Tatrmani, 27. část: Filmaři

Tatrmani, 27. část
FILMAŘI

„Hned teď si postavíme záběr, vyzkoušíme si to a rychle to natočíme. A pak dáme pauzu na oběd,“ dává instrukce štábu asistent režie. „Lidi, tak honem. Fofr!“
Michal, Lojza, Ferda a Rybana se na sebe překvapeně podívají. Hlasy se k nim přibližují, je jasné, že filmaři míří k rybníku.

„Kamarádi, mizíme,“ sykne Ferda a šipkou zmizí pod vodou. Lojza s lahvemi na zádech skočí za ním jako potápěč z lodi do vody.
Rybana s Michalem se promění v žáby a schovají se v rákosí.
„Pane režisére, vážně musím vlézt do toho rybníka?“ štítivě krčí nos mladá herečka.
„Ano, miláčku. Číst snad umíš. Máš to ve scénáři.“ Režisér Troška teatrálně zalomí rukama. „Tohle jsem si vážně vybral já?“ loupne očima směrem k herečce. Přesto si neustále zachovává dobrou náladu.

„To je hnusný. Ta voda je plná žabince. Fuj!“ šklebí se herečka. „A jsou tu žáby. Odporný žáby!“
Obě žáby se na sebe dotčeně podívají.
„To tak u rybníka většinou bývá, miláčku,“ neztrácí trpělivost režisér. „Kluci, tu kameru sem,“ organizuje.
„Zdeňku, nebylo by lepší, kdyby spadla do kašny, jak jsi chtěl původně?“ šeptá režisérovi jeho asistentka. „Víš, jak bude mít od toho svinstva zadělanej kostým? A paruku?“
„Ale tady to má víc prostoru, lásko,“ trvá na svém režisér.
Zatímco se filmaři dohadují s režisérem, mladá herečka zkouší, jak je teplá voda.
„Je to studený. A plavou tu ryby. A plave tu… Co to…“ Dívka nevěří svým vlastním očím. „Aáááááá… Žralok! Pomoooc! Ve vodě je žralok!“

Všichni se otočí směrem k rybníku, jehož hladina se lehce čeří. Na břehu leží bezvládná představitelka hlavní ženské role. Celý štáb se kolem ní shlukne, asistentka režiséra se ji snaží probrat.
„Žralok… s dýchacím přístrojem na zádech!“ šilhá hrůzou herečka, která vypadá, že sotva se probrala, znova omdlí.
Z rákosí to vše sledují dvě žáby.

„Pánové, balíme! Co se dá dělat, je to hysterka.“ Dobrotivý režisér ani teď nezvýší hlas. „To si ty princezny od příště budu hrát sám.“
Filmaři odnášejí kameru, židličku s nápisem ‚Director‘ i slunečník a rekvizity. Asistentka odvádí zmatenou herečku.
Režisér se ještě chvíli dívá směrem k rybníku, jako by zvažoval různé možnosti.
„Hodím ji do kašny.“

Žáby souhlasně zakvákají.
„A když zas bude remcat, tak ji v ní utopím,“ dodá líbezně.
Režisér Troška odchází a ještě z dálky je slyšet jeho láskyplný hlas. „Jsem zvědavý, kdo zaplatí tohle zpoždění…“

PRVNÍ INDICIE

Vodníci na břehu rybníka nemůžou smíchy popadnout dech. Ozve se silné šplouchnutí. Z vody k nim na břeh vylézají Ruda s Pepou.
„Pánové, máte zpoždění,“ huláká na ně stále ještě rozesmátý Ferda.
Z hladiny rybníka se s hlasitým máváním křídel odlepí dvě husy. Ruda s Pepou jim zamávají.
„A pak že jsou husy hloupý. Holky, děkujem!“ volá směrem k odlétajícím husám Pepa.

„Děkujem!“ přidá se k němu Ruda. „Jo, jsou chytřejší než navigace. Vzaly nás nejkratší a nejrychlejší cestou. A ještě jsme to měli pěkně letecky. Jen jsme měli strach, že snad ani nepřistanem, jak se to tu hemžilo těmi lidmi od filmu. Ahoj všichni.“
„Ahoj, Zlatovlásko. Potěš kapr, pánové!“ pozdraví své kamarády i Pepa. „Teda Lojzo, to s tím žralokem, to byla trefa, to byla totální harpuna!“ nešetří uznáním. „Ti odtud vyšplouchli.“
„Kluci, mě to po tom vyschnutí ještě pořád moc nemyslí, na nic jinýho jsem si v tom fofru nevzpomněl,“ vysvětluje celkem zbytečně Lojza.
Všichni se znova rozesmějí.

