Tatrmani, 30. část: Barakudova kancelář

Tatrmani, 30. část
BARAKUDOVA KANCELÁŘ

„To chceš říct, že s tím musíme přestat? To nemyslíš vážně!“ vzteká se Upírka. Chodí sem a tam po Barakudově kanceláři a jehlové podpatky jejích vysokých rudých kozaček pronikavě cvakají. „Zásoby se nám tenčí – některé vdechátory jsou poloprázdné. Jak máme úspěšně léčit lidi, když už pro ně nebudeme mít duše na výměnu?!“
„Ale rybičko…“

Elektra se nenechá Barakudou přerušit. V obličeji je červená jako její luxusní boty.
„Myslíš, že se snad vrátím k normální medicíně? Z toho by mě šlehlo nebo bych dopadla jako on!“
Upírka ukáže směrem k primáři Somrovi, který sedí na Barakudově stole, bimbá nohama a šmodrchá si své uzlíky.
„Neřekl jsem přestat. Jen jsem podotkl, červenoploutvičko, že je potřeba si dávat větší pozor,“ snaží se zklidnit Elektru Barakuda. Když s ní mluví, je přikrčený a vůbec nevypadá jako velký šéf. „Kdybych utopil dalšího policajta, tak už by to nevypadalo jako nešťastná náhoda. A odklidit Kena do sklepa a přesvědčit tisk, že se sám odklidil do Indie, to byl přímo nadvodnickej výkon.“

„Tak to vysvětli jemu,“ znova kývne směrem k primáři Upírka, „že je potřeba si dávat bacha. Ale jemu je všechno fuk. O klienty se vůbec nezajímá. Toho kdyby zamotali do svěrací kazajky, tak bude šťastnej, protože bude uprostřed uzlu.“
„Leoši,“ přiostří hlas Barakuda a sebere doktorovi jeho zauzlovaný provázek. „Slyšíš? Musíte s Elektrou dávat bacha, ať se to všechno neprovalí jako přehrada.“

„René, né! René, né!! Né!!!“ kvičí primář a natahuje ruce po svých uzlících.
„Už mě neštvi. Neštvi mě… nebo...“ Barakuda zaskřípe zuby a zase z něj jde hrůza. „Jak sis mohl nechat zdrhnout ty dva? Vodníka máš za trest nechat vyschnout a ne mu
dávat skotský střiky vodním dělem! To nevíš, že mu tím dodáš ploutve?! No v tomhle případě spíš křídla. Ale to už bych chtěl od člověka příliš.“

„Horáček říkal, že křídla měly ty husy… A jak jsem měl poznat, že jsou to vodníci, když vypadali jako opravdovský blázni? Vždyť oni vypadali jako ty. Anebo já?“ rychle dodá primář, když po něm Barakuda blýskne očima. „Ani Elektra na nich nenašla nic divnýho.“
„Máš štěstí, že jsem si ten prsten sehnal sám. Na, vem si to,“ dodá už smířlivě Barakuda, vrátí Somrovi jeho šmodrchání a obrátí se zpátky k Upírce.

„To je marný. Ohlídej ho. Už to nebude dlouho trvat, chobotničko, a budu mít všechny tři indicie pohromadě. Magický úplněk tu bude cobyšplouch. A pak budeš jediná ze všech lidí, kterým daruju život. Nádherný život. Nechám ti ušít spoustu červených botiček.“
Barakuda našpulí pusu, pošle své milé vzdušný polibek a pak se otočí k akváriu, kde se na dně blýská prsten. Z kapsy mu vyjede hadice a přes jeho rameno žárlivě na Upírku vyplázne jazyk.

KOTELNA

Věžní hodiny odbíjejí půlnoc. Ačkoli je měsíc schovaný za mraky, čas od času vykoukne a je vidět, že dorůstá. K zadnímu vchodu hotelu Poseidon se přískoky blíží dvě postavy. Jedno dosud temné okno v přízemí se rozsvítí a světlo na chvíli ozáří obličeje Ferdy a Lojzy, kteří se okamžitě přitisknou ke zdi budovy, do stínu pod okenní římsu.
Světlo v okně po chvilce zhasne a oba vodníci se přesunou ke vchodu.

„Vlezem do sklepa a tam počkáme, až všechno usne. A pak prohledáme Barakudův revír,“ šeptá Ferda, který dává pozor, aby příliš nezvonily šperháky, kterými se snaží otevřít dveře.
„Kde ses tohle naučil?“
„Jo, Lojzíku, hasiči toho musí umět víc než jen cákat vodu do ohýnku. Když si někdo zabouchne dveře, přece je hned nevykopnu, ne? Měl by ses to taky naučit a přidat se k nám. Sahara pro tebe fakt už není.“

„Kdoví, co s námi bude za pár dní, jestli Barakudovi nepřekazíme plány.“
„Stačí, když mu sebereme ten prsten. Bez vltavínu a bez elixíru je mu na nic. Rozsviť,“ poručí Ferda Lojzovi.
„Fuj, tady je vedro,“ uleví si Lojza u dveří s nápisem ‚Kotelna‘, na který padl kužel světla z baterky, kterou právě rozsvítil. „Měl jsem si vzít s sebou ty láhve. Neměli bychom se radši vrátit?“

„Praštil tě snad elektrickej rejnok do palice? Jsme v domě vodníka. Tady musí být v každým koutě vodovod,“ uklidňuje ho Ferda. „Vždyť je to jen na chvilku. Vezmem prsten a fofrem odtud vyžbluňknem.“
„Ale já už samou nervozitou začínám vysychat.“
„Tiše!“ zarazí ho Ferda. „Neslyšíš něco?“
Oba vodníci napjatě poslouchají.

