělá mu opravdu velké potíže hrát si na neplavce.
„Pojď, babi, to dáš!“ dodává odvahu své babičce Květuši, která pomalu a opatrně slézá po schůdcích do vody. „Zaber, babi!“

„Ale Honzíčku, neuměl bys to vyjádřit jinak…?“
Honzova babička v sobě nezapře bývalou učitelku češtiny. Což je vlastně dobře, protože odpor k prznění mateřštiny v tuto chvíli vítězí nad odporem z vody.
„No vidíš, když tu stačím já, stačí každý,“ chválí ji vnuk.

Tento argument přesvědčí i ostatní váhavce. Přesto si u schůdků dávají až příliš ochotně přednost, aby co nejvíc oddálili setkání s nepřátelským živlem. Jakub se snaží neudělat si před Kristýnou ostudu a odhodlaně následuje Honzu a jeho babičku Květuši.
„A slečna Pamela nedorazí?“ ptá se Kristýny s jistým zklamáním v hlase Luděk Dvořák.

„Dorazí, pane Dvořáku. Odpoledne. Se mnou máte teď seznámení s vodou. Je to vlastně takové otužování, abyste se zbavili strachu. S Pamelou už začnete se skutečným tréninkem,“ uklidní ho Kristýna. „Já ji pochopitelně budu informovat, jak jste si vedli.“
Po této větě Luděk Dvořák vypne hruď, a jako když kráčí americký kosmonaut na start své kosmické lodi, jde hrdinně ke schůdkům.

Nakonec už všichni stojí po krk ve vodě a vlastně jsou spíš mile překvapeni, že to není taková hrůza, jak předpokládali. Čeká se jen na Ofélii Konvalinkovou, která má ve tváři výraz vyděšeného dítěte. S dítětem má ovšem společný jen tenký pisklavý hlas, který se ani trochu nehodí k jejímu ohromnému tělu. Ofélie Konvalinková je zkrátka velice, velice kulatá, a je div, že sehnala plavky, do kterých se vešla. Jsou skutečně obří, červené s černými puntíky. Tato obrovitá beruška ne a ne vlézt do vody.

„Já se všem omlouvám, že takhle zdržuju,“ takřka pláče Ofélie.
„Možná byste to měla jednodušší, kdybyste skočila,“ radí zkušeně Luděk Dvořák, do kterého by opravdu nikdo neřekl, že pracuje jako trenér plavání. Strach z prozrazení skutečnosti, že vůbec neumí plavat, ho přivedl až do této velice utajené a – jak by řekla Pamela – dizgrétní školy plavání. Ovšem pokud jde o teorii, zná stejně jako ona všechny poučky zpaměti. „Ofélie, zavřete oči, klidně si zacpěte nos a skočte. Tam, kde stojí Honza, vám bude voda po pás.“

K Luďkovi Dvořákovi se přidají i ostatní. Snaží se Ofélii povzbudit a vyhecovat.
„No já nevím…“ pištivě kňučí Ofélie, která už přistoupila k okraji bazénu a drží si jednou rukou zavřené oči a druhou rukou si ucpává nos.
„Nebojte, já vás chytím!“ dodává jí odvahu Dvořák. Sebevědomí v jeho hlase je vyvoláno zčásti nadějí, že se o jeho hrdinství dozví Pamela, zčásti pevnou oporou dna polovypuštěného bazénu.

Konečně se Ofélie odhodlá a… skočí. Voda vysoko vystříkne do všech stran.
V tu chvíli mají všichni v bazénu vodu sice po krk, ale na dno nedosáhnou. Archimédův zákon je nemilosrdný a vytlačil kapalinu tak, že plaváčci rázem lapají po dechu. S nehraným zděšením v očích se všichni snaží doplácat na mělčinu k Honzovi.
Jen Ofélie se houpe na hladině jako velký nafukovací balón. Tuk ji nadnáší. Je nepotopitelná.

Panika vyhnala většinu Kristýniných žáků ven z bazénu. Ta se s nimi marně snaží utěšit zoufale plačící Ofélii.
„Takhle to je vždycky, kdekoli vlezu do vody. Nikde v bazénech mě už nechtějí, protože voda vždycky přeteče a lidi se topí. Víte, jak já jim to závidím? Vždyť já závidím i Ofélii z Hamleta, že ji Shakespeare nechal utopit… Že to dokázala…“ popotahuje nešťastnice. „Ale já se tolik chci naučit plavat. Pla-vat, rozumíte? Ne plo-vat jako plovák. Vždyť si mě pletou s bójkou.“

„Tak to jste tady správně, tady vás plavat naučíme,“ chlácholí Ofélii Kristýna.
„Neplavce tu nestrpíme, to je radši utopíme! Hi hi hi…“ napodobí Honza Pamelu.
„Takže tak jako tak vám to vyjde, Ofélie,“ připojí se Jakub.
Všichni i s Ofélií se konečně s úlevou zasmějí.

Jen Kristýně ztuhne úsměv na tváři. Za prosklenými dveřmi uvidí Pamelu, která přivádí Kena. Není kam prchnout. Kristýna proto skočí do bazénu a schová hlavu pod vodu.
„Ťuk, ťuk, ťuk. Nerušíme? Dovolte, abych vám představila dalšího plaváčka. Myslím, že ho ani nemusím představovat, i když je tu inkoníto. Můžeme mu říkat třeba Ben. Hi hi hi…“ chichotá se Pamela a koketně na Kena cení své dokonalé bílé zuby. Neustále kontroluje svůj postoj, který připomíná postoj adeptek na titul královny krásy. „Já teď Ke… Benovi ještě všechno indiliduálně vysvětlím, aby se mezi vámi snáz adoptoval. A odpoledne se už na vás těšíme. Tak bajbáj!“ Pamela se ještě ve dveřích otočí. „A ne abyste s ním flitrovali!“

Než Ken stačí cokoli říct, Pamela ho vystrká ze dveří. Plaváčci za nimi zírají, stále ještě v radostném údivu a obdivném nadšení z toho, kdože to mezi ně zavítal. Jakub Vondráček je pro ně ´takovej ten…ten z televize´, ale Ken Ondrák je skutečná filmová hvězda. Jen Luděk Dvořák se tváří kysele.

Jediní, koho příchod filmové hvězdy ani trochu nezajímá, jsou Honza s Jakubem – fascinovaní Kristýnou, která po celou dobu nezdvihla hlavu nad vodu.
„Není to náhodou už víc než pět minut?“ ptá se nevěřícně Jakub Honzy.
„Hustý, co?“ obdivně pokyvuje hlavou Honza.
Kristýna pomalu vynoří hlavu z vody, ověří si, že vzduch je čistý a pak se na oba udivené mladíky zářivě usměje.
„Fakt dobrý,“ uznale přitaká Jakub.