„Tomu říkám třídní splav po stopadesáti letech! Milí spolužáci, kamarádi… tak jsme zase spolu…,“ zjihne Ferda při pokusu o oficiální proslov. „Jsme tu komplet. Celá naše školní parta.“ Popotáhne, utře si nos a rozhlídne se po ostatních, kteří jsou taky z toho setkání po dlouhých letech dojatí. „Když nepočítám Andrease, co si furt hraje na schovávanou, a Vencu, kterýho se nám nepodařilo stáhnout z Tenerife.“ Ferda se podívá na provinile se tvářícího Rudu. „Ale abysme našima slzama dojetí nezdvihli hladinu tohoto rybníka a nevytopili Jemniště, pusťme se do práce. Michale, máš slovo.“

„Tak abychom si to shrnuli. Barakuda chce ovládnout všechny vodníky i lidi. Pokud získá tři indicie – prsten, vltavín a elixír, tedy přesněji pokud vloží vltavín na jeho místo v prstenu a postříká ho za svitu nejbližšího magického úplňku elixírem, získá nejvyšší moc nad světem vodníků i lidí. A to by byl začátek jeho řádění a náš konec.“
Vodníci s Rybanou se na sebe podívají s nefalšovaným zoufalstvím.
„Zas bychom museli topit lidi,“ pokračuje Michal, „šít boty na vrbách, tleskat na topolech podle skal, věšet po rákosí mašličky, skladovat hrníčky s dušičkami, zapisovat si jejich inventární čísla…“
„Ucpávat vodní turbíny…,“ přidá se Ferda.

„Žádné cestování, jen pevně určené vodní toky a nádrže…,“ povzdychne si Lojza. „Žádný adrenalin…“
„A já bych musela zpátky do moře a zas bych byla nucena lákat do vln ožralý námořníky!“ pustí se do hořekování Rybana. „No to snad radši zase vyschnu.“
„Žádný člověčí zaměstnání,“ připojí se Ruda. „Vždyť my bychom se, Michale, už nikdy nevrátili do divadla!“
„A já bych se už nikdy nevrátil do blázince,“ běduje Pepa.

„Ne, to ne!“ uzavře zoufalou debatu Rybana. „Tak přestaneme fňukat a pustíme se do práce. Dejte to sem.“ Rybana vytáhne zelený dopis ze zelené obálky. „Kluci, nic ve zlém, ale na rozplétání sítí i záhad jsem byla vždycky nejlepší já.“
Rybana drží v jedné ruce klíč a ve druhé dopis. Všichni s napětím sledují, jak usilovně přemýšlí.
„Ten dopis, co jste ztratili, vypadal stejně?“
„Ano, Rybanko,“ ujišťuje ji Michal.
„Jen na háčku nebyl prsten ale ryba,“ upřesňuje Ferda.

„Je jasné, že to, co hledáme, je první indicie. Prsten. A je někde tady na Jemništi.“
Vodníci soustředěně přikyvují.
„Mám to!“ zaraduje se Rybana. „Kde může být schované vodnické tajemství? Na zámku? Ne. Přece ve vodě! Prohledat rybník!“
Všichni naskákají do vody a za okamžik vynášejí na břeh různé zabahněné harampádí. Pánské jízdní kolo, starodávný dětský kočárek, děravý plechový kbelík, dokonce i polorozpadlou bednu s rezavým zámkem, do nějž ovšem klíč z dopisu nepasuje…
„Nic,“ zoufá si Pepa.

„A tohle je co?“ volá Rybana vítězoslavně, když vylézá na břeh. V ruce drží malou truhličku, která není ani zabahněná, ani zrezavělá. „Všechno abych za vás zase dělala já,“ durdí se, ale jen naoko, a vytahuje si z vlasů žabinec.
„Ale ty jsi z nás, Rybanko, vždycky byla nejlepší,“ láskyplně podotkne Michal.
Všichni se shluknou kolem Rybany. Ani nehlesnou, jen s napětím sledují klíček v její ruce.
Klíček hladce vklouzne do otvoru zámku, ten se skřípnutím cvakne, víko truhličky samo vyskočí a otevře se.
„Jo! Máme ho!“ křičí nadšením vodníci.

Na dně malé truhličky se leskne zlatý prsten.
Rybana ho vytáhne. Na slunci se prsten leskne ještě víc, i přesto, že je bez kamínku, po němž zbyla jen prázdná jamka.
Všichni začnou křepčit, objímat se a poskakovat. Nevšimnou si proto obrovského bradavičnatého a slizkého chapadla s přísavkami, které se k nim plíží trávou. Najednou se chapadlo vyšvihne, mrskne sebou a vytrhne Rybaně prsten z ruky. Než se všichni vzpamatují, bleskově zmizí ve vodě.

„Ne, to ne! To není možný! Slizoun René!“ křičí rozčilená Rybana.
„Barakuda! Ten prevít! Dostal nás! Ukradl nám prsten!“ vztekají se ostatní.