Tatrmani, 34. část: Výtah

Tatrmani, 34. část
VÝTAH

René Barakuda na poslední chvíli strčí nohu mezi zavírající se dveře výtahu. Ty se znova otevřou a on si stoupne vedle nové účastnice plaveckého kurzu.
„A sakra,“ uleví si dáma v modrobíle pruhovaných dlouhých šatech, zpod kterých vykukují modrobíle pruhované gumové boty.

Je to Rybana, která se v černé paruce a brýlích vloudila do superutajeného kurzu pro dospělé neplavce, aby mohla zblízka sledovat nekalé Barakudovy záměry, ale hlavně aby zjistila, co se stalo s jejími kamarády. Takhle brzo si setkání s Barakudou nepředstavovala.
Nejdřív se k němu potají vydali Ferda s Lojzou, aby si vzali zpátky prsten, který jim Barakuda u zámeckého rybníka na Jemništi ukradl. Za nimi se vydal Michal, který je od té doby také nezvěstný. A pak i Pepa, který se rozhodl být co nejblíž Kristýně, aby ji chránil před nástrahami vodnických i lidských zlounů, když se ukázalo, že je s největší pravděpodobností jeho dcera.

Vypadá to skutečně tak trochu jako pohádka o Žabulínkovi, kterou maminky hastrmanky povídají svým malým vodníčkům, než je na vlnách nebo v rybářských sítích uhoupají do usnutí. – Fidli fidli na housličky, bum bum na bubínek, v tůni plavou čtyři štičky – pátý Žabulínek... Jde o to, kdo bude tím Žabulínkem, který nakonec taky skončí v Barakudově podběráku.

„Promiňte, nerozuměl jsem,“ který zaslechl Rybanino sakrování.
„Řekla jsem sakra,“ zasípe chraplavě Rybana, která naštěstí neztratila v tuhle nebezpečnou chvíli hlavu a pohotově změnila hlas. „Bála jsem se o tu vaši lakovanou polobotku, aby vám ji dveře výtahu nepoškrábaly.“
„Ty mé boty nezničí nic,“ s pýchou odpoví Barakuda.
Má pravdu. Červené vodnické boty, botky, kozačky, kecky, sandály, lakýrky, lodičky – zkrátka jakékoli boty vodník ušije – vydrží úplně všechno. Kromě ohně, pochopitelně. Ostatně vzpomeňte si, jak žasla Kristýna, když její červené kozačky zůstaly suché a čisté, i když v nich spadla do rybníka.

Barakuda si své boty nechává šít u nejlepšího vodnického ševce Manolo Bahníka, protože sám nedokázal ve vodnické škole ušmodrchat ani jedno oko rybářské sítě, natož aby někde na vrbě dokázal ušít botu.
„Ale i vy máte fajnové botičky.“
Rybana na malou chvíli strne. Její gumové pruhované boty jsou totiž plné vody a jakékoli šplouchnutí nebo vycáknutí by ji mohlo prozradit.

„Promiňte, nepředstavil jsem se vám,“ pokračuje naštěstí její dávný spolužák. „Jsem René Barakuda, majitel tohoto hotelu i soukromé školy plavání Neptun.“
„Anna Černá, těší mne,“ zachraptí Rybana a nenápadně si do své sukně otře ruku, kterou chtě nechtě svému slizkému spolužákovi z vodnické školy ze slušnosti podala.
„Ale copak, jste nastydlá?“
„To víte, na moři fouká,“ sípe Rybana. „A taky čas od času zpívám ožralým námořníkům…“
„Co prosím?“

„Žertuji, pochopitelně,“ uvědomí si Rybana svou chybu – málem totiž přiznala obvyklou činnost mořských panen. „Na lodi někdy pochopitelně musím zesílit hlas. Ženský hlas je na kapitánském můstku hůř slyšet.“
Výtah zastavil a dveře se otevřely. Rybana popadne svůj kufřík a chce co nejrychleji zmizet z Barakudova dosahu. Ten jí ho ovšem vezme z ruky spolu s klíčem od pokoje a galantně jí ukáže cestu.
„Dovolíte, madam, pomohu vám.“

