Tatrmani, 26. část: Objednávka

Tatrmani, 26. část
OBJEDNÁVKA

„To jsem teda nečekala…“
Doktorka Elektra Tempírová, v rudých kozačkách nad kolena, s rudě nalakovanými nehty a krvavě rudými ústy kontrastujícími s perfektně ušitým sněhobílým kostýmkem, sedí u Barakudy v pracovně. Ten ji pozorně a láskyplně poslouchá.

„Tenhle poslední kurz je skvěle namíchaný,“ listuje ve svých poznámkách Upírka. „To jsem fakt nečekala. Z devíti beru hned čtyři!“ raduje se. „Udatný – lukostřelec a šermíř. Kalbáčovi – neuvěřitelná směska dovedností. To jsou tři. A pak ten Dvořák – trenér plavání. Jestli se mu dá věřit, je dost úspěšný. To bude Somr jásat. I když… tu flétnu, sólový zpěv a hru na piáno si zabavuju pro sebe.“
„Elektro, ty moje rybičko dravá, jsem šťastnej, že máš radost.“

„Zajímavý je i ten rybář, ten Vondráček. Hodil by se,“ pokračuje Upírka, „ale je to moc známý obličej, bylo by podezřelé, kdyby se ztratil. Toho by bylo potřeba bouchnout do zad jinde než tady.“
„Rybičko, jestli ho chceš, tak ho dostaneš. A co ti další?“
„Ta nešťastnice Konvalinková je naprosto neschopná. Malý Fiala je kluk, ten ještě nic neumí, a jeho babička je bývalá češtinářka, umí jen česky. Nezajímavé. A Ken…“

„Ten už je nepoužitelnej. Vlastně je použitelnej teprve teď, ha ha ha…,“ zasměje se pobavený svou myšlenkou Barakuda. „Bejval by mu stačil ten policejní pes, i ten byl chytřejší než on. Toho belgickýho mima bylo pro něj škoda. Jenže jsme museli zklidnit novináře. Ještě si rozmyslím, co s ním. Ale teď už je nejspíš ve sklepě,“ zkontroluje své náramkové hodinky v podobě chobotnice.
„Ááááá…“

Upírka a Barakuda se podívají ke dveřím, za kterými se ozval hlasitý výkřik. Dveře se otevřou a objeví se v nich Helmut.
„Co s tímhle, šéfe?“ svalovec táhne dovnitř místnosti vzpouzejícího se Luďka Dvořáka.
„Nic neřeknu! Nikomu nic nepovím! Nic jsem neslyšel!“ volá zoufale Dvořák, který tím bezděky prozradil, že naopak ví všechno.
„Šéfe, přistihl jsem ho s okem přicuclým ke klíčový dírce.“

„Já jen hledal Pamelu. Chtěl jsem si s ní domluvit individuální lekci. Slibuju, že o vás nikomu nic neřeknu,“ fňuká Dvořák.
Barakuda jen zdvihne obočí a ukáže směrem k Helmutovi gesto ,buch a chňap‘.
„A nezvorej to,“ varuje Helmuta a vytáhne z náprsní kapsy brčálově zelenou originální dušolapku, kterou na vodnickém školení propagoval docent Mokránek.
Helmut dá kňučícímu Dvořákovi pořádnou herdu do zad a chňapne před jeho obličejem.

„Stačil by i mikrotenovej sáček,“ dodá Barakuda s pohrdáním v hlase, když Helmut vypustil do dušolapky dušičku nebohého trenéra plavání. „Foukni do něj spavou nemoc a šoupni ho do sklepa.“
„Spolehněte se, šéfe. Ale už se jich tam… moc nevejde…,“ heká Helmut mezi dveřmi, když odtahuje bezduchou oběť.
„Tak, rybičko moje červenoploutvá,“ obrátí se Barakuda k Upírce, když za Helmutem zavřel dveře, „prvního už máš, tak ještě tři. Kdo by to byl řek, že to bude takovej fofr. Ještě nějaké přání?“ Barakuda láskyplně našpulí pusu. „Co?“

„Ne, ale ta rybička mi připomněla, že zmizel jeden náš pacient. Prostě je fuč,“ nechápe Upírka, krabatí čelo a na milostné výzvy Barakudy nereaguje. „Vlastně ještě jeden. Takže dva. Úplně beze stopy. Vůbec to nechápu…“
„Ale to přece nevadí, ty moje piraňko,“ toká Barakauda.
Vůbec si pro své zamilované tokání neuvědomí, že Upírka mluví o Pepovi Rybičkovi a Rudovi Porybném – o jeho spolužácích z vodnické školy.

ZÁHADA

„Honzíčku, já to nechápu. To přece není samo sebou, že už máme dva odpadlíky. To je záhada. Vždyť je teprve začátek kurzu…,“ přemýšlí nahlas babička Květuše.
„Jak to myslíš, babi?“ odpoví s napětím v hlase Honza. Ovšem napjatý je proto, že staví z karet pyramidu a hrozí, že se mu karty co nevidět zbortí.
„Copak by Ken dobrovolně odjel a nechal tu jen tak objekt své touhy?“ pokračuje v samomluvě babi. „Ačkoli Kristýnka si nejspíš oddechla,“ pousměje se. „A co pan Dvořák? Ten taky zmizel bez rozloučení… A proč na pokoji nechal kabelu?!“

„Spíš proč tu nechal Pamelu, když ji jinak na pokoji ani trochu nenechal?“ řehtá se Honza.
„Zajímavá slovní hříčka, oceňuji. Ale to není k smíchu, Honzíčku, tady něco nehraje. Jako zkušená učitelka cítím nějakou lumpárnu,“ krčí nos babička.
„Babi, to neřeš, už jsi v důchodu,“ chlácholí ji vnuk a otevírá kroniku. „Pojď si radši zase číst.“
Babičce Květuši se rozzáří oči, když před ni Honza položí kroniku. Záhada je pro tuto chvíli zapomenuta.

