Tatrmani, 33. část: Hotel

29. září 2017

Přečtěte a poslechněte si 33. díl seriálu Tatrmani aneb Vodnické čtení na pokračování! Napsala Zora Jandová, vypráví Jiří Lábus.

Tatrmani, 33. část
HOTEL

Kristýna a Jakub celí promočení po nedobrovolné koupeli mezitím doběhli do recepce hotelu Poseidon.
„Neuplav mi moc daleko, rybičko,“ při loučení láskyplně zašeptá Jakub a zatahá Kristýnu za mokrý cop.

„Neboj,“ odpoví mu taky šeptem Kristýna, začervená se a opatrně se rozhlídne kolem, jestli je někdo nevidí. „Vím, že bys mě ještě nedohonil. A příště neskákej do vody v místě, kde nevíš, jestli dosáhneš na dno,“ snaží se hranou přísností překrýt stud.
„Moc jsem nepřemejšlel, bál jsem se o tebe.“
„Já vím. Děkuju.“
„Kdy se zas uvidíme?“

Kristýna se polekaně podívá na hodiny v recepci a rozeběhne se směrem k chodbě, která vede k bazénu. Málem se srazila s Bertou Rybouškovou, která právě začala vytírat dlažbu v recepci. Tak tak že jí nepřevrátila kýbl s vodou.
„Za čtvrt hodiny v bazénu,“ volá už z chodby. „Slíbila jsem Pamele, že to vezmu dneska za ni.“
Jakub se rozeběhne směrem k hlavnímu schodišti a samou radostí bere schody do prvního patra po třech.
V recepci na podlaze po obou promáčencích zbyla loužička. Berta nad ní stojí a udiveně kroutí hlavou.

„To jsem nevěděla, že ti dva jsou našinci. Byli celí mokří. To je muselo něco opravdu vylekat, že tak crčeli,“ mumlá si pro sebe a pak se vyleká, protože si uvědomí hlavní důvod, proč pochoduje po hotelu s kýblem a mopem. „Aaááá! Kronika!“
Jako uklízečka má ve škole prázdniny, stejně jako děti. Ale v Barakudově hotelu vypomáhá s úklidem. Ovšem poté, co zjistila, že Honza Fiala je na kurzu plavání a že má s sebou kroniku, kterou vzal na konci školního roku z kabinetu, má mnohem důležitější úkol. Sebrat mu kroniku, kde je údajně recept na zázračný vodnický elixír, po kterém tolik touží její šéf. A tím také zachránit milovaného Fanouše vysychajícího za trest v kotelně. Kýbl, mop, smeták a hadr jí výtečně pomohou zamaskovat její špionážní činnost.

RYBNÍK U SANATORIA

Na úzké dřevěné lávce zasahující do vody z ostrůvku uprostřed rybníka v zadním koutu zahrady sanatoria sedí vedle Rudy na Pepově místě Rybana. Pepa si máčí nohy ve vodě.
„Já si taky udělám pohodlí, vždycky mi to líp myslí, když tohle sundám.“

Rybana si zuje holínky, které jsou vždycky plné vody. Aby zase nevyschla, jako tenkrát na pláži, když se chtěla zkusit opalovat jako lidé a usnula při tom. V holínkách se také dobře schovají dva cípy jejího rybího ocasu. Víme přece, že Rybana je mořská panna – nahoře člověk, od pasu dolů ryba. Když má na sobě dlouhou sukni, nikdo z lidí by to nepoznal. Jen její chůze je trošku cupkavá, protože konce ocasu jí nedovolí pořádně nakročit. Oba cípy nejsou tak dlouhé, jako nohy člověka, proto musí dělat krátké krůčky. Ve vodnické škole se jí kamarádi smáli, že je pomalá jako šnek. Ale myslelo jí to ze všech nejrychleji.

