Tatrmani, 3. část: Jakub

Tatrmani, 3. část
JAKUB

V kuchyni u Vondráčků je na nástěnce s nápisem ´Co nakoupit´ připínáčkem přichycená první strana časopisu „Rybář“. Je na ní vyfocený šťastně se usmívající, asi třiadvacetiletý sympatický mladý muž s obřím sumcem v náručí. Pod fotografií je titulek ´Jakub Vondráček a jeho parádní úlovek´.

Maminka Vondráčková krájí na kuchyňské lince červenou papriku. Jakub vběhne do kuchyně, pomazlením odláká její pozornost, ukradne jí za zády velký kus papriky, dá jí pusu a zase vyběhne z kuchyně ven.
„Čau!“
Otec Vondráček si u stolu čte noviny a ani nezdvihne obočí.
„Jakube… Počkej…“ snaží se ho zarazit matka. „Ty si nedáš ani salát?“
„Neee…“ volá Jakub s plnou pusou z předsíně, kde si v rychlosti obouvá holinky.
„A kam zas letíš?“
„Kam asi? Za holkama to nebude…“ poznamená od novin otec.
„Zase k tý vodě.“
„A že zrovna ty se divíš,“ namítá otec.
„A vestu…“ kontroluje ustaraně matka. „Vestu máš?!“
„Jasně,“ houkne Jakub a zabouchne za sebou dveře.

„Mámo, už je na čase s tím něco udělat. Kluka jsou plný noviny, plná televize, támhle je plnej prádelní koš dopisů od fanynek… Všichni ho mají za zázračný dítě, co má nejspíš smlouvu s vodníkem, když chytne, co si jen usmyslí… A on přitom ještě ve třiadvaceti letech neumí plavat a matinka ho nepustí k vodě bez plovací vesty! Ve tři-a-dva-ce-ti! Vždyť je to trapný,“ rozhorluje se otec a přehrabuje se v hromadě novin.
„A co s tím chceš dělat? S ním nehneš, stydí se…Vždyť by se před všemi znemožnil, kdyby teď najednou vyšlo najevo, že vůbec neumí plavat. Teď obzvlášť…“ pípne omluvně matka s pohledem na fotku Jakuba se sumcem. „Vždyť ta jeho nafukovací vesta ani nevypadá jako plovací… Vypadá jako péřovka…“

„Ještě že u Vltavy nerostou kaktusy, to bys mu šila každej tejden novou. Počkej… Hernajs… Kde to je…?“ přehrabuje se otec v novinách. „Tady! Koukej. Už třetí týden stejný inzerát: ,Naučíme plavat dospělé neplavce. Soukromá škola plavání Neptun. Značka – Absolutně diskrétně‘.“
„Ty myslíš…, že by tam Kubíček…“ přemýšlí matka nahlas se zoufalou nadějí v hlase.
„Myslím. Dis-krét-ně znamená, že se o tom nikdo nedozví. Tak. Teď už se nevykroutí, hastrman – tatrman!“

Otec bere mobil a rázně vymačkává číslo uvedené v inzerátu.
Pokud má snad někdo pocit, že není možné, aby třiadvacetiletý kluk neuměl plavat, tak… Je to možné. Dokonce jsou mnohem starší dospělí neplavci. A není jim co závidět. Skoro všichni se za tuhle neznalost velice stydí.
Ale jak se mohou naučit plavat, když většina plaveckých kurzů je pro děti? Dovedete si mezi mrňaty představit například veleváženého politika se záchranným kruhem okolo břicha? Nebo paní učitelku na školním kurzu plavání s nafukovacími křidýlky, jak plave čubičku?

Pro tyhle zapeklité případy je tu pochopitelně pomoc. Existují různé školy plavání pro dospělé. Ale pokud se už někdo do takové školy přihlásí, měl by si dát velký pozor… Jenomže to už zase předbíháme.

PAMELA

„Soukromá škola plavání pro dospělé Neptun. U telefonu Pamela. Co pro vás mohu udělat?“
Za stolem v kanceláři sedí velice silně nalíčená blondýna v jasně červeném tílku s úzkými ramínky. Nejenom svým jménem připomíná herečku z amerického televizního seriálu o záchranářích ´Pobřežní hlídka´.
„To nebude problém,“ švitoří do telefonního sluchátka a hraje si se šňůrou, která vede ke staromódnímu telefonu. „Hodilo by se vám nastoupit do kurzu příští pondělí? Ano. Vaše jméno?“
Pamela píše do velkého sešitu v tvrdých deskách. Marně byste na jejím stole hledali počítač nebo mobil. Není to však proto, že by se s ním nenaučila zacházet, ale… kvůli utajení. A zase už příliš předbíháme.

