Tatrmani, 36. část: Helmut

Tatrmani, 36. část
HELMUT

„Šéfe, nemoh bysem si vzít ještě někoho k ruce?“
„Helmute?!!!“
„Je to děsná dřina – přenosit všecky plaváčky k Somrovi do sanatoria. On si pořád šmodrchá ty svoje uzlíky a vůbec se mnou nespolupracuje. Ani Upírka. Pardón, šéfe – doktorka,“ dodá rychle Helmut, protože Barakuda nespokojeně nakrčil nos. „Ani jednoho zřízence mi nepůjčili.“

„Copak máš mozek sumýše? Čím míň lidí o nás ví, tím líp. Beztak máme policii za chvíli tady.“
„Říkal jste pozítří!“ vyděsí se Helmut.
„Nepanikař. Jasně že až pozítří. A do tý doby tady musí být uklizeno.“
„A co zaměstnanci hotelu? Mohli by mi…“
„Nemohli. Těm sice Elektra vygumovala mozek a foukla do nich pro jistotu ještě sklerózu, ale co kdyby to náhodou přestalo fungovat a oni se tou námahou probrali? Pak by přestal fungovat i tenhle hotel a i penízky by se přestaly sypat.“
„Šéfe, to se nedá stihnout…“

„Neříkej mi, co se dá stihnout a co ne. My musíme především stihnout velký magický úplněk. To musíme stihnout. Když nedám včas dohromady prsten, vltavín a elixír, budeš se dřít s plaváčkama dalších tisíc let.“
Je vidět, že ta představa Helmuta vyděsila víc než blížící se policejní návštěva.
„I když ani teď to není špatnej vodnickej život, že jo, šelmičky…“ nakloní se spokojeně Barakuda k akváriu. „Svačinku máte na dosah, už brzy si pochutnáte.“

V akváriu, v ocelové kleci pod vodou, plavou kromě dravých piraní dvě malé rybky. Je to Michal, který šel na pomoc Ferdovi a Lojzovi, a Pepa. Ten zas chtěl chránit před Barakudou Kristýnu, o které se dozvěděl, že je s největší pravděpodobností jeho dcera. Ovšem byl z toho všeho tak rozrušený a zmatený, že sám vlezl do Barakudovy léčky.
Není dobré si myslet, že hloupí vodníci nebo hloupí lidé jsou neškodní. Není dobré je podceňovat. Hloupost umí napáchat spoustu škody.

„Jste halt na špatný straně, pánové, ale kdybyste se rozhodli přidat se ke mně… Přemýšlejte. Buďte rozumní, můžeme se přece domluvit. Víte, jak byste si mohli žít, kdybyste mi pomohli získat vládu?“ mluví k oběma malým rybičkám – vlastně ke svým bývalým spolužákům Brakuda. „Zadarmo by to nebylo.“
Barakuda je zkrátka přesvědčený, že všechno se dá zmoci silou a bohatstvím. Nechápe, že to může být jinak.

„A nemohla by mi pomoct Berta, když už Fanouš nemůže?“ přeruší ho Helmut.
„Ta je v muzeu. Aspoň doufám. Kdyby nehrozilo, že sem vtrhne policie, tak jsem šel do muzea já.“
V tom má Barakuda pravdu. Vzhledem k tomu, že se dokáže proměnit jen v slizkou chobotnici, těžko by se protáhl výlevkou ve vaně nebo vodovodním potrubím, jako to umí Rybana. Musel by se do muzea dostat jako každý jiný návštěvník – hlavním vchodem.
Ani Berta by se do muzea jako velryba potrubím neprotlačila. Velryba je totiž jediné zvíře, do kterého se umí proměnit pro změnu zase ona. Ale na rozdíl od Barakudy je to hodná hastrmanka, i když hodně popletená. A její Fanouš jakbyšplouch.

Jenomže – každý by si měl dát pozor na to, s kým se kamarádí. Nebo komu slouží a pro koho pracuje. Ovšem Berta už je tak moc zoufalá, že udělá skoro cokoli, aby svého teď už dozajista úplně vyschlého Fanouše zachránila. Proto popadla kýbl a smeták – své jediné zbraně – a vypravila se na další loupežnou výpravu. Do Národního muzea v Praze. Stejně jako Barakuda nemůže proniknout do přísně hlídané budovy vodovodním potrubím, musí si počkat, až budou vycházet poslední návštěvníci a u dveří bude víc lidí.

MUZEUM

„Kampak, kampak?“ ptá se přísně pan hlídač stojící vedle hlavního vchodu.
„Jsem tu na tu výpomoc,“ přesvědčivě zalže Berta, ukáže na svůj kbelík a zašermuje hlídačovi před očima střapatým mopem na tyči. „Kam mám jít?“
Hlídač o žádné výpomoci nic neví, ale aby to nebylo poznat a nepřišel o svoji důležitost, zatváří se velice informovaně.

„Tam, dozadu,“ ukáže směrem do chodby jako strážník na křižovatce, takže nezasvěcení by se mohli domnívat, že mu patří celé muzeum.
Berta na nic nečeká a peláší chodbou za roh, kde už ji hlídač nemůže vidět. Loužička, která po ní u dveří zůstala, ji však usvědčuje z toho, že crčí strachy.
„Haló, paní,“ volá na ni hlídač, pro kterého je hračka ji vystopovat podle cákanců na podlaze.

