Tatrmani, 24. část: Trest

Tatrmani, 24. část
TREST

„Tak to vám teda oběma pěkně děkuju!“ křičí na Fanouše s Bertou Barakuda a mává jim před očima pohárem, který před hodinou ukradli v Národním divadle při představení opery Rusalka.
„Není zač, šéfe,“ špitne provinile Fanouš, zatímco Berta stále ještě nechápe ten křik.
„To se vám opravdu povedlo!“ pokračuje Barakuda.
„Že jo, šéfe? A ještě volali bravo!“ nadskočí nadšeně Berta. „Je toho jen troška, ale vy už si nějak poradíte, co?“
„Co? Já vám povím, co! Už toho mám plný ploutve! Helmute! Zavřít! Do kotelny! Oba!“

„Hned to bude, šéfe,“ chrastí svazkem klíčů Helmut a chytne zkroušeného Fanouše za límec. Přesto je na něm vidět, že mu to není příliš po chuti.
„Šéfe, to ne! Ne!“ rozbrečí se Berta. „Tam vyschneme na troud!“
„My jsme to mysleli dobře,“ přidá se k ní zoufalý Fanouš. „Vždyť jste nás chtěl poslat na Jemniště na tu sledovačku…,“ dodá s nadějí v hlase.
„To už nějak zařídím. To už není tvoje starost.“
„A nemůžete ušetřit aspoň Bertičku?“
„A víš, Fanouši, že je to výtečnej nápad?!“ chytí ho za slovo Barakuda. „Helmute, zavři tam jen Fanouše. Berta se bude aspoň o to víc snažit, aby našla skutečnej elixír a mohla tohohle piskoře zachránit. Sku-teč-nej elixír, na kterej je recept v kro-ni-ce,“ zasyčí směrem k Bertě, „ne tuhle teatrální atrapu!!!“

„Tak nás alespoň, šéfe, nechte, ať se rozloučíme,“ prosí úpěnlivě Fanouš.
I poměrně otrlý Helmut začne dojetím popotahovat a Berta se vrhne k Fanoušovi. Barakuda na souhlas mávne rukou a lhostejně se otočí k akváriu s milovanými piraňami.
„Neboj, tatrmánku, já tě odtamtud dostanu. Já tu kroniku najdu!“ Berta obejme Fanouše a začne mu zpívat ukolébavku ze Smetanovy opery Hubička. „Letěla bělounká holubička, potkala božího andělíčka…,“ srdceryvně zpívá Berta, zpočátku tichounce, pak přidá na hlase.
Vlastně spíš řve. Ryčí tak hlasitě, že se i Helmut odvrátí a zacpe si uši.
Fanouš přestane vzdychat a udiveně se na ni podívá. Na něco takového od své Bertičky není zvyklý. Berta na něj mrkne a nenápadně zastrčí Fanoušovi do kapsy placatku s vodou.
„Duše z těla, kam jsi chtěla, chtěla jsem doletět do nebíčka…“

MIM KEN

„Já snad špatně vidím! Co se to tam děje?“ René Barakuda nevěří vlastním očím. Zírá na jeden z monitorů na stěně své pracovny, kde běží záznam pořízený bezpečnostními kamerami.
Na zdi hřbitova, který sousedí se zahradou hotelu Poseidon, balancuje hrozen fotografů a reportérů s mikrofony. Někteří jsou namačkáni na zamřížovaná vrátka. Nikdo si ovšem netroufá vstoupit do hotelové zahrady, kde jsou umístěny v pravidelných rozestupech velké výstražné cedule s nápisem ,Nepovolaným vstup zakázán‘ a ,Jen pro hotelové hosty‘. Všichni koukají vzhůru.

Hotel má směrem ke hřbitovu zaslepená všechna okna. Z pochopitelných důvodů. Jediné nezabedněné okno je ve vikýři na střeše. A právě k tomu se upírá pozornost všech zvědavců i Reného Barakudy, který supí vztekem u dalšího z monitorů.
Z okna mává Ken Ondrák, cení své bílé zuby a – aniž by se vzdal svého širokého profesionálního úsměvu – volá něco směrem k hloučku zvědavců. Není mu však rozumět, vzdálenost mezi ním a nezvaným hlučícím publikem je příliš velká.

