Tatrmani, 4. část: Velký šéf

Tatrmani, 4. část
VELKÝ ŠÉF

„Šéfe, ta Pamela je úplně pitomá. Říká každýmu na potkání, že tady topíme lidi.“
„Vždyť je to pravda, Helmute,“ zasměje se pobaveně a taky docela zlověstně René Barakuda, ředitel Soukromé školy plavání Neptun a zároveň majitel hotelu Poseidon, který by nejradši šéfoval celému vodnickému i lidskému světu. Krmí ve své luxusně zařízené kanceláři piraně v ohromném akváriu.

„Tak pojďte mlsat, šelmičky…“ usmívá se nad vodou čeřící se hbitými pohyby dravých ryb. „Helmute, zklidni. Ať říká, co říká, stejně tomu nikdo nevěří. Ani ona sama ne. A všichni na ni letěj jak vosy na hrušku. Nebo spíš pstruzi na mušku. Pamela je pro náš byznys k nezaplacení.“
„A co když na něco přijde?“
„Ta? Když byla jednou na našem vodnickém žbluňku, myslela si, že je na karnevalu. A kdyby ná-ho-dou na něco přišla, tak snad víš, co s ní…“

Ozvou se tóny Smetanovy Vltavy. Velký šéf vytáhne z kapsy zelený mobilní telefon ve tvaru ryby, s šupinami místo klávesnice, kde v místě oka červeně bliká kulatý displej.
„Slyším.“ Barakuda zakaboní čelo. „Ne! V žádným případě to nemůžeme stopnout. Jen musíme bejt opatrnější. Řekl jsem ne-mů-že-me! To znamená, že to bude tak, jak říkám já. A bez mýho pokynu se neodváží nikdo ani pšouknout do vody! Jasný?! Cože? Ne – toho policajta se už nikdo bát nemusí. Už dočmuchal. Jo. I s tím svým psem.“ Šéf ukončí hovor, vrátí mobil do kapsy a obrátí se zpátky k Helmutovi. „A ty, co tu vokouníš?“ seřve Helmuta. „Mazej makat. Za co tě platím?!“

„Ale šéfe… Říkal jste přece, že mám hlásit, když přijedou nový duše do kurzu... Přijela nová várka. Tak to hlásím. Mám se o ně postarat?“
„To nech na Pamele. Ty mazej za klientama do bazénu.“
„Jasně, šéfe.“
Helmut Vokoun není příliš bystrý vodník, jeho zakrnělý mozek se nemůže rovnat přebujelým svalům, ale ví, že velkému šéfovi se nikdy v ničem nesmí odporovat.
Barakuda se opět vrátí ke krmení ryb v akváriu. Všude kolem na podlaze jsou loužičky vody. Zmáčkne jeden zlatý knoflík na svém saku. Z kapsy vyjede zelená hadice podobná hadici od vysavače, sama s chrochtáním vycucá do sucha všechnu vodu z podlahy, vypláznutým jazykem se olízne a zajede zpátky do kapsy saka.

ŠKOLA

„Slovo hastrman pochází z jazyka německého. Je to mytologická, pohádková postava vodního mužíčka. V jazyce českém používáme i výraz vodník.“
Honza čte před tabulí referát. Je jasné, že ne všechny myšlenky jsou z jeho hlavy, přesto paní učitelka velice spokojeně naslouