Tatrmani, 29. část: Tučňáci

Tatrmani, 29. část
TUČŇÁCI

„A teď vyzkouším váš inteligenční kvokcient. Pozor! A nenapovídat! Kteří ptáci vydrží nejdéle pod vodou? Můžete mi to pěkně indiliduálně pošeptat do ouška… hihihi.“
Účastníci kurzu plavání jsou už zase u bazénu. Stále ještě se v blízkosti vody necítí dobře. Ani Pameliny žerty jim náladu nevylepší. Není jim do řeči.

„Nikdo? Malá nápověda.“ Pamela ťapká jako tučňák navzdory svým mimořádně vysokým podpatkům. „Ano. Tučňáci! A na ty si dnes zahrajeme. Budeme soutěžit, kdo nejdéle vydrží pod vodou,“ dodá, když vidí nechápavý výraz v obličejích svých svěřenců. „Je to zábavná průprava pro neplavce.“
Nechápavý výraz se u většiny plaváčků změnil na zděšení.
„To už jsem rovnou mimo soutěž,“ povzdychne si Ofélie.
„Co kdybyste si vzala závaží?“ navrhne jí Honza.

„Jééé… To mě nikdy nenapadlo, to je výtečný nápad!“ vykulí oči baculka. „Jen aby to nebylo proti pravidlům soutěže.“
„Pravidla to nezakazují.“ Pamela se zatváří důležitě. „Když budete hrát všichni per plex…“
„Fair play…,“ takřka jednohlasně špitnou Jakub, Honza i jeho babička.
Všichni tři mají co dělat, aby nevyprskli smíchy.
„Když budete hrát všichni per plex a nebudete do sebe vrážet, tak to bude skutečně ohromná zábava. Vítěz ode mne dostane jako prémii pusu.“
„Škoda, že tu není pan Dvořák,“ napadne babičku.
„Ten by se klidně utopil, jen aby před Pamelou vyhrál,“ přidá se Honza.
„To by zas nevyhrál prémii…,“ odtuší Jakub.

„A kde je vůbec pan Dvořák, slečno Pamelo?“ ozve se Vilém Udatný. „A proč nedorazili Kalbáčovi? To nám to nějak řídne.“
„Taky by mě zajímalo, kam se všichni poděli?“ nasadí nezaměnitelný učitelský tón babička.
„U-to-pi-li jsme je! A dušičky jsme schovali pod pokličku! Hihihi!“ tleská radostí nad svým vlastním vtipem Pamela, aniž by tušila, jak blízko je pravdě. „Ale ne, hihihi… Jen jsem vás myslifikovala. Mám info, že manželé Kalbáčovi i pan Dvořák odcestovali domů z osobních důvodů. A Ken… ehm… Ben…,“ opraví se, „tedy vlastně Ken… hi hi hi…

Zkrátka když už není v igelalitě a je zbytečné jeho inkoníto… Tak tedy Ken svolal tiskovou konferenci a pak… bohužel… hned musel odjet.“ V Pamelině hlase se mísí zklamání z Kenova odjezdu s pýchou nad podrobnou znalostí cestovního programu superstar. „Odjel do Indie meditlovat. Jistě by…“
„Pamelo, prosím, kde bych našla nějakou tu zátěž?“ přeruší ji Ofélie.
Pamela jí ukáže do rohu místnosti, kde jsou vyskládaná závaží. Jsou to molitanové kapsy se zátěží připevňující se manžetou na suchý zip k tělu, které se používají na posilování ve vodě.

„Kolik myslíte, že toho budu potřebovat?“ otočí se k ostatním upejpavě.
„Asi dost,“ odhaduje nediplomaticky Honza.
„Honzíčku…,“ snaží se ho mírnit babička Květuše.
Ofélie se ale usmívá, je nadšená představou, že se poprvé v životě ponoří pod vodu.
„Ještě že je nás míň, aspoň kvůli mně nepřeteče bazén, že? Pomůžete mi, prosím?“
Všichni plaváčci navěšují na Ofélii zátěž a pomáhají jí do bazénu. Soustředěni na transport nadměrného nákladu si ani nevšimli, že už jsou ve vodě.
„Jééé!“ kvičí štěstím Ofélie. „Já už tý vody mám po krk!“

„No vidíte, jak málo stačilo…,“ raduje se spolu s ostatními i Pamela.
„Spíš hodně,“ blaženě dodá Ofélie.
„Můžete se v tom pohybovat?“ přemýšlí o technické stránce věci Vilém Udatný.
Pozornost všech v bazénu je upřena na po krk ponořenou Ofélii, která se snaží rozpohybovat. Jenom Jakub neustále hlídá dveře.
„A kde je Kristýna?“ troufne si konečně na přímou otázku.

„Ale vy vy vy! Já vám nestačím?“ laškuje s ním Pamela ve snaze ulovit další známou tvář, když Ken zmizel. „Kristýna má dneska indiliduální volno.“
„Aspoň neuvidí, jak si tu hraješ na akvabelu,“ rýpne si do zklamaného Jakuba Honza.
„Ne na akvabelu, mladý muži, na tučňáka,“ opraví ho důležitě Pamela a zatleská, aby na sebe soustředila pozornost. „Tak se uklidníme. Zeširoka se postavíme, abysme byli dostatečně stambilní…“

Babička Květuše jen rezignovaně mávne rukou nad dalšími Pamelinými jazykovými perlami, když se na ni Honzík s Jakubem poťouchle podívají.
„Zhluboka se nadechneme a až řeknu teď, tak se všichni potopíme. Teda vy, hi hi hi… Tyhle dingitální stopky nejsou totiž vodotěsné. Tak já vám to teda stopnu. Pozor! Tři dva jedna teď!“

U PRIMÁŘE

„Teď!“ zavelí sestra Štěpánová a zmáčkne stopky.
Primář Somr sedí na svém pracovním stole a zběsilým tempem šmodrchá uzlíky. Stejně zběsile bimbá nohama.
„Stop!“ vykřikne a s napětím čeká na verdikt sestry s výrazem umožňujícím se okamžitě rozplakat stejně jako rozjásat nadšením.
„Tři-cet-o-sm šest!“ nevěří svým vlastním očím primářova časoměřička a občas i vrchní sestra. „Rekord! Pane primáři, rekord!“

„Rekord! Rekord!“ hýká radostně primář a mává zauzlovaným provázkem. „Štěpánová, tohle je mimořádný den! Rekord!“
„Doktore,“ zahuhlá provinile ode dveří jeden ze zřízenců. „Ti dva nejsou nikde k nalezení.“
„Cože?“ ptá se trochu zbytečně primář, protože nečeká odpověď. Má jiný zájem.
„Ten Rybička s Porybným. Jsou fuč.“

„Fakt, doktore, my za to nemůžem,“ hájí oba druhý zřízenec, který netuší, že je ještě chvíli v bezpečí díky novému primářovu rekordu.
„Naposledy je viděl starej Horáček. V zahradě u rybníka prej krmili husy, pak na ně nasedli a odlítli. Ale to je nějaký divný, že jo, doktore?“
„Co zas?“ probere se primář ze svého nadšení a pustí se spokojeně do rozvazování uzlíků. „Vždyť je to tady jako v blázinci! Člověk tu nemá ani trochu klidu na práci. No tak jsou fuč! O dva blázny míň nebo víc, to je tady přece jedno ne?“

Na obou zřízencích i na sestře je vidět velká úleva z toho, že zmizení dvou pacientů a také vyrušení primáře prošlo v takovém klidu.
„Štěpánová, zavolejte mi toho Rybičku.“
„Ale… pane primáři…,“ vytřeští oči vrchní sestra, „vždyť…“
„No co je? To musí vidět. Co způsobily jeho triky a pár dní tréninku. Tak co stojíte, Štěpánová?“

„Pane primáři, on… On je… p… pr…pryč,“ koktá sestra a couvá ke dveřím, které zřízenci nechali při svém kvapném ústupu otevřené dokořán.
Teprve teď primáři dojde, co se mu to celou dobu všichni tři snažili říct.
„Rybičkaaa! Nééééé!“

SLUNÍČKO

„Oběd!“ volá na svou dceru maminka. „Kristýno, oběd!“
Na stolku v místnosti za obchodem jsou už talíře s jídlem, ale dcera si dává na čas. Upravuje výlohu, aranžuje předměty v ní tak dlouho, dokud není spokojená.
„Tak Kristýno, už toho nech. Kam ještě jdeš?“ volá matka za dcerou, která vyběhla ven před krámek, aby výlohu zkontrolovala zvenčí. „Pojď už jíst. Vystydne ti to!“

Malý obchod na Kampě, kousek od Vltavy, má nad výlohou nápis ‚Sluníčko – suvenýry, galanterie a rybářské potřeby – vedoucí Hana Slunéčková‘. Ve výloze jsou kromě různých podběráků, rybářských prutů a třpytek pěkně naaranžované barevné mašličky, hrnky a různé další suvenýry s rybářskou tématikou a také pár nádherných červených kotníkových kozaček. Není to žádný velký obchod, spíš obchůdek, v oknech červené muškáty, před vchodem dva keříky zimostrázu, které spolu se zvonkem nad dveřmi vítají kupce i náhodné návštěvníky.Kristýna se zálibně dívá do výlohy, zamyslí se a vrátí se rychle dovnitř. Do každé červené kozačky zastrčí keramického vodníka. Teprve pak je spokojená.

„Teď je to dobrý,“ říká mamince, když konečně usedá ke stolu. „Ale měla bys je radši nosit.“
„Kristýnko, nezačínej s tím zase. Mně už by neslušely.“

„To je blbost, mami,“ nesouhlasí dcera. „Jsou nádherný.“„Třeba je nechci odřít,“ usměje se maminka. „Aby byly krásné, jako nové, až… až se ti bude líbit nějaký kluk a ty se budeš chtít líbit jemu.“
Obě se zasmějí. Kristýna maskuje smíchem rozpaky, což její mamince neujde.
„No, moc se nesměj. Nesměj se. Jsou to kouzelné botičky... Když si je obuješ, každý, o koho budeš stát, se do tebe zamiluje,“ napůl žertem a napůl vážně dodá maminka.
„Můžu si je půjčit zítra?“