„Květuše Fialová a Jan Fiala. Ano, píšu si. Děkuji. Příjezd a registrance je mezi osmou až jedenáctou dopolední, pak je krátké seznámení s programem a účastníky kurzu. Ve dvanáct oběd – lehký, abyste nebyli těžcí… hi hi hi… A ve dvě už konečně začne výuka. Instrunkce budou v obálce, kterou vám vydáme v recepci s klíčem od pokoje.“
Chvíli poslouchá a pak sametově mazlivým hlasem pokračuje: „Nebojte se, vše probíhá velice dizgrétně. A nepustíme vás, dokud se to nenaučíte. Hi hi hi… Adresa? Třeboň, hotel Poseidon, U Hřbitova 26. Najdete to snadno. Je to ten nový areál za městským hřbitovem. Tam ukládáme utopence. Hi hi hi…“ Pamela se upřímně a nadšeně zasměje svému vtipu, jako by jej neříkala už potisící.

Do místnosti nakoukne plavčík Helmut, mladý svalovec v zelených šortkách a červených umělohmotných pantoflích.
„Pamelo, pohni, je tu další várka.“
„Promiňte, právě nám přijeli noví klienti. Přejete si ještě něco vědět? Ne? V tom případě nashledanou. Těšíme se na vás a děkujeme, že jste si vybrali Soukromou školu plavání pro dospělé Neptun,“ profesionálně zakončí hovor Pamela. „Naše značka: Absolutně dizgrétně. Bajbáj.“
Pak položí sluchátko, vstane od stolu a na třinácticentimetrových podpatcích odkráčí ke dveřím. To, co se za stolem jevilo jako tílko, jsou ve skutečnosti jasně červené plavky plavčice-záchranářky.

Sebevědomí této ženě rozhodně nechybí. A pokud se vám zdá, že zvláštním způsobem používá cizí slova, tak… Tak se vám to nezdá. A bude to ještě horší.

HONZA A BABIČKA KVĚTUŠE

„Děkuji vám a nashledanou, Pamelo,“ řekne do mobilu nepřirozeně hlubokým hlasem asi dvanáctiletý kluk sedící na gauči v obývacím pokoji přeplněném starožitným nábytkem a se spoustou obrazů na stěnách.
„Zařízený, babi. Je to sice pro dospělý, ale to zmákneme, až tam dorazíme.“
„Zmákneme,“ vysloví s odporem babička. „A není to podvod?“
„Babi… Jinak nás máma samotný k moři nepustí,“ dodá už naprosto normálním hlasem a rychle změní téma. „Už vidím, jak to s ní šlehne, až jí předvedeš, jak plaveš motýlka.“

„Honzíčku, ale mamince zatím nic…,“ strachuje se babička. „Neboj, nikdo se nic nedozví. Ale mám za to u tebe referát na
zítra. Ta šílená Veverka ho po mně pořád ještě chce.“
„Jistě, Honzíčku. Ale takhle bys o své třídní učitelce mluvit neměl. Jinak ovšem obdivuji, jak dokážeš všechno tak pěkně vyřídit.“
Nádherná stará dáma v květovaných šatech předpisově držící tenkostěnný šálek s květinovým vzorem plný horkého čaje s mlékem, se s obdivem dívá na svého vnuka. Po chvíli se zarazí.

„Ale Honzíčku, vždyť ty plavat umíš…“
„No jasně, ale přece tě v tom, babi, nenechám, ne? Příští pondělí vyrážíme. Ale máme na to jen čtrnáct dní. Dýl na tom kurzu být nemůžeme, nestihli bysme tu Krétu.“
„Déle, Honzíčku. Dé-le a by-chom!“ zdůrazní babička, která vždy bolestně nakrčí čelo při každém nespisovném slovu, které zaslechne.
Květuše Fialová, bývalá učitelka jazyka českého na penzi, není ovšem tak zkostnatělá, jak na první pohled působí.

„Je to v Třeboni, babi, hned u hřbitova.“
„U hřbitova, Honzíčku? No, aspoň to nebudu mít daleko, když se ti tam utopím.“
„Jo, to ta ženská říkala taky.“