Tatrmani, 31. část: Kronika

Tatrmani, 31. část
KRONIKA

„Babi, tady nějaké listy chybí.“
„Vidím to, Honzíčku. Jsou vytržené…“ diví se babička Květuše nad kronikou, kterou kdysi jako žákyně a pak i učitelka českého jazyka sama před mnoha lety psala.
„Víš, co tam bylo?“
„Počkej, počkej, musím si to projít. To víš, už je to dávno. Ale jistě,“ utvrdí se babička nad knihou, „tady chybí asi tři listy, koukni.“

„Pamatuješ si, cos tam zapsala?“
„To se budu muset pořádně zamyslet. Měli jsme tenkrát ve škole takové vodnické období. Náš učitel fyziky a chemie Kryšpín Vyšplouch…“
„To nemyslíš vážně, babi,“ řehtá se Honza.
„Nesměj se, on se tak skutečně jmenoval,“ hájí učitelovo jméno babička, ale i ona se směje, jako by byla znova školačkou. „Předváděl neuvěřitelné pokusy s vodou. Byl neustále mokrý. Třeba sklenici naplněnou vodou přikryl papírem, obrátil ji vzhůru nohama…“
„A voda se nevylila. Známej trik, babi. Známýýýý, ale dobrýýýý,“ opraví se okamžitě Honza.

„Suploval u nás i přírodopis. Vyráběli jsme třeba vodnický elixír z různých bylin… Ostatně recept musí být tady někde v kronice. Pak se ale snažil přesvědčit ředitele školy, že Archimédův zákon nemusí vždycky platit… A musel školu opustit. Nikdy předtím a nikdy potom nebyla ve škole taková legrace, jaká byla v jeho hodinách.“
Babička listuje v kronice a je stále netrpělivější. Obrací rychle stránky, ale zmínku o elixíru nenachází.
„A co se s ním stalo?“

„S Kryšpínem? Vyšplouch se odstěhoval do Vodňan. Údajně. Někdo tvrdil, že dokonce odjel až do Antarktidy.“
„Ne, babi, co se stalo s elixírem,“ zajímá se Honza. „Takovej úkol bych taky bral.“
„To už si nevybavím…“ vzpomíná babička a ani nevyžaduje opravu nespisovného slova.
S těmi spisovnými, nespisovnými a hovorovými výrazy je to pochopitelně hra, kterou babička s Honzou hrají. Květuše Fialová, emeritní – tedy bývalá – učitelka jazyka českého, toho času na penzi, moc dobře ví, že se čeština od doby, kdy ji vyučovala, hodně změnila. A taky ví, že nutit Honzu, aby neustále mluvil spisovně, nemá smysl. Nikoho nemá smysl nutit.
Důležité je, když víme, kdy máme jaké slovo použít a taky co znamená. Abychom nedopadli jako Helmut nebo Pamela. Hihihi…

„Ale,“ pokračuje babička, „zveršovala jsem recept na ten elixír do takové jednoduché básničky, abych si všechny ty byliny zapamatovala. A že jich bylo! Jak jen začínalo to mé zaříkávadlo… Mokrýš…, puškvorec… Honzíčku! Mám to!“ vykřikne babička. „Chybí tu ten recept!“
„Ukaž,“ zajímá se Honza.
„Zápis z návštěvy muzea tu je, podívej. Tam jsme zase s Kryšpínem hledali vltavín… Ale před tímhle zápisem byla v kronice ta moje básnička.“
„To jsou ty tři chybějící listy,“ doplní Honza a zatváří se jako detektiv.

„I obrázky všech bylin jsem nakreslila… No, třeba si ještě vzpomenu. I když… Za chvíli máme být v bazénu a já budu vzpomínat na Pameliny poučky ef iks a ef ypsilon, abych se ti neutopila.“
„Ale vždyť už ti to docela jde.“
„Jenomže jsem stále neplavec. Na hloubku si netroufnu. Ostatně i ty si můžeš říkat opravdový plavec, Honzíčku, až přeplaveš Zámecký rybník u nás doma. Jinak nás maminka s tátou na ten náš vysněný výlet na Krétu nepustí.“

KAMARÁDI

Na břehu Vltavy, v těsné blízkosti pražské zoologické zahrady, sedí Rybana se svými spolužáky z vodnické školy Michalem, Pepou a Rudou.
„Už tady dávno měli být. Začínám mít strach. Mám z toho rybí kůži, ježí se mi šupiny na ocase. To není dobrý. Co se jim mohlo stát?“
„Rozhodně se neutopili…,“ pokusí se o žert Pepa, ale nikdo se nesměje.
„Aspoň Ferda by tu už měl být. Měl z nás vždycky nejlepší čas ve zdolávání vodních toků,“ přidá se Michal. „Rudo, nevšiml sis, jestli si vzali aspoň placatku?“
„Nevzali. Aby jim nic nepřekáželo. A aby nebyli nápadní, tak tu Lojza nechal ty své lahve s vodou, ten svůj žbluňk-akvalung.“

„Copak je v domě vodníka nouze o vodu?“ chytá se naděje Pepa.
„Spíš aby v domě vodníka nebyli v nouzi,“ odtuší Rybana. „Kdyby byli v bryndě nebo v blátě, to by bylo ještě dobrý. Ale mám obavu, že je to v suchu.“
Vodníci – i kdyby vlezli z deště pod okap, což u lidí nevzbuzuje kdovíjakou radost – musí mít poblíž aspoň vlhko, rosičku, vodní páru, nějaké to čvachtáníčko, když ne přímo mokro. Jestliže něco dobře dopadne a když je všechno v pořádku, lidé si libují, že je vše v suchu. U vodníků je to přesně naopak, ale to už vlastně dávno víme, že ano?
„To abychom uspořádali další záchrannou výpravu,“ ošívá se Michal.

