Tatrmani, 37. část: Zlodějka

Tatrmani, 37. část
ZLODĚJKA

Mezitím Berta dorazila z přízemí muzea do prvního patra. Ani nemusí namáčet mop do kýblu s vodou, stačí, když vytírá loužičky, které za sebou nechává. Je zvyklá si při práci zpívat a zpěv jí taky pomáhá při přemýšlení. Proto si prozpěvuje, i když přidušeně, přece jenom je na další loupežné výpravě. I tak se její zpěv v ohromných prostorách muzea rozléhá. A to se Bertě začíná líbit.

„My cizinou jsme bloudili…,“ zapomene na opatrnost i na účel své návštěvy a spustí skřehotavě velice příhodnou árii z Dvořákova Jakobína, protože zatím marně hledá cestu ke sbírce minerálů. Milovnice opery v ní v tuto chvíli zvítězila nad zlodějkou. Vtom se před ní zčistajasna objeví dveře s nápisem ´Mineralogická sbírka´, nadskočí nadšením.
„Áááá! A mám tě!“

Bertin hlasitý výkřik vyleká Rybanu, která v obrovském sálu plném vitrín a různobarevných minerálů, hledá kámen vltavín. Vlastně tu hledá jeden jediný prazvláštní kámen, který má pro vodníky zásadní význam. Magický vltavín je totiž jeden z artefaktů – magických předmětů, které potřebuje René Barakuda, aby mohl vládnout světu vodníků i lidí. Rybana a její kamarádi se mu v tom snaží zabránit.

Na to zachraňování světa je Rybana skoro sama. Kromě Rudy už všichni její kamarádi skončili u Barakudy buď jako vězni v akváriu u piraň nebo vyschlí v kotelně. A protože krádež v muzeu je velice náročná záležitost, vzala to Rybana na sebe. Rudu nechala vartovat u rybníka v zahradě sanatoria.

Teď ji ovšem vyděsil Bertin výkřik a otevírání dveří. Je zapotřebí jednat velice rychle. Na únik je už pozdě, na krádež vltavínu taky. Zbývá už jen proměna a v proměňování do nějakého vodního zvířete je přece Rybana přebornice. Když procházela muzeem, všimla si nejenom ohromné kostry velryby – tedy přesněji plejtváka myšoka. Prošla i kolem vycpaného slona a žirafy. A taky kolem spousty ptáků.
Problém je v tom, že když se člověk nebo i vodník či hastrmanka vyleká, ne vždy si ihned vzpomene na to, co umí jako když bičem nebo rybím ocasem mrská.
„Rybanko, mysli…“

Dveře vrznou a Berta s kýblem a mopem vejde do sálu. V místě, kde před chvílí stála Rybana, stojí na jedné noze plameňák.
I Berta si prohlíží vitríny s kameny. Na rozdíl od Rybany ale neví, jak vltavín vypadá. Už to je slušný výkon, že ví, že ho má hledat v mineralogické sbírce. Vzpomněla si totiž, že v Karlových Varech namáčejí růže do minerálky tak dlouho, až celá rostlina jakoby zkamení. To je zvláštní způsob vyrábění suvenýrů, proto si to Berta zapamatovala.
Plameňák upoutá její pozornost. Jak by ne, když je výrazně růžový a taky jediný vystavený pták mezi samými kameny. Stojí u vitríny s mosaznou cedulkou s nápisem ´Věnováno žáky 5.A a jejich učitelkou Květuší Fialovou´. Když Berta mrkne do vitríny, je jí okamžitě jasné, že je u cíle.

Odloží mop i kýbl a zkoumá, jak by vitrínu otevřela. Pokouší se oběma rukama otevřít skleněné víko, ale vzhledem k tomu, že se bojí přistižení, musí jednat rychle. Proto bez delšího přemýšlení popadne svůj mop a jeho násadou třískne do vitríny. Sklo se vysype. Než ovšem stačí Berta sáhnout pro vltavín, ozve se strašný zvuk poplašné sirény.
Do sálu vtrhne hlídač s dvěma muži v černém z ochranné služby.
„To je ona!“ volá hlídač. „Hned mi byla podezřelá!“
Kolem Berty se zvětšuje kaluž vody.

„Smekl se mi mop,“ zapírá nepřesvědčivě třesoucím se hlasem Berta, ale její hlas se ztrácí v ječení sirény.
Siréna konečně zmlkne.
„Podívejte, nic jsem nevzala,“ ukáže s čistým svědomím Berta na vitrínu a vytřeští oči.
Tam, kde se ještě před chvílí zeleně leskl magický vltavín, je jen hromádka střepů. Kámen nikde. Jenom plameňák stojící na jedné noze má vypoulenější oči a na krku bouli.