„Rybanko, ty to teď jistě dobře vyšpekuluješ,“ obrátí se Ruda s nadějí k Rybaně, která právě ponořila konec svého rybího ocasu do vody. „Ani kdybych byl po krk ve vodě, nic nevymyslím. Natož teď, když jsme spolu s klukama po krk v maléru.“
„Jde o to, co je v tuhle chvíli důležitější – jestli zachraňovat celý svět nebo kluky. Vzhledem k tomu, že my dva svět vodníků i lidí sami těžko zachráníme, musíme začít u Michala, Lojzy a Ferdy. Jakmile budeme zase pohromadě, půjde to líp.“
„Ale musíme si pospíšit, úplněk je za pár dní a my víme jen o prstenu. Tak chytře jsme ho našli – náš první artefakt, náš první magický předmět. A ten nám vyfoukl blboun Barakuda,“ fňuká Ruda jako malé dítě, vlastně spíš jako malý pulec.

„Ale ten s ním bez vltavínu a bez elixíru taky nic nezmůže.“
Horší je, že když hodní vodníci nedají včas do kupy ony tři magické artefakty, nemůžou napravit všechny ty špatnosti, co lidem napáchali vodničtí zlouni. A nejenom lidem. Za těch tisíc let od posledního magického úplňku se stala spousta nepravostí i obyčejným vodníkům, co lidem neškodí.

Nejdříve se do jamky v prstenu musí zasadit vypadlý kámen vltavín. Když se pak prsten s kamenem ponoří do zázračného vodnického elixíru, nabude zpátky svou kouzelnou moc. A vodník, který ho pak poprvé navlékne na prst, si může přát úplně cokoli. Ale má na to jenom jedno jediné přání.
Jestli si ovšem myslíte, že se prsten dá přechytračit tak, že si někdo jako své jediné přání bude přát splnění dalších a dalších a dalších přání, jste na velkém omylu. Takhle to funguje jenom v pohádkách, ne ve vodnickém světě.

„Rudo, nejlepší bude, když se porozhlídnu po tom Barakudově hotelu. Třeba zjistím, co se s klukama děje.“
„A jak se tam chceš proplížit, aby se ti nic nestalo?“
„Nebudu se plížit. To je to.
„Ale vždyť tě Slizoun zná, Rybanko.“

„Rudo, vždyť mě viděl naposledy ve škole. A to bylo před stopadesáti lety. A když pod černou paruku schovám svoje zlaté vlasy, tak ho ani nenapadne, že jsem to já. Vždyť ten nerozeznal ani jesetera od sumce!“
„No nevím, holka, nevím. Na Jemništi, když nám ukradl ten prsten, si tě mohl dobře prohlídnout. Připadá mi to hodně nebezpečné.“
„Tak jak to je? Pořád jste mi všichni tvrdili, že jsem nejchytřejší ze všech, a najednou mi nevěříš?“

„Ale věřím. Už mlčím.“
„Ty zůstaň jako záloha tady. A neměj strach. Na Jemništi si Slizoun všímal jen prstenu. Rudo, neboj, ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. A pod jezem – žádná voda. To nikdo nečeká. Barakuda si možná hlídá zadní vchody, ale nečeká, že já – vejdu tím hlavním.“

NEPTUN

„Pamelo, co je zase tohle?“ rozčiluje se Barakuda a ukazuje na osobu přicházející s malým kufříkem v ruce do recepce hotelu. Návštěvnicí je malá černovlasá žena s brýlemi na očích. Je oblečená do modrobíle pruhovaných šatů v délce do půli lýtek, zpod kterých jí vykukují elegantní boty. I ty jsou modrobíle pruhované a teprve až na druhý pohled je patrné, že jsou celé z gumy. „Šéfe, vždyť jste říkal, že teď musíme miminalizovat počet plaváčků…“„A to je co?!!“ nenechá ji domluvit Barakuda.
„Co myslíte, šéfe, že by to mohlo být?“

Pamelu je opravdu těžké vyvést z míry, zato její šéf už je celý zelený.
„Ří-kal jsem,“ pomalu a důrazně vyslovuje Barakuda, „že teď mu-sí-me mi-…“
„Já vím, šéfe, říkal jste, že musíme MI-MI-NA-lizovat plaváčky,“ nenechá pro změnu Barakudu domluvit Pamela. „Tak jsem jí nabídla růžové povlečení na peřiny a polštáře v jejím pokoji, i prostěradlo může mít růžové, když je holka. Tedy dáma. Hi-hi-hi. Pánům bych nabídla zase bleděmodré, že?“„Pamelo!!! Já se z tebe zcvrknu!“ burácí Barakuda, kterého už zase konejšivě sprchuje jeho hadice, která je v takových případech, jako je tento, okamžitě připravena vystartovat z kapsy jeho saka a svého milého šéfa uklidňovat, ochraňovat i zachraňovat před zcvrknutím.