„Máš pravdu. To je aspoň zábava. Jen počkej, až se dostaneme k vodnickému elixíru.“
Za dveřmi to zašramotí.
„Dále!“ zavolají babička i Honza současně.
„Jdi se, prosím, Honzíčku, podívat, co se děje,“ přejde do rozkazovacího způsobu bývalá učitelka.
„Nikdo tu není,“ volá Honza z chodby a snaží se udržet rovnováhu. Málem uklouzl na velké kaluži vody přímo přede dveřmi pokoje.
Za rohem v hotelové chodbě, tak, že ji úplně vyplňuje, lapá po dechu – velryba.
„To asi bylo něco venku za oknem,“ říká Honza babičce, která už se zase sklání nad kronikou.

Dveře pokoje se za Honzou zavřou. A za rohem v hotelové chodbě lapá po dechu vyděšená Berta. Voda z ní crčí proudem.
„Teda to bylo o fous sumce,“ zafuní úlevou. „Fanoušku, kniha je na dosah ploutve. Dlouho už ve sklepě nebudeš.“

ZÁMECKÝ RYBNÍK

„Největší zábava na škole byl únik z rybářskejch sítí. Z toho jsem měl vždycky jedničku,“ chvástá se Ferda.
Sedí spolu s Rybanou, Michalem a Lojzou na břehu rybníka v nádherné zahradě zámku Jemniště. Čekají na Rudu s Pepou.
„Ještě aby ne, když ti tady Rybanka napovídala,“ dobírá si ho Michal a vezme Rybanu kolem ramen. „Tys byla, holka, vždycky chytrá jak delfín.“

„Bejvávalo, bejvávalo… Kdybych byla tak chytrá, jak říkáš, nemusel bys mě v Amsterodamu zachraňovat.“
„A jak ses tam vlastně octla?“ zajímá Lojzu. „Já jedinej o tom nic nevím, byl jsem tou dobou ještě ve studni na Sahaře.“

„Lojzíku, tebe zaskočilo sucho, mě zase sluníčko. Chtěla jsem zkusit, jaké to je – plácnout sebou na pláž a opalovat se. Jako to dělají lidi...“ Rybana se zasní. „Bylo to tak senzační, až jsem samým blahem na sluníčku usnula. Kdyby mě tam nenašel jeden turista, co mě jako vyschlý artefakt prodal do obchodu s rybářskými potřebami, tak tam z písku trčím jako Sfinga doteď.“

„Jako to dělají lidi!“ chytá se za hlavu Ferda. „Se vším tím lidským žouželením musíme opatrně! Buď ráda, že vypadáš, jak vypadáš.“ „Když já si říkala, že už je na čase změnit věk. A třeba i podobu,“ dodá trochu rozmarně Rybana. „Podobu ne, Rybanko, jen to ne!“ strachuje se Michal. „Holka, měj rozum. Vždyť to nemáš zapotřebí.“ přidá se Ferda. „Kluci, napadlo vááás snad někdy posunout čas dozadu?“„Jo. V Austrálii. Když jsem surfoval na vlnách. Ještě teď mě bolí celý tělo.“ Lojza se protáhne. „To jsem si říkal, že by nebylo od věci posunout čas o takových tři sta… čtyři sta let zpátky…“

„Jenže to bys surfoval leda tak v dřevěnejch neckách,“ směje se Ferda.
„Tělo tě bolí od těch lahví s vodou, co máš pořád na zádech, Lojzíku,“ stará se Rybana. „Už bys je měl sundat.“
„Jo. Vždyť se rozhlídni – všude kolem voda,“ přidá se Ferda a chce kamarádovi svléct postroj. „Sundej to. Vždyť to máš na sobě od tý doby, co jsem tě přitáhl z pouště. Jsi vodník a ne velbloud, abys s sebou tahal takovou zásobárnu.“„Ne, nech mě,“ brání se Lojza. „Jistota je jistota.“

„Nech ho, Ferdo, to je jeho věc,“ směje se Michal. „Ale, kamarádi, řekněte, není to nádhera? Užíváme si svůj vodnický život, chvíli ve vodě, chvíli mezi lidmi na suchu, dočista jako obojživelníci. Stárneme si nebo mládneme, jak se nám zachce. Užíváme si lidských vynálezů a vymožeností. Dokonce už ani nikoho nemusíme topit, dávno to nikdo nekontroluje. Jak říkám – nááááádhera!“ „No, však nám ta nádhera co nevidět skončí, když se teď do toho vložil Barakuda. Skončí nám i lidem. Máme se na co těšit, jestli s tím něco urychleně neuděláme. Jasný?“ Ferda všem zamává před očima zelenou obálkou, aby jim připomněl, proč se na Jemništi sešli. „Je nutný s tím něco udělat. Teď hned.“