Tatrmani, 32. část: Červené botičky

Tatrmani, 32. část
ČERVENÉ BOTIČKY

Rybana s Pepou a Rudou sedí na břehu Vltavy poblíž pražské zoologické zahrady a není jim do smíchu.
„Přecejen jsme ho neměli pustit samotnýho,“ povzdychne si Ruda.
„Ale nech toho,“ přeruší ho Rybana. „Sice s tebou souhlasím, ale kdo by pak dohlídl na toho mladýho Jakuba Vondráčka? A kdo by pak zachraňoval vodnickej i lidskej svět? Musíš si uvědomit, že jsme možná jediný, kdo má Barakudu prokouknutýho. Nemůžeme důvěřovat nikomu jinýmu než sami sobě.“

„Rybanka má pravdu,“ přidá se k ní Pepa. „Vzdychání nám nepomůže. Než se vyjasní, co se vlastně děje, zkontrolujeme našeho rybáře.“
„Máš pravdu. Aspoň přijdeme na jiné myšlenky,“ souhlasí nakonec Ruda a přiblíží ucho k hladině Vltavy.
Už přece víme, že někteří vodníci – ti, co ve vodnické škole dávali dobrý pozor – umí na dálku odposlouchávat, co se děje třeba u pramene řeky nebo kdekoli v průběhu jejího toku. Ale moc takových vodníků není, děti jsou rozhodně ve škole pozornější. Ale ve světě lidí se zase neučí tenhle vodnický přeposlech, takže se to nedá moc porovnávat.

Navíc všechny vodní toky – malilinkaté bezejmenné potůčky i veletoky jako třeba Amazonka v Jižní Americe nebo Nil v Africe – slouží vodníkům jako dopravní síť. Mohou se přepravit kdykoli na jakékoli místo, dá se říct ,mokrou nohou´. A to je pro vodníky velice důležité, i když musí mnohdy překonávat různé překážky. Nejsou to jenom přehrady nebo rybářské sítě, ale velice často voda zaneřáděná různými splašky z lidské kanalizace nebo papírky od bonbonů nebo lahvemi z umělé hmoty. Brrr.

A ne každý vodník leze rád do slané mořské vody. Vzpomeňte si, jak Ruda radši chtěl jet stopem, než by se v moři domlouval se žraloky, že není člověk. A jak to dopadlo…
„Tak jak to s ním vypadá?“ vyzvídá Rybana a naklání hlavu k hladině řeky stejně jako oba její kamarádi.
Pepa s Rudou kontrolují, co je nového v rybníku u sanatoria, kde před nedávnem zachraňovali Jakuba Vondráčka. Ten se snažil zadržet dech pod vodou tak dlouho, až doslova vypustil duši. Ještě že ho naši dva vodníci na poslední chvíli zachránili.

Hodní vodníci se totiž snaží lidem pomáhat, kde se dá. S vodou to umí mnohem lépe nežli lidé. Proto s takovou radostí vykonávají povolání spojená s vodou. Najdete je mezi instalatéry, námořníky, hasiči i potápěči, i tu fyziku umí naučit lépe než nevodničtí učitelé. Jen si vzpomeňte na vyprávění babi Květuše o fyzikářovi Kryšpínu Vyšplouchovi. Už samotné jeho jméno dávalo na srozuměnou, kdože to Honzovu babičku vlastně kdysi ve škole učil.
„Chlapec nezahálí, je s Kristýnkou na procházce,“ hlásí Pepa. „Zrovna jdou kolem převislý vrby.“
„Jen jestli má tu svoji vestu,“ obává se Ruda.

„S Kristýnkou se nemusí strachovat,“ uklidňuje ho Pepa. „Ta plave jako rybička, holka jedna šikovná. A krásná. Jak malá mořská víla.“
„Já nic neslyším,“ napíná uši Rybana.
„Moc toho nenamluví. Co bys taky chtěla od rybáře.“
Jakub jde mlčky vedle Kristýny. Ani Kristýna nic neříká, ale nevypadá to, že by jim spolu nebylo hezky. Právě naopak.
Kristýna se zničehonic rozeběhne ke staré vrbě, jejíž silný kmen se sklání takřka vodorovně nad hladinou rybníka v zahradě psychiatrického sanatoria. To sousedí s hřbitovem, za kterým je hotel Poseidon a v něm soukromá škola plavání Neptun, kdybyste to snad zapomněli.

Kristýna vyskočí na kmen a jako po kladině jde krůček po krůčku opatrně až tam, kde se starý strom rozvětvuje. Ačkoli je štíhlá, pod její váhou se větve malinko ohýbají a listy se dotýkají vodní hladiny, na které se dělají kruhy.
„Nechoď tak daleko,“ volá na ni Jakub, „nemáš na to dobrý boty.“
Kristýna skutečně nemá dobré obutí pro akrobacii nad vodou. Je obutá do nádherných červených kozaček, které jí věnovala její maminka s tím, že to jsou kouzelné botičky. Že když si je obuje, každý, o koho bude Kristýna stát, se do ní prý zamiluje. Kdoví proč si je dnes nazula…

„Neboj, dávám pozooo…“ nestačila doříct Kristýna, protože se smekla na vlhkém kmeni porostlém mechem a spadla do rybníka, až voda vysoko vyšplouchla.
Kachny u břehu se polekaly a s hlasitým kácháním popolétly doprostřed rybníka.
Polekal se i Jakub. Dokonce tak, že bez přemýšlení skočil za Kristýnou. Jako plaváček ve škole plavání se u bazénu vždycky dlouho osměloval, ale teď ani na vteřinu nezaváhal.
„A sakra, Kristýnka bude mít práci,“ odtušila Rybana v Praze u Vltavy.
„Klid, Rybanko,“ nenechá se vyvést z míry Pepa.
“V těch místech je mělko,“ dodá Ruda.

