Tatrmani, 39. část: Ostrov

Tatrmani, 39. část
OSTROV

„Tak si to tu pěkně prohlídněte, jsem tu za chvíli. Musím se vrátit do hotelu. Zapomněl jsem tam pro vás svačinu.“
Než se plaváčci stačí vzpamatovat, odrazí Helmut od břehu ostrova velký člun, na kterém je sem přivezl. Člun mohl být klidně i menší, protože plaváčků už moc nezbylo. Vilém Udatný, Jakub a Honza s babičkou by se s Helmutem vešli i do menšího. Je tu ovšem ještě Ofélie Konvalinková. Ta musela sedět sama na zádi nafukovacího gumového člunu, stejně nepotopitelného jako ona, a všichni ostatní na přídi vyvažovali její váhu.

„To je dobrý, zatím si tu můžem hrát na trosečníky,“ raduje se Honza. „Můžu to tu prozkoumat?“
„Hlavně nechyť klíště,“ strachuje se babička.
„Půjde někdo se mnou?“
„To snad ani nestojí za to. Vždyť tu Helmut bude za chvíli. My se s Ofélií posadíme tady do trávy,“ nabídne Vilém Udatný galantně.
Je totiž jasné, že dřevěná lávka, která zasahuje z ostrova asi dva metry do vody, by Ofélii nejspíš neunesla.

„Jakube, pojď se mnou,“ přemlouvá Honza.
S Jakubem však není žádná řeč. Sedí na lávce s nohama ve vodě a mlčky kouká do dálky. Honza odběhne a k Jakubovi si přisedne babi Květuše.
„Ona se ti vrátí, neboj.“
„Vždycky mě víc zajímaly ryby než holky. Protože holky nejvíc zajímalo to, že jsem v televizi. Vždycky jsem před nimi musel spíš utíkat. Kristýna je první, která utíká přede mnou.“
„Ne a ne ji chytit? Ale to je dobře, Jakube. Co máme moc snadno, nás zajímá mnohem méně než to, o co musíme usilovat.“
Jakub mlčí, jen pokývne hlavou.

„I když…,“ pokračuje babička, „Kdyby mi to plavání šlo snadno, zajímalo by mne mnohem víc.“
„To jo. To je taky jedinej… jedinýýý důvod,“ usměje se konečně Jakub a mrkne na Honzovu babičku, „proč tu jsem. Drží mě tu tenhle dizgrétní kurz plavání, jinak už bych se za Kristýnou vypravil do Paříže. Ale slíbil jsem, že to tu zvládnu a že neodjedu dřív, než doplavu tady z toho ostrova zpátky – támhle k vrbě.“

„To můžeš zkusit hned. Já poplavu vedle tebe a budu tě jistit,“ zažertuje babička.
Oba se té představě zasmějí, ale Jakub zase zvážní.
„Do konce kurzu zbývá týden a já stěží dokážu uplavat pár metrů na hloubce v bazénu. Abych přeplaval tenhle rybník… to si vůbec nedovedu představit.“

INSPEKCE

Zatímco plaváčci zůstali bez možnosti návratu na ostrově uprostřed rybníka v zahradě sanatoria, aby snad nevědomky neprozradili policii, jak to chodí v soukromé škole plavání, v hale hotelu Poseidon dva policisté v civilu zpovídají René Barakudu. Sedí spolu v pohodlných křesílkách hned vedle recepce.

„Ken Ondrák? Toho jsem viděl naposledy na té tiskovce,“ lže Barakuda.
Vlastně ani nelže, protože bezprostředně po zmíněné tiskové konferenci Ken zmizel. Ovšem ne do Indie, jak namluvil Barakuda Pamele a jak teď tvrdí policistům – ale do sklepa, kam jeho bezduché tělo odtáhl Helmut. Jenomže ještě předtím do něj vdechátorem foukli duši němého belgického mima, aby se mohl předvést novinářům a fotografům. A zároveň aby nic neprozradil o tom, jak to chodí v soukromé škole plavání Neptun.

„Hledal tu klid a soukromí,“ pokračuje s hraným soucitem Barakuda. „A protože ho lidi od novin našli i tady, odjel meditovat do Indie.“
„To není jisté,“ přeruší ho první policista. „Je totiž důvodné podezření, že z republiky vůbec neodcestoval.“
„Vyhlásil po něm pátrání režisér Francl,“ dodá druhý, „nedorazil na natáčení. A to je moc divný.“

„Tak to nemohu sloužit, pánové,“ přesvědčuje policisty velký šéf, ačkoli je v něm malá dušička.
Malá vodnická dušička. Protože vodníci sice duši mají, ale nemůžete ji z nich vyrazit jako z lidí. ´Vodník z vodníka zkrátka duši nevyrazí´, jak by řekl docent Mokránek, kandidát vodnických věd.

Barakuda se zaboří hlouběji do křesla, aby nebylo vidět, že začíná nervozitou crčet. Naštěstí jsou křesla v recepci – stejně jako všechen nábytek v hotelu – opatřena nenápadnou výlevkou na vodu jako umyvadlo. Hotel Poseidon totiž slouží k ubytování nejenom plaváčkům z kurzů plavání, ale veškerému vodnictvu. I vodníci jezdí na dovolenou nebo na léčení do lázní, ale musí se mezi lidmi pohybovat nenápadně. I crčet strachy musí nenápadně.

Naposledy se v Barakudově hotelu konal vodnický žbluňk – neboli sjezd vodníků. V úplném začátku našeho vypravování na tomhle žbluňku Barakuda vyhlásil, že převezme vládu nad světem vodníků i lidí. Pokud se mu to podaří, mohou obyčejní vodníci na dovolenou nebo na pobyt v lázních zapomenout. I na všemožná lidská povolání, kde si připadají užiteční. Protože je rozhodně baví mnohem víc opravovat lidem vodovod nebo je třeba učit plavat, než lovit a shromažďovat jejich dušičky.

