Tatrmani, 25. část: Terapie

Tatrmani, 25. část
TERAPIE

„Vím, že je ve vás pořád malá dušička, když máte vlézt do bazénu. Ale možná, když se na svůj problém podíváte spolu s odborníkem, že se váš vztah k vodě vylepší. Vždyť minule jsme to nakonec společně zvládli,“ snaží se dodat odvahu účastníkům kurzu plavání Kristýna. „Představuju vám proto paní doktorku Elektru Tempírovou z blízkého sanatoria Anima, kde léčí duše.“

Kristýna se povzbudivě usměje na své svěřence. Těm ovšem moc do smíchu není, dívají se na Upírku spíš nedůvěřivě. Sedí na židlích postavených do kruhu, dost možná by teď radši byli někde úplně jinde. Jedna židle je neobsazená. „Chtěla bych ještě omluvit Bena, který je indisponován,“ dodá Kristýna a ukáže směrem k prázdné židli.

Luděk Dvořák se na prázdné místo podívá s nevolí a dokonce nakrčí nos jako dítě, kterému se chce brečet. Je zřejmé, že žárlí na Bena-Kena kvůli Pameliným ,indiliduálním‘ lekcím.
„Děkuji, Kristýno. Dobrý den. Pojďme rovnou na věc. Každý z vás se jeden po druhém představí, řekne nám svou profesi a důvod, proč je tady,“ nezdržuje se dlouhými řečmi Upírka. „Tak třeba vy,“ ukáže na Ofélii.
„Já?“ ujistí se zapištěním Ofélie. „Jmenuji se Ofélie Konvalinková a pracuji jako knihovnice v oddělení dětské literatury. Ostatní už vědí, proč jsem tady,“ usměje se omluvně.
Kristýna ji povzbudí pohledem.

„Chtěla bych se naučit plavat. Hlavně pod vodou.“
Všichni okolo se zasmějí, ale není to výsměch. Jen mají ještě v živé paměti nedávnou událost v bazénu.
„Hmmm…“, odkašle si vousatý třicátník. Vypadá trochu jako Robin Hood. „Jmenuju se Vilém Udatný,“ představí se a pokývnutím zareaguje na další vlnu smíchu. „Na tohle jsem zvyklý už od první třídy. Ostatně mým koníčkem je lukostřelba a historický šerm.“
Na Upírce je vidět, že ji tato informace velice zaujala.
„Pracuju jako manažer a jsem tu proto, že mě vedení naší firmy posílá s mými podřízenými na stmelovací pobyt k Máchovu jezeru a já jsem neplavec. Nikdo neví, že tu jsem, nechci mít ostudu.“

„My jsme Kalbáčovi,“ nečeká na udělení slova asi padesátiletá energická žena. „Já jsem Eva. Můj muž je muzikolog a flétnista, já učím sólový zpěv a hru na klavír. Odmala jsme pořád jen studovali a hráli na nástroj, pak přišly děti, takže na nic jiného nebyl čas. Teď už máme děti odrostlé, tak to všechno doháníme a navštěvujeme různé kurzy. Letos už jsme zvládli tkaní koberců, krajinomalbu, renesanční tance a hod bumerangem. Chystáme se na kurz podmořského lovu, což bez znalosti plavání samozřejmě nejde,“ vychrlí jedním dechem.
„Tak řekni taky něco,“ obrátí se ke svému muži.
„Já jsem Josef.“
Všichni chvíli čekají, co bude následovat, ale Josef jen vtáhne hlavu mezi ramena a zkřížením paží na prsou dá najevo, že skončil.

„My nechceme být zajímaví,“ pokračuje jeho žena. „Ostatně naše děti a známé už dávno nezajímá, na jakém to kurzu zase jsme. Ale nás to prostě…,“ paní Kalbáčová hledá správný výraz, aby popsala zvláštní posedlost její i jejího muže. „Naplňuje! Kvůli novým zkušenostem jsme ochotni doslova vypustit duši!“
Upírka se spokojeně usmívá a pokyne Honzovi.

„Já plavat umím,“ spustí Honza. Ovšem když se na něj Upírka spolu s ostatními překvapeně podívá, uvědomí si, co řekl, a rychle vychrlí: „Plavat umím… asi jako kámen. Jmenuju se Honza Fiala, jsem tu spolu s babičkou, abysm… abychom…,“ Honza mrkne na babičku, která před chvílí jen lehce pozdvihla obočí, „…abychom se naučili plavat a rodiče nás samotné pustili k moři. Protože s našima je pruda… Nuda!“ opraví se velezpůsobně a zase mrkne na babičku. „A po prázdninách jdu do šesté třídy.“

„Dobrý den,“ usměje se na všechny babička Květuše. „Jmenuji se Květuše Fialová a jsem emeritní učitelkou českého jazyka. Pevně věřím, že to tu zvládneme na jedničku.“
Květuše nejdřív spiklenecky mrkne na svého vnuka a pak také na Jakuba, který sedí vedle ní z druhé strany, ale tomu se moc mluvit nechce.
„A vy?“ pobídne ho Upírka, ale její gesto si vztáhne na sebe Luděk Dvořák.
„Luděk Dvořák. Jsem trenérem plavání, ale plavat umím jen teoreticky. Kdyby se to někdo dozvěděl, přišel bych o místo.“