Barakuda odvede Rybanu – tedy Annu Černou – až ke dveřím s číslem 13, odemkne je a otevře. Všechno v pokoji je růžové. A nebudete tomu věřit, stejně jako svým vyvaleným rybím očím nevěří Barakuda – na růžovém polštáři leží jako pozornost hotelu ještě růžovější dudlík.
„Ach to je roztomilé, děkuji vám za nebývalou péči,“ využije Barakudova překvapení Rybana.
Vystrká ho ven z pokoje a zabouchne za ním dveře.
„To teda bylo o fous sumce,“ uleví si. „Vyschlo mi z toho nejenom v krku, ale i v holínkách.“
Rychle vběhne do koupelny, oblečená hupsne do vany a pustí na sebe ze sprchy proud ledové vody.
„Málem jsem byla Žabulínkem já.“

PRACOVNA

„Helmute!“
„Ano, šéfe?“
„Na třináctce je nová…“
„Ta kapitánka?“ nenechá domluvit Barakudu Helmut. „Před chvílí jsem ji ubytoval,“ dodá snaživě a pozoruje svého šéfa, jak nervózně chodí sem a tam po své pracovně.
„Něco mi na ní nesedí. Dej mi na ni pozor. Myslím, že z ní brzy vyrazíme dušičku.“
„Jasně, šéfe, úder a chňap…“ naznačuje Helmut, co se před nedávnem naučil od docenta Mokránka na vodnickém školení.

„Jenom nevím, jestli ještě před nebo až po té ohlášené návštěvě policejního inspektora. Musíme být velmi opatrní. Možná budeme muset na chvíli vyprázdnit sklep. Beztak už plaváčky nemáme kam ukládat.“
„A kam je šoupnem, šéfe?“
„Kam?“
Barakuda se na chvíli zamyslí. Je mu jasné, že sklep je přeplněný nebohými účastníky plaveckých kurzů, ze kterých vyrazili jejich vlastní duši a foukli do nich duše se spavou nemocí nebo duše medvědů a ježků spících zimním spánkem. Nebo dokonce – když nebylo nic vhodnějšího po ruce – duše žab čekajících u dna zamrzlého rybníka na jaro.

„Něco k Somrovi do sanatoria, a kdyby se tam všichni nevešli, tak tady vedle je místa dost. Ha ha ha,“ zasměje se skřípavě Barakuda.
„Na hřbitově, šéfe? To ne…“ vyděsí se Helmut a voda z něj začne crčet proudem.
„Sakra, Helmute, vzpamatuj se, nejsi člověk – jsi vodník. Na hřbitově se ti nemůže nic stát. Berta ti pomůže. Kde vlastně je? Už tu měla dávno být s kronikou. Plav pro ni, co tu okouníš.“
Barakuda popojde k akváriu, zkontroluje prsten, který leží u dna, a pochválí své piraně.

„Jen hlídejte, šelmičky, jen hlídejte, holky moje. A nebojte, tyhle mrňoulínky co nevidět dostanete jako přesnídávku.“
Pod vodou v rohu velkého akvária je u dna zabudovaná pevná ocelová klec a v ní se u dna mrskají dva malí kapříci. Mohli by snadno proplout mezerami mezi mřížemi klece, ale piraně by rozhodně nečekaly, až bude čas přesnídávky. Naštěstí pro kapříky jsou mezery příliš úzké, aby jimi propluly dovnitř strážkyně vzácného vodnického pokladu.

„V kotelně už taky není místo. Ale takhle je to mnohem zábavnější. Chtěli jste si vzít prsten – máte ho mít. Vezměte si ho. Máte ho na dosah ploutve, ha ha ha…“ směje se Barakuda a ťuká prstem na sklo akvária. „Vždycky jste si o mně mysleli, že jsem úplně blbej. Ale já jsem dost chytrej na to, abych věděl, že se celá ta vaše parta nenechá navzájem nikdy na holičkách. A je mi jedno, jestli se mi sem vetřete dveřmi, oknem nebo třeba vodovodem, jsem na to připravenej. Jak vidíte, čekal jsem to.“

Aniž by Rybana věděla jak, její neblahé tušení se vyplnilo. V Barakudově pomyslném podběráku skončili už čtyři její kamarádi. – Ferda s Lojzou vysušení na troud v kotelně a Michal s Pepou mlsně střeženi hlídacími piraňami v akváriu.
V tůni plavou čtyři štičky… Kdo bude Žabulínek?