V Bertě by se krve nedořezal – vlastně spíš vody nedoždímal. Celá zkoprnělá hrůzou kouká na hlídače, který jí zčistajasna zastoupil cestu. Přistižená se třese, že sotva udrží kbelík v ruce. Mop ve druhé ruce se třepetá jako mávátko na přehlídce.
„Takhle by to nešlo! Musíte to po sobě utřít, vylila se vám voda z kýblu. Z toho by mohl být pěkný úraz. Co kdyby se některému návštěvníkovi při odchodu něco stalo?“
„Ááá, ano. Promiňte. Chtěla jsem se do toho úklidu pustit co nejdřív. Já jsem do práce vždycky zažraná jako bobr do vrby. Jsem takový lachtan cachtan,“ mele Berta samou úlevou páté přes deváté. „Hned to vydru… Nééé vydrhnu…vy…vy… vytřu!“
Hlídač se na ni podívá pozorněji, jako kdyby se mu něco nezdálo.

Berta se rychle vrátí ke vchodu a zručně si poradí s kaluží, která tam po ní zůstala. To hlídače uklidní, protože je poznat, že Berta nedrží smeták poprvé.
Berta už mezitím mizí znova za rohem a navyklým pohybem za sebou mopem vytírá vodu. Hlídač pochopitelně neví, že voda na podlaze není vycákaná z kýblu, ale že kape z šosu jejího červenozeleného pracovního pláště.

RYBANA

Dveře s obrázkem panenky se opatrně otevřou a z nich vykoukne Rybana. Vůbec nevypadá mokře, i když musela jako zlatá rybička dorazit do muzea potrubím. Pochopitelně tak necestovala celou dobu. Není to vždycky tak pohodlné, jak by se mohlo zdát. Jakmile se dostala z dohledu hotelu Poseidon v Třeboni, vrátila se do své obvyklé podoby.

Dokonce se kus cesty svezla s cirkusem. Zula si holínky, poklábosila s cvičenými lachtany, nechala se osprchovat ze sloního chobotu vodou – zkrátka si tu cestu užila. Tam se nikdo nedivil jejímu rybímu ocasu. Ptáte se, jak je to možné? Proč nikoho nepřekvapilo, že je mořská panna? Stačí se podívat nad vchod do šapitó onoho cirkusu – červeně a zeleně tam bliká nápis Cirkus Mokrousek… A tím je hned všechno jasné.

V muzeu se Rybana rozhlíží po směrovkách. Je jich všude spousta. Pro někoho, kdo nezačíná prohlídku od hlavního vchodu ale z umyvadla, není jednoduché najít hned správný směr. Po chvilce bloudění objeví šipku s nápisem ´Mineralogická sbírka´ a vydá se jejím směrem. Má uši nastražené a každou chvíli se ohlídne. Všimne si bezpečnostních kamer. Zatím to na první pohled vypadá, že je jednou z posledních návštěvnic muzea, která hledá cestu k východu. Tohle patro už zaměstnanci ostrahy prošli. Koho by taky napadlo, že se sem někdo vkrade skrz výlevku umyvadla na dámských toaletách.

Najednou Rybana zpozorní. Od schodiště z přízemí se ozývá podivný zpěv, který sílí, což znamená, že se někdo blíží. Rybana se musí hodně snažit, aby dělala delší kroky než obvykle. Opatrně otevře dveře, za nimiž je sbírka minerálů. A ještě opatrněji je zavře, aby ani troch nezaskřípaly.Ve vitrínách jsou za sklem vystavené minerály – různé vzácné i úplně obyčejné kameny, kamínky a krystaly, některé dokonce obrovské skoro metr a vespodu srostlé do jakýchsi růžic. Je jich spousta, rozhodně víc, než Rybana čekala.Vltavíny jsou zvláštní nazelenalé kamínky různých tvarů. Vědci se stále ještě dohadují, jestli jsou původu pozemského a nebo – zda jsou to zbytky meteoritu, který na naši planetu přiletěl z dalekého vesmíru.

Nazvané jsou podle řeky Vltavy, u které se dají nalézt. Je tedy jasné, že vodníci mají tyto kameny v oblibě. A to je i důvod, proč byl do magického vodnického prstenu původně zasazený právě vltavín.Rybana se rozhlíží po bezmála tisícovce vystavených kamenů a hledá nějaké zelené.
„Rybanko, Rybanko,“ mluví sama k sobě, „jak chceš v tomhle množství najít jeden jediný kamínek?“

Drobnými krůčky cupká kolem vitrín. Najednou si všimne, že na druhém konci sálu se to zelená. Zrychlí své šnečí tempo, ví, že každou chvíli může někdo přijít. Podivný zpěv se totiž blíží stále víc.„Tady jsi!“

A skutečně. Mezi ostatními zelenými vltavíny se jeden velice vyjímá. Nejenom, že je vybroušený do zvláštního tvaru a vyleštěný úplně dohladka, ale na vitríně je připevněná mosazná destička s vyrytým nápisem ´Věnováno žáky 5.A a jejich učitelkou Květuší Fialovou´.