ZATČENÍ

Než se Berta stačí vzpamatovat, drží ji muži z ochranky za ruce, každý z jedné strany. Jestliže Rybana měla chvilku problém vzpomenout si po vyrušení na nějaké vhodné
zvíře, do kterého by se proměnila, Berta je na tom podobně. A i kdyby si vzpomněla, velryba by jí tu byla málo platná.
„Co ten tady dělá,“ zabručí hlídač směrem k plameňákovi. „Vždyť sbírka ptáků se má stěhovat až příští měsíc. Ale to teď není moje starost.“

Má pravdu. Jeho starostí teď je, jak vysvětlit policii, že do muzea pustil podezřelou osobu – vlastně zlodějku.
„Vezmeme ji k nám do kanceláře a zavoláme policii, bude tu za pár minut,“ říká muž v černém hlídači. „Vy to tu zamkněte, ať nikdo s ničím nehýbe.“
Když se za všemi čtyřmi zavřou dveře a zarachotí zámek, plameňák se konečně pohne a polkne. Boule na jeho krku zmizí.
Berta začíná lapat po dechu, když ji muži odvádějí do přízemí.

Rybana – už zpátky ve své podobě – se nejdřív napije z Bertina kýblu vody, jako když lidé zapíjejí nějakou pilulku, která jim uvíznula v krku. Zbytek vody si nalije na hlavu. Přejde ke dveřím, zkouší je opatrně otevřít, ale jsou skutečně zamčené. Popojde tedy k oknu, které je u této historické budovy vysoko nad zemí, a otevře je. Vidí, jak dole odvádějí policisté nebohou Bertu k modře blikajícímu policejnímu autu. A i na dálku je poznat, že zatčená otevírá pusu střídavě do malého a velkého písmene O. To samozřejmě nelze nechat bez odezvy.

Lidé se kolem auta srocují, jsou pochopitelně zvědaví, co se to děje. Nikdo si proto nevšimne velkého růžového ptáka, který před okamžikem přistál opodál. Každý sleduje mnohem dramatičtější divadlo, i když jinak by plameňák v centu Prahy vzbudil jistě rozruch.
„Uvolněte místo, prosím,“ volá jeden z policistů, zatímco se druhý snaží vytvořit pro kolegu vedoucího Bertu v poutech uličku mezi zvědavci.

Ke klopýtající Bertě se přitočí malá žena se zlatavými dlouhými vlasy, něco jí pošeptá do ucha a zmizí v davu, který za krátký okamžik vydechne úžasem. Od policejního auta se žene ke kašně pod Národním muzeem lachtan a skočí do ní. A za další okamžik už z kašny leze malá žena v zelenočerveném plášti. Když z ní vyleze přes kamenný okraj ven na dlažbu, vypadá, jako by nikdy ve vodě nebyla.

Okolo stojící turisti si zřejmě myslí, že je v Praze dobrým zvykem koupat se v těchto místech, protože během chvilky už jsou po krk ve vodě.
U blikajícího policejního auta stojí blikající sanitka. Oba zmatení policisté se do ní nechají odvést bez jakéhokoli odporu. Kdyby to bylo v Třeboni a ne v Praze, už by jeli do sanatoria k primáři Somrovi.
„Fakt jsme zatkli lachtana.“
„Utekl i s poutama,“ vysvětlují marně.

RYBNÍK U SANATORIA

Na kmeni staré vrby nachýlené nad hladinou rybníka v zahradě sanatoria, sedí Rudolf, Rybana a – Berta Ryboušková.
„Nechápu, že někdo nepozná, jak zákeřnej a zlej je Barakuda,“ rozčiluje se Rybana. „Jek je možný, že vám nedošlo, co je Slizoun zač.“
„No nedošlo,“ bulí Berta. „My mysleli, že zlouni jste vy, jeho spolužáci. Šéf vykládal, jak jste mu ve škole ubližovali…“

„Že ubližovali? No to je dobrý! Svedl na nás každou svou špatnost,“ přidá se k naštvané Rybaně Rudolf. „A když jsme dostali za domácí úkol uplést rybářské sítě, tak nám je v noci těsně před odevzdáním všechny rozřezal. A ještě se tím chlubil.“
„My si s Fanouškem mysleli, že mu pomáháme. Že mu pomáháme dělat dobro pro vodníky… „
„A samým dobrem jsi málem skončila ve vězení! Máš štěstí, že jsem si všimla našeho vodnického znamení.“

„Fanouš by koukal, že už taky umím lachtana,“ hrdě se narovná Berta, ale hned se zase rozbrečí. „Ale pokud nepřinesu Barakudovi vltavín, ani mu to nepředvedu. Fanoušek už je v tý kotelně jistojistě vyschlej.“
„Ten mu teda sotva přineseš, když ho Rybanka spolkla.“
„Jo. Je ve mně schovanej jak v trezoru.“
„Ale šéf mě šoupne do kotelny. A pak už nic nezachrání ani Fanouška, ani mě.“
„Nešoupne. Protože ty se k němu už nevrátíš,“ rozhodne Rybana.
„Ale on si mě najde,“ zoufá si Berta. „Ví, kde bydlím. A i kdybych se schovala do té nejhlubší tůně na světě, dokáže mě tam najít.“
„Nenajde tě,“ pokračuje Rybana, „protože se schováš tam, kde by tě nehledal.“

„Ale kam? Kde by mě nehledal?“
„Na Sahaře,“ odtuší Ruda.
„Neboj. Schováš se hned tady vedle. V blázinci. Tam tě nebude hledat ani policie. Rudou tě doprovodí. A bude ti krýt záda. Já se musím vrátit do Poseidonu.“