To ale není případ mocichtivého zlouna René Barakudy, který pokračuje v přesvědčování policistů.
„O Kenovi vám opravdu nic dalšího nemůžu říct.“
„A kdo by mohl?“
„To nemám tušení,“ dušuje se Barakuda, pod kterým to začíná už dokonce hlasitě šplouchat.
Je v pěkné šlamastyce. Pokud se přijde na jeho lumpárny, skončí ve vězení, kde nejspíš vyschne. Pokud by se vymlouval na to, že je vodník, skončí v blázinci.
„Deset malých plaváčků navštívilo Neptun,“ ozve se od recepce.
Podivné krákorání odpoutalo pozornost od Barakudova šplouchání.

„První utopil se Ken –
zbylo jich pak devět jen,“
„Co prosím? Slyšels to?“ ptá se jeden policista druhého.
„To je jen náš mluvící papoušek,“ překotně vysvětluje Barakuda policistům, protože okamžitě pochopí, co se děje. „Zpívá takový dětský popěvek. Deset malých plaváč… černoušků.“
„Deset malých plaváčků navštívilo Neptun.
První utopil se Ken…“ nepřestává skřehotat – papoušek Pamela.

Barakuda začíná litovat, že Helmutovi žertem nařídil, aby Pamelinu dušičku foukl do vycpaného papouška v recepci. Papoušek ožil a poletuje hotelovou halou i se stojánkem připevněným k noze, na kterém původně stál na pultu v recepci.
„Pamelo, zmlkni! Neruš tady pány! Huš! To nám dělá pořád. Ne a ne ho to odnaučit. Lumpík jeden. Vlastně šibalka jedna. Ha ha ha,“ snaží se Barakuda zlehčit celou situaci a zároveň chytit nebo alespoň odehnat křičícího ptáka.

Začíná litovat, že Helmutovi radši nenařídil Pamelinu duši vypustit jen tak do vzduchu. Je štěstí, že ji Helmut nefoukl do vycpaného policejního psa, který vypadá, že hlídá recepci. Přítomnost mluvícího psa by se – na rozdíl od mluvícího papouška – policii špatně vysvětlovala.Ještě hůř by se Barakudovi vysvětlovalo, že je to pes jejich kolegy. Psu i jeho policejnímu páníčkovi Helmut vyrazil duši, protože čenichali, kde neměli. Už byli na stopě Barakudovým nepravostem.„Neříkal Ken?“
„Říkal Ben!“ snaží se Barakuda přesvědčit policisty a zároveň přehlušit papouška.
„Dvořák chyt se do rákosu –
zbylo jich už jenom osum.

Kalbáčová s Kalbáčem – ti skončili pod splavem…“ nedá se zarazit papoušek Pamela.
Policisté se pátravě rozhlížejí. Jako kdyby jim bylo něco podezřelé. Barakuda si toho všimne a začíná zelenat.
„Mohli bysme se tu trochu porozhlídnout?“ „Jistě, jistě, pojďte. Kde chcete začít?“ hlaholí Barakuda, aby přehlušil Pamelino krákorání.
Cokoli, co odvede policisty z recepce, je v tuto chvíli vítané, i kdyby to měla být domovní prohlídka.
„Třeba od sklepa,“ navrhnou policisté.

Barakuda se podívá na Helmuta, který před malou chvílí přiběhl. Ten na svého šéfa udělá gesto, jako že je všechno v pořádku. Sklep je vyprázdněn a vystěhován. Bezduší plaváčci skončili u primáře Somra v blázinci. A ostatní jsou jako trosečníci na ostrově, odkud se nemohou dostat, protože ještě neumí plavat.Celou situaci pozoruje z chodby Rybana v černé paruce a brýlích. Dává si pozor, aby ji nikdo nezahlédl, a sleduje Barakudu, Helmuta a oba policisty až ke sklepu.

„A co je tady?“ zeptá se policista a snaží se otevřít zamčené dveře kotelny a pochopitelně mu to nejde. „Aha, kotelna. Můžem si ji taky prohlídnout, když už jsme tady?“ Barakuda dá Helmutovi pokyn, aby odmkl. Tomu se tak třepou ruce, že se sotva trefí klíčem do zámku. Policistům už začíná být podezřelá Helmutova nervozita a do kotelny skoro vběhnou.
„Tady máme vyskládané dekorace. Měli jsme tu na konci školního roku zábavný den pro děti,“ neztrácí duchapřítomnost Barakuda a ukazuje na své vyschlé spolužáky a na Fanouše. „Jedna ta figurína je dokonce rozbitá.“

„Vypadají jako živí,“ obdivuje policista a zároveň je zklamaný, že nic podezřelého nevidí.„Je to jako v muzeu voskových figurín,“ přidá se k němu druhý.
Helmut by už už vešel do kotelny za policisty, ale Barakuda ho zadrží.

Voda teď crčí nejenom z Barakudy, ale i z Helmuta. Není se co divit, mají oba pěkně nahnáno, crčí strachy. Za žádnou cenu nesmí dopustit, aby z nich ukápla jen jedna jediná kapička na vyschlé vězně. Mohli by se totiž probrat k životu a všechno prozradit. Proto ani Barakuda ani Helmut nesmí vstoupit do kotelny.Oběma se nesmírně uleví, když jim policisté povolí kotelnu zase zamknout, protože to nejhorší z inspekce je za nimi.
A za rohem ve stínu schovaná Rybana už ví, kde hledat své kamarády.