Když se vodníci bojí, crčí z nich strachy voda, takže můžou velice rychle vyschnout a pak se i ulomit. To už víme. Zlomeninu – tedy zlomenou kost – dají lidem lékaři do sádry a kost sroste. Ovšem na vodnickou ulomeninu neplatí vůbec nic – leda že vodníka polijete i s ulomeným kusem jeho těla zázračným vodnickým elixírem. Stejně jako vodníkovo tělo i ulomenina se elixírem nasákne a přicucne se na původní místo. Když se však vodníci rozčílí a naštvou, mohou se úplně zcvrknout. Lidé se mohou vzteky zbláznit neboli zcvoknout, vodníci se zvrknou. Taky z nich crčí voda proudem, ale navíc se mohou i zmenšit. A zmenšení, jak jistě uznáte, je pro velkého šéfa největší potupa.

Obyčejní vodníci, pokud nejsou v blízkosti vody, si pomáhají tím, že s sebou neustále nosí alespoň malou zásobičku vody, protože i malá kapiččičička jim pomůže nabrat ztracenou sílu. René Barakuda, velký a bohatý šéf, si ovšem může dovolit nejdražší – samozavlažující model saka s hadicí jako osobní asistentkou. Neptejte se, jak to funguje, to vědí jenom vodníci.„Fakt se z tebe jednou zcvrknu!“ pokračuje v láteření Barakuda, ale Pamela vůbec nechápe, o co mu jde.

„Aha!“ uvědomí si radostně. „Měla jsem té dámě nabídnout ještě bledězelenou nebo bleděfialovou! Co když růžovou nesnáší…“
„Pamelo, víš, co to znamená mi-ni-ma-li-zo-vat?!!“
„Mi-ni… co, šéfe?“ žádá upřesnění Pamela.
„Minimalizovat!!!“ už zase zelená Barakuda. „Víš, co to slovo znamená?“

Lidé při rozčílení většinou zčervenají, zrudnou nebo zbrunátní, vodníci zezelenají až do nejtmavší zelené. Barakuda má hlavu zelenou už jako meloun.„Ne, nevím,“ nenechá se Pamela zneklidnit svým zeleným šéfem, ale ani svou neznalostí cizích slov. „A měla bych to vědět?“
„To tedy měla. Protože minimalizovat počet plaváčků znamená, že jich má být mé-ně a mé-ně! Takže bereme jen výjimečné případy!“
„Ale tahle dáma je velice výjimečná. Je tu fakt indiliduálně a dizgrétně. Je to kapitánka obří výletní zaoceánské lodi. A vůbec, ale vůbec neumí plavat. Hi-hi-hi!“Poslední Pamelina informace Barakudu zaujala a jeho tvář dostala zase obvyklou, olivově zelenou barvu.

„No tak dobře, stejně ji už Helmut ubytoval,“ zavrčí smířlivě Barakuda, který si pro samé vztekání ani nevšiml, že nová účastnice kurzu pro dospělé neplavce se svým kufříkem a klíčem od hotelového pokoje odcupkala malými krůčky do výtahu. Dveře výtahu se zavírají, ale Barakuda mezi ně strčí svoji rudou polobotku, aby se zase otevřely. Nechtělo se mu čekat, až přijede druhý výtah.

„Ale kdyby si to dáma skutečně výslovně přála,“ volá za ním Pamela, „tak jí mohu výjimečně nabídnout i dudlík!“
Barakudova osobní asistentka hadice už ani nečeká na šéfův pokyn a kropí mu hlavu.

autor: Zora Jandová
Spustit audio

Pusť si video