„Bertičko… Pomoc… Pospěš… si…,“ ozve se za dveřmi kotelny.
Ferda s Lojzou se na sebe překvapeně podívají. Lojza chytí za kliku, ale dveře se neotevřou. Ve Ferdovi opět probudí záchranář a zkouší v zámku dveří jeden šperhák po druhém.
Lojza mu svítí baterkou. Ruka se mu třese, světlo poskakuje ze strany na stranu.
„Drž to pořádně,“ zavelí Ferda. „No hurá!“ zaraduje se, když zámek cvakne a dveře se se skřípěním otevřou.

V kotelně svítí u stropu nouzové osvětlení. Horký vzduch by se dal krájet jako koláč právě vytažený z trouby.
Na zemi, opřený o stěnu, sedí Fanouš a lapá po dechu. Když uvidí příchozí, podle zelenočervené kombinace v nich okamžitě rozezná vodníky. Z posledních sil našpulí pusu a střídá velké a malé písmeno O.
„To je našinec!“ vykřikne Lojza.
„Co tu děláš? Neboj, kolego, my tě odtud dostanem. Šoupnem tě z bláta do louže, když na suchu to neklouže,“ uklidňuje Fanouše Ferda. „Lojzo, chyť ho z druhý strany. Ale opatrně, ať ho neurazíš,“ kibicuje Ferda Lojzu. „Vždyť už je skoro vyschlej. Hodíme ho vedle do rybníka. Prsten musí počkat.“

„Ve vašem případě toho bude muset počkat mnohem víc,“ ozve se ode dveří.
Kotelnu ozáří ostré světlo z chodby. Všem třem vodníkům je okamžitě jasné, komu patří tmavá silueta ve dveřích.
„Barakuda!“ vydechnou úlekem najednou.
„A tohle si beru s sebou,“ zachrastí Barakuda svazkem paklíčů, který zůstal viset na klice, „aby vás nenapadlo předčasně ukončit tento horkovzdušný lázeňský pobyt.“
Než se stačí Ferda s Lojzou vzpamatovat, Barakuda zabouchne dveře a zamkne.
„Tak a je to v suchu,“ odtuší Ferda.

„Zlatá Sahara… Tam jsem sice vyschl, ale na svobodě,“ pustí se do bědování Lojza. „Jsme tu jako v tom historickém románu od Alexandra Karase ‚Tři úhoři‘.“
„No jo, jenomže ti tři úhoři byli ve skutečnosti čtyři,“ upřesní Ferda.
„My jsme tady… taky čtyři…,“ pípne Fanouš a očima naznačí oběma spoluvězňům, kam se mají podívat.

V zadním koutě kotelny, na židli za malým stolkem, sedí nehybná figurína v zelené sportovní kombinéze a v červených keckách, s červeným šátkem na hlavě uvázaným na pirátský způsob. Na stolku i všude kolem na zemi leží spousta zelených obálek a dopisních papírů, některé zmačkané, jiné roztrhané, další popsané a pokreslené obrázky rybiček na háčku.
„Vidíš taky to, co já?“ hlesne Lojza.

„Jo,“ vydechne nevěřícně Ferda. „Andreas… Je to Andreas. A úplně vyschlej.“
Oběma dvěma je v tu chvíli jasné, že čtvrtým spoluvězněm je jejich spolužák z vodnické školy Andreas Fischer.
„Podívej, Ferdo, on má uraženou ruku,“ vyděsí se Lojza.
Skutečně. Andreasova pravá ruka leží na podlaze vedle stolku.
„To mu udělal… dneska ráno… Barakuda…, když mu ten váš kamarád… odmítl poslušnost. Že vás prý… nezradí…,“ hlesne z posledních sil Fanouš. „Tomu už nepomůže nic…, leda elixír.“

„Myslím, že nám už taky nic nepomůže, kamaráde. Jsme na tom úplně stejně. Tohle je Lojza a já jsem Ferda. Neuraž se, ruku ti nepodám, aby ses… neurazil,“ pokusí se i v téhle zoufalé situaci o vtip Ferda.
„Já jsem… Fanouš…“

Ferda s Lojzou si k Fanoušovi přisednou na zem, ten k nim už jen stěží pootočí hlavu a kývne na pozdrav.
„Pánové, bude mi ctí spolu s vámi vyschnout,“ pronese Ferda hlasem kapitána americké vesmírné lodi.
„Nebojte…,“ zašeptá z posledních sil Fanouš, „moje Bertička… to tak… nenechá...“