Skutečně. Kristýně voda sahá sotva po krk. Zato Jakub sebou chvíli plácá na hladině, jako kdyby nikdy neslyšel Pameliny poučky a Helmutovo ´á dva tři´. Za malou chvíli však přijde na to, že i když se mu nohy trochu boří do bahnitého dna, nic strašného se neděje. Netopí se Kristýna ani on. Oba se na sebe chvíli překvapeně dívají a pak se začnou smát.
Jejich smích se rozléhá až k ostrůvku uprostřed rybníka, kde před chvílí našly útočiště vyplašené kachny. Ty se znovu polekají a střelhbitě po hladině prchají co nejdál od narušitelů jejich klidu.

„Pojď honem z vody,“ strachuje se Jakub, chytne smějící se Kristýnu za ruku a táhne ji ke břehu. „Ať nenastydneš. Dneska ti nic suchého nepůjčím.“
Kristýna se nebrání, ve vodě se přece ocitla nedobrovolně. Oba až na břehu zjistí, že se stále ještě pevně drží za ruce.
„Tak už jsem si tě zase vytáhl na břeh,“ připomene Jakub jejich první setkání a dá Kristýně lehounkou pusu na nos.
Kristýna se na Jakuba moc hezky usměje a … začne drkotat zubama.
„A zzzase je mi děsná zzzima. A skoro tě neslyším, mám vodu v uších,“ dodá už se smíchem.

Smích se ozývá i u Vltavy. Rybana s Rudou a Pepou se řehtají na plné kolo.
„Kamarádi, nemá ten kluk smůlu, že mu to první rande nevyšlo?“
„Ale Rudo, jakýpak nevyšlo?“ nesouhlasí Pepa. „Naopak má štěstí, že ulovil takovou zlatou rybičku.“
„Tuhle nejspíš do vody nevrátí,“ přidá se Rybana.
Na břehu rybníka si Jakub ždíme tričko a skáče při tom po jedné noze s hlavou na stranu, aby si vytřepal vodu z uší. Kristýna vylévá vodu z kozaček.
„To je divný, byly plný bahnitý vody a jsou přesto čistý a úplně suchý… Co je to za materiál?“

Kristýna na své boty kouká poněkud vyjeveně.
Ještě vyjevenější je o více než sto kilometrů dál na vltavském břehu Pepa.
„Co je to za materiál?“ nevěřícně hlesne. „To není materiálem. To je tím, že jsou to kouzelný vodnický botičky. Šitý z lásky…“
„Co to znamená?“ nechápe Rybana.
„Co to znamená?“ opakuje po ní nevěřícně Pepa. „To znamená…“
„…že ty boty… jsou tvoje práce…“ začíná chápat i Ruda. „A to znamená, že Kristýnka… je tvoje…“

„Proto tak skvěle plave… Proto vydrží pod vodou mnohem dýl než jiní lidé,“ vzpomene si Pepa na Jakubovo vyprávění o tom, jak Kristýna vydržela potopená ve vodě skoro sedm minut.
„To znamená…“ snaží si to urovnat v hlavě Rybana.
„Že musím za ní.“
„Pepo,“ snaží se ho zarazit Rybana. „Copak k ní můžeš přijít a říct jí: Tyhle boty jsou kouzelné a ušil jsem je tvé mamince z velké lásky – copak to jde? A copak jí můžeš říct jen tak zčistajasna: Já jsem tvůj tatínek – co?“
„Pepo, Rybanka má pravdu,“ přidá se Ruda. „Přece jí nemůžeš říct: Nejenom že jsem tvůj tatínek, ale jsem vodník. A ty jsi, holčičko, poloviční hastrmanka.“

„Jo, bude si o tobě myslet, že jsi blázen. Jen si vzpomeň, jak to dopadlo, když tě do hnízda jako žábu přinesl čáp? Žes tam pak už ve svý vodnický podobě vypadal jako sebevrah. Zapomněl jsi, jak tě potom museli z komína sundávat záchranáři? Pepo, měj rozum, lidi nechápou, jak to u nás chodí. Zavřou tě zase do blázince.“
„No tak jo, máte pravdu,“ zabručí Pepa. „Ale do blázince se tak jako tak vrátím. Musím být poblíž Poseidonu, abych ji ochránil před Barakudou a vlastně i před Upírkou a Somrem. Blázinec i Neptun jsou teď nejnebezpečnější místa na světě. Musím být Kristýnce nablízku, než přijdu na to, jak to všechno vyřešit. A úplně nejlepší bude, když nepůjdu do blázince, ale rovnou za Michalem, Ferdou a Lojzou. Ve čtyřech si už s Barakudou poradíme.“
Pepa hupsne do Vltavy tak rychle, že voda vysoko vycákne. Rybana s Rudou jen zalapají po dechu.

„Co se dá dělat, Rudo, ještě líp na tom budeme, když nás bude šest. Ale pro jistotu se my dva sejdeme v rybníku u blázince. Nemusíme Barakudovi skočit rovnou do podběráku. Poplav!“ zavelí Rybana a elegantně skočí šipku do vody.
Ruda ji bez přemýšlení následuje.