Tatrmani, 35. část: Berta

Tatrmani, 35. část
BERTA

V hotelovém pokoji babičky Květuše a jejího vnuka Honzy Fialy stojí Berta Ryboušková s kronikou v ruce a netrpělivě v ní listuje. Zámek dveří kovově zaskřípe. Berta se vyděsí tak, že z ní začne crčet voda.
„To je zvláštní, Honzíčku, přísahala bych na to, že jsem zamkla,“ ozve se zpoza dveří babiččin udivený hlas. „Je odemknuto.“
Babička otevře a spatří na smrt vyděšenou Bertu.
„Aha, máme tady úklid,“ uklidní se babi. „Děkujeme.“

Zato Honzovi se roztřesou kolena při pohledu na Bertu s knihou v ruce.
„Jen jsem si ji vypůjčil na prázdniny, paní Ryboušková.“
„Ty, ty, ty – Fialo!“ zažertuje s obrovskou úlevou Berta, že ji nepovažují za zlodějku, ale že se naopak provinile cítí Honza.
Babi Květuše se jako zkušená učitelka okamžitě zorientuje v nastalé situaci.
„Vnuk ji hned po prázdninách vrátí. A za trest by si u vás mohl odpracovat pár hodin při úklidu školy.“
„A to nebude zapotřebí,“ šveholí Berta, zavře knihu a strčí si ji do podpaží. „Já ji tam vrátím sama. Zůstane to i bez úklidu mezi námi.“

„Je to velice zajímavé čtení,“ pustí se do společenské konverzace babi Květuše, které se velice ulevilo, že z toho její vnuk vyvázne nakonec tak snadno. „Třeba vás také zaujme.“
„Babička tam dělala zápisky.“
„Naposledy jsme si s Honzíkem četli o návštěvě muzea…“
„Mají tam ve sbírce spoustu šutrů… kamenů,“ opraví se pro jistotu Honza a mrkne na svou babičku.
„Podařilo se mi s mými žáky najít vltavín velice zvláštního tvaru,“ upejpavě a přesto pyšně pokračuje babička. „Tak jsme ho muzeu společně darovali. Je u něj ve vitríně cedulka s naším věnováním.“

Berta netrpělivě přešlapuje z jedné nohy na druhou.
„Ach, promiňte, my vás zdržujeme od práce.“
„To je dobrý, jen to tu trochu dovytřu.“
Berta v rychlosti vytře mopem loužičku, která pod ni před malou chvílí vycrčela úlekem, a s kronikou stále pevně v podpaží, s kýblem v jedné a s mopem ve druhé ruce vyběhne ven z pokoje.
„Ale ten nejzajímavější zápis tam chybí. Recept na vodnický elixír někdo vytrhl…“ volá za Bertou Honza.

Ta ho však neslyší. Jak by mohla. – Hotelovou chodbou se ozývá její radostný zpěv. Málokdo by v něm ovšem poznal chvalozpěv mládenců a pantátů z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany.
„…vše psoty a trampoty vede na zmar! Ejchuchu! Ejchuchu! Ejchuchu!“

KRONIKA

„Aspoň se nebudu muset plížit do kabinetu s kronikou já, babi.“
„To je pravda, Honzíčku, ale…“ nasadí babička káravý tón, „…ale… co si budeme kazit prázdniny. Co se stalo, se stalo. A ty už si dáš lepší pozor…“
„Aby mě nikdo nenačapal,“ přeruší ji Honza a hned dodá: „To byl vtip, babi.“
„Abys už nikdy neprovedl podobnou lumpárnu!“ dodá babička stále ještě káravě, ale je vidět, že se na svého vnuka nezlobí. „Jen je mi líto, že jsme se nedostali k podrobnostem o našem nálezu vltavínu. Byl velice zvláštním způsobem opracovaný a vyleštěný. I v muzeu říkali, že něco takového ještě neviděli.“

„Tak až se vrátíme z Kréty, půjdeme se na ten vltavín do muzea podívat.“
Jestliže by se snad Babi Květuše doopravdy zlobila, po této Honzově větě by veškeré naštvání bylo pryč.
„Honzíčku, já se tak těším, že to snad na té Krétě ani nevydržím. Co kdybychom tam nejeli?“ navrhne vnukovi a teprve až když uvidí jeho vyděšený výraz, rychle dodá: „To byl vtip.“
„Ale tak jako tak se musíš naučit plavat, babi.“
„No vidíš. Vždyť my jsme se přišli jen převléknout a teď se tu vybavujeme. Přitom máme být za chvíli v bazénu. Pojďme honem.“