„Aby to s námi nedopadlo jako v té pohádce o Žabulínkovi,“ napadne Pepu. „Fidli fidli na housličky, bum bum na bubínek, v tůni plavou čtyři štičky – pátý Žabulínek... Že budeme v pytli postupně všichni. Teda v podběráku.“
„Trošku jsi to popletl – v tůni plave štika, vlastně Barakuda. A my všichni jsme chudáci Žabulínci,“ opraví ho Rybana.
„A slizoun si nás postupně vychytá z tůně. Návnady teda umí nastražovat, jen co je pravda. Kdo by to do něj řekl.“

„Ale Pepo, nebuď tragickej jak vyschlý jezero. Třeba to je úplně jinak. Kluci nejspíš jen čekají na vhodnou příležitost. Barakuda si svoji jeskyni určitě dobře zabezpečil. A třeba potřebují ještě jednoho parťáka, aby odlákal pozornost. Rybanko, zlatovlásko moje,“ zakoulí Michal láskyplně očima, „teď jsem na řadě já.“
„A neměli bychom jít my s Rudou? Vždyť jsme si jen váleli ploutve v sanatoriu?“
Rybana na Michala našpulí prosebně pusu, ale je to marné. Michal, i když není kdovíjaký hrdina, je už rozhodnutý.

„Pánové, vy tu musíte ohlídat mladého Vondráčka, když už vás zná. Ať zas něco nevyvede. A nikomu jinému než vám dvěma bych Rybanku nesvěřil.“
Než se kamarádi stačí vzpamatovat, Michal hupne do vody a zmizí pod hladinou.
„Tak a je to v dvojnásobným suchu,“ vyděsí se Ruda. „Michal si tu nechal placatku. A to ještě nikdy – nikdytánsky v životě neudělal.“
„Fidli fidli na housličky, bum bum na bubínek…“ špitne Pepa a utře si rukávem nos.

BERTA

„Šéfe, nebudete tomu věřit, ale kroniku máme přímo před požerákem! Má ji Honza Fiala od nás ze školy. Tady. Je tu na kurzu plavání se svou babičkou. Poslouchala jsem je za dveřma. Na chodbě. Jako velryba. Ale byla jsem fakt nenápadná…“
„Ryboušková,“ nenechá Bertu domluvit Barakuda, „chceš říct, že o tý zpropadený kronice víš a ještě jsi po ní nechňapla? Já tě…“
„Šéfe, ne! Motá se tam pořád spousta plaváčků. Nebyla vhodná příležitost. A pak jsem taky celá na zcvrknutí kvůli Fanouškovi…“

„Dávám ti poslední šanci, jinak půjdeš za ním. Plav!“
Berta vyběhne z Barakudovy pracovny. Voda z ní jen crčí.
„Já si snad budu muset zařizovat všechno sám.“
Hadice, která vyleze z kapsy jeho saka, kdykoli je zapotřebí, láskyplně ošplouchává Barakudovu slizce nagelovanou hlavu. Ten vymačkává na svém rybím mobilu číslo doktorky Elektry Tempírové ze soukromého psychiatrického sanatoria, které se přezdívá Upírka kvůli její ostře červeně namalované puse. Barakudův přístroj je jediný mobil a vlastně i jediný telefon v hotelu Poseidon, který má vždycky signál a který funguje. Na všech telefonních automatech vedle recepce jsou cedulky s nápisem ´Mimo provoz´. A je jasné, proč tomu tak je. Není?

Soukromá škola plavání Neptun totiž láká dospělé neplavce, kteří se za svou neschopnost plavat stydí, že je v přísném utajení plavat naučí. Podmínkou je, že nikomu neřeknou, kde jsou. A když nikdo neví, kde jsou, tak je tam ani nemůže hledat, že? Proto když se takový plaváček ztratí, protože skončí u Barakudy ve sklepě s vyraženou duší, nikdo ho tam nehledá. A jeho dušičku pak Upírka nebo primář Somr fouknou vodnickým vdechátorem někomu, kdo po takové duši touží, kdo zkrátka chce být stejně šikovný jako předtím ten chudák bezduchý. Proto je jakákoli možnost zatelefonovat z hotelu Poseidon, kde škola plavání sídlí, ohrožením pro Barakudovu nekalou činnost. A to velký šéf přece nemůže připustit.

„Červenoploutvičko, tentokrát ses pěkně spletla,“ mumlá si při čekání na spojení s Upírkou pobaveně Barakuda. „Ten nezajímavej malej Fiala mě zatraceně zajímá. A ty nebuď naštvaná,“ plácne hadici, která se mu se mu celou dobu žárlivě koukala přes rameno na displej mobilu. Omotala se mu velice těsně kolem krku, takže Barakuda chvíli lapal po dechu. „Vždyť víš, že bez tebe bych nemohl žít,“ omlouvá se – a to doslova – přiškrceným hlasem.
Hadice uvolní své sevření, vlepí mu čvachtavou pusu na čelo a vrátí se spokojeně na své místečko.