Luděk Dvořák pochopitelně zaznamená překvapení ostatních, ale nadme hruď a dodá: „Přesto mám mezi svými svěřenci několik mistrů republiky ve všech plaveckých disciplínách.“
Oči všech se upřou na Jakuba, který je posledním na řadě.
„Já jsem Jakub. Vondráček,“ dodá vlastně zbytečně, protože jeho tvář je z médií známá. „Jsem profesionální rybář, takže by se mohlo zdát, že se učím plavat kvůli svý profesi. Vlastně kvůli ostudě, kdyby se přišlo na to, že plavat neumím. Nebo kvůli mamince, která neustále kontroluje, jestli mám na sobě plovací vestu, když jdu k vodě. Opravdu,“ dodá a zasměje se spolu s ostatními. „Ale jsem tady proto, že jsem ulovil jednu vodní vílu a… bojím se, že kdyby mi chtěla uplavat, tak nemám ani šanci, abych se ji pokusil chytit.“

Všichni to považují za legrácku, jakých z úst známých lidí vyslechli spousty. A proto se s chutí smějí. Babi Květuše jen chápavě pokývá hlavou a podívá se na Kristýnu. I Jakub se na ni se svými posledními slovy podíval.
Kristýna, která celou dobu pouze mlčky, ale se zájmem poslouchala, je opravdu hodně překvapená. Začervená se, na chvilku odvrátí hlavu, ale pak se Jakubovi koukne do očí a moc krásně se na něj usměje.
Honza hvízdne s hraným údivem, jako by mu až teprve teď došlo, co bylo zřejmé už dlouho.

BERTA

V tmavém výklenku u dveří do sklepa se schovává přikrčená Berta. Sleduje Helmuta táhnoucího tělo Kena Ondráka, jak jedním klíčem z velkého svazku dveře odemyká. Tiše na něj hvízdne. Helmut ji ovšem neslyší, zápolí s mrtvou váhou bezvládného těla.
„To máš za to, žes mi ukrad klíče. Jó, chlapečku,“ funí námahou Helmut, „takhle to dopadne s každým, kdo dělá problémy.“
„Helmute,“ sykne Berta.
„Uááá! Fuj, to jsem se tě lek, až jsem málem lek. Berto, co tu děláš?“

„Helmutku, půjč mi na chviličku ty svý klíče. Vždyť jsme byli vždycky kamarádi…“
„Berto, to přece nejde,“ ošívá se Helmut. „Víš, jak by Barakuda zuřil? Nechci dopadnout jako Fanouš.“
„No vidíš. Dokážeš si představit, jaký to je. Helmute, než tohohle uklidíš, já zaskočím za Fanouškem do kotelny. Víš, že tě měl Fanouš ze všech nejradši. Helmutkuuu…“
„Ale jen na chvilku,“ zahuhlá Helmut, který má silnější svaly než náturu.
Berta mu vytrhne klíče a běží ke kotelně. Samou nervozitou se jí nedaří odemknout.
„Fanoušku, to jsem já, hned jsem u tebe,“ tlumeně volá Berta.
Konečně se jí podaří otevřít dveře a vběhne do kotelny.

Tam, na zemi vedle velkých kamen, ve kterých plápolá za skleněným okýnkem oheň, leží Fanouš, v ruce s prázdnou placatkou. Otevírá pusu jako ryba na suchu. „Honem cucej, pij, pořádně se napij,“ křičí na něj Berta a lije mu do pusy vodu z láhve, kterou vytáhla zpod pláště. „No tak…“ „Skřehotalko moje…,“ vydechne šťastně Fanouš. „To bylo tada o fous sumce…“ „Já tě tady nenechám!“Berta se snaží Fanouše zdvihnout, ale je pro ni moc těžký.
„Je to marný, Bertičko, na to abys mě unesla, jsem moc těžkej. A sám vstát už nedokážu. Snad kdybych úplně vyschl, tak bys mě unesla…“

„To ať tě ani nenapadne,“ zahrozí Berta. „A co kdyby ses proměnil v žábu nebo v kapra? Toho přece umíš. To bych tě unesla raz dva.“
„Mám v hlavě úplně vyschlo, nic si nepamatuju…,“ hořekuje Fanouš. „Ty by sis nevzpomněla?“„Já umím jen velrybu, to by nám to neulehčilo,“ odtuší Berta. „Copak jsem tenkrát ve škole mohla vědět, že mi to vodnický čarování v praxi k něčemu bude? Mě zajímala Dvořákova Rusalka, Smetanova Vltava, Na krásném modrém Dunaji od Strausse…tádádádá pam pam pam pam tádádádá pam pam pam pam…“ pustí se Berta přes slzy do zpěvu, jako by zapomněla, proč je ve sklepě.
„Berto, tiše! Honem, musíme jít,“ je slyšet z chodby zdušené Helmutovo volání.

„Ničeho se neboj,“ dodává Berta svému Fanoušovi odvahu a lije mu vodu z láhve nejen do pusy, ale i na hlavu. „Teď zas chvilku vydržíš. Hlavně se neulom. Dokud nebude elixír, musíš bejt na sebe opatrnej. Já tě odtud dostanu“ šeptá Berta odhodlaně. V rychlosti dá Fanoušovi mlaskavou pusu a vyběhne ze dveří.„Helmutku, tohle máš u mě,“ zadržuje Berta pláč, „tohle ti nezapomenu. Jsi hrdina.“
Helmut si s popotáhnutím utře nos rukou a je na něm vidět, jak přemýšlí o Bertiných slovech a jak jim začíná sám věřit. Zatváří se jako skutečný hrdina.

Berta pro slzy skoro nevidí. Málem se srazí se skupinkou plaváčků, kteří se vracejí s Kristýnou z terapie.
„Dobrý den, paní Ryboušková,“ ozve se jí do zad.
Berta se otočí a vykulí oči.
„Fialo…?! Tebe bych tady nečekala!“