Na chodbě hotelu, u dveří pokoje číslo17, kde je Honza se svou babičkou ubytovaný, je na zemi malá loužička vody. Vzdaluje se od ní cupkavými kroky menší černovlasá žena. Je příliš pomalá, takže se jí nepodařilo zmizet ve dveřích číslo 13 dostatečně rychle. Babička, která už mezitím vyšla ze dveří, ji koutkem oka zahlídne.
„Tak pokoj po panu Dvořákovi už je obsazený někým novým. Tu jeho kabelu mu nejspíš poslali domů. Co asi dělá? Byl to takový příjemný člověk. Uměl mi pěkně poradit. To Pamelino blábolení mi vždycky pěkně přeložil.“

„Těch pár dnů to tu už vydržíš, babi.“
„Pozor, Honzíčku, ať se nesmekneš, je tu mokro.“
„Neboj. Jsem zvyklý ze školy. Kdekoli uklízí paní Ryboušková, je pořád nacákáno. Říkáme jí Hastrmanka.“
Honza ani trochu netuší, jak blízko je pravdě.

VLTAVÍN

„Jo milí zlatí, až se vrátíte z Kréty, do muzea už chodit nemusíte,“ hovoří sama k sobě Rybana, když si před zrcadlem v koupelně svého růžového pokoje sundává z hlavy černou paruku. „Tam teď zajdu já.“
Rybana napustí vodu do vany, oblečená si do ní vleze a vytáhne špunt. Jakmile voda začne při vypouštění bublat a dělat při odtoku vír, zlatovlasá mořská panna se promění v malinkou zlatou rybičku a spolu s posledním šplouchnutím vody výlevkou zmizí z vany.

Vodníci mohou využívat k cestování jakýkoli potůček, řeku nebo veletok. Je to vlastně velice hustá dopravní síť, jako třeba železnice. Spousta vodníků využívá i vodovodní potrubí. Je to mnohem namáhavější – musí se proměnit třeba v malilinkatou rybičku, jako před malou chvílí Rybana.
Na to, aby se vodník dokázal proměnit v nějaké zvíře, musí být šikovný a bystrý. Hned se pozná, kdo ve vodnické škole dával pozor a kdo ne. Fanoušovi se čas od času podaří kapr nebo dokonce sumec a lachtan. Tvrdí sice, že umí i mořskou vydru, to ale ještě nikdy nikomu pořádně nepředvedl. Berta umí jen velrybu, zato zná skoro všechny opery nazpaměť. A to už taky něco znamená.

S kronikou v podpaží, kýblem v jedné a s mopem ve druhé ruce radostně hopsá chodbou k Barakudově pracovně.
„Ejchuchu! Ejchuchu! Už nejsem ryba na suchu! Vysvobodím Fanouška, zazpívám mu do ouška.“
Bedřich Smetana by se divil novému přetextování své árie.
Ani Barakuda se nestačí divit, že to šlo s kronikou tak hladce. Chňapne po ní a začne skoro zběsile obracet stránky.

„Kde je?“ „Držíte ji v ruce,“ stále ještě juchá Berta, samou radostí, že za chvíli už bude se svým milovaným Fanoušem. „Proč neexistuje blázinec pro vodníky?! Ty a Pamela byste tam patřily.“ „Ale Pamela není hastrmanka,“ špitne zaražená Berta, protože už jí dochází, že je zase něco špatně. „To je jedno, Ryboušková, ta – stejně jako ty – potřebuje vyměnit hlavu! Ptám se, kde je recept na elixír!?“„No ten je… Ten tam… Ten je ten tam? Ten tam není?“ blekotá Berta. „Není tam?“

„Ne!!!“
„Ale kroniku jsem přece přinesla, šéfe. Tak Fanouška pustíte, že jo? Mně už se po něm strašlivě stejská…“ začne Berta natahovat moldánky.

„Když stejská, tak stejská. V kotelně je ještě místa dost. Helmute!“„Šéfe, to ne! A co ten vltavín?“ vzpomene si Berta na vyprávění babi Květuše. „Ten přece taky potřebujete. A o tom se tam píše - je v Národním muzeu!“
„Ryboušková!!! Co tu teda ještě okouníš?!!“
Berta vystřelí z Barakudovy pracovny, aby si to s tou kotelnou přece jenom nerozmyslel.