„Já se z něj zcvrknu! Každý se tu snaží být inkognito, jen aby se nikdo nedozvěděl, co tu dělá. Všichni podepisují dohodu o mlčenlivosti. Mají zákaz vycházek do města. My tady fungujeme v utajení jak sumci u dna přehrady a on sem pozve slídily! Helmute!“
Do Barakudovy pracovny vejde strachem přikrčený Helmut. Tváří se provinile.
„Jak to dokázal? Copak nefungují rušičky mobilů?!“ pokračuje Barakuda.
„Fungujou, šéfe. Ale tady u vás v kanceláři a na půdě přece signál je. Asi se nějak dostal k mým klíčům a…“

„Kdybych tě teď nepotřeboval, nechal bych tě vycrčet až do sucha! Vždyť nám zlikviduje byznys! Vždyť může zlikvidovat nás! Umlčet! Vyraz z něj duši! Já to jdu uklidnit dolů.“
Od hřbitova se nesou vzhůru k vikýři na střeše hotelu otázky, které jsou ovšem stejně nesrozumitelné jako odpovědi gestikulující filmové hvězdy. Za povykujícím Kenem se na chvíli mihne Helmut a pak oba dva naráz zmizí. Dav nespokojeně zahučí.
Vzápětí se nespokojenost změní ve zvědavost a fotoaparáty i mikrofony se zaměří na přicházejícího Barakudu, který si jediným gestem zjednal ticho. Tváří se úlisně, po jeho vzteku není ani památka.

„Vedení hotelu Poseidon vám všem děkuje za projevený zájem. Jsem pověřen panem Ondrákem, abych vás informoval, že se zde připravuje na svou novou roli. Zároveň vás žádá o klid a soukromí. A vzkazuje, že po svém návratu domů uspořádá řádnou tiskovou konferenci. Děkuji vám za pozornost.“
„Ale my chceme aspoň pět minut! Jinak neodejdeme!“ ozývá se prosebně i vztekle směrem k Barakudovi.
„Dobrá, dámy a pánové, prosím o chviličku strpení,“ dodá Barakuda s úsměvem mistrně maskujícím nevoli. „Pokusím se.“

Reportéři spokojeně zahučí, zatímco Barakuda dlouhým krokem míří k zadnímu vchodu hotelu, na kterém je cedulka ,Jen pro zaměstnance‘. Za dveřmi se málem srazí s Helmutem, který vleče bezvládné Kenovo tělo do sklepa.
„Ne! Do sklepa ne. Tam ne! Rychle mu vrať zpátky duši, musí s nimi promluvit. Jinak se těch zvědavců nezbavíme.“
„Šéfe, ona mi ulítla…“
„Vycrčet jsem tě měl nechat už dávno! Fouknem do něj jinou! Dělej, pomoz mi.“
Oba dva popadnou bezduchého Kena a dotáhnou ho chodbou až ke dveřím s obrázkem lebky se zkříženými hnáty. Barakuda je rychle odemkne.

Místnost za dveřmi je podobná té v sanatoriu, všude jsou police plné různých vdechátorů, které obyčejnému smrtelníkovi připomínají běžné spreje. Helmut chňapne po nejbližším z nich a stříkne jednu dávku do Kenovy pootevřené pusy.
„Hauúúúúúú!“ zavyje vzápětí Ken, do kterého se vrátil život. „Haf! Haf! Hauúúúúúú!“
Barakuda se na Helmuta zlověstně podívá.
„Jé, šéfe, to byl pes toho policajta, co nám byl na stopě. Asi to chce jinej vdechátor, že jo?“

Helmut ani nečeká na odpověď, když vidí, že Barakuda jediným bouchnutím vyrazil z Kena náhradní psí duši. Přiskočí s jiným vdechátorem a znovu Kenovi stříkne do pusy.
„Já míval, ženy, vás tak rád…“ spustí pro změnu Ken operetním hlasem, ale vzápětí je zase umlčen herdou do zad.
„Tohle by nám neprošlo! Vždyť tam někde musí bejt ten němej belgickej mim z předminulýho kurzu!“ horečně přemýšlí nahlas už hodně nervózní Barakuda.
Od hřbitova to nejdřív netrpělivě, ale pak překvapeně zahučí. Ken se totiž znova objeví ve vikýři a na otázky reaguje pantomimou a znakovou řečí.

„Vašich pět minut, dámy a pánové, právě uběhlo. Děkuji Vám. Bylo to velmi podnětné setkání,“ končí toto zvláštní setkání Barakuda.
„Takhle talentovanej a originální nikdy nebyl…,“ svěřuje se jeden z fotografů svému kolegovi, když spolu jdou po cestičce mezi hrobkami k bráně hřbitova. „Takovou tiskovku jsem s ním ještě nezažil. Chápeš, co s ním udělala chvilka klidu? To teda bylo něco.“

„To teda bylo něco,“ vydechne Barakuda zborcený v křesle ve své pracovně, když odšroubovává uzávěr přepychové láhve s vodou. „Mám z toho všeho v krku sucho jak na poušti.“
Z kapsy Barakudova saka vyjede hadice a láskyplně ho pokropí. Pak mu vlepí čvachtavou pusu na tvář a vrátí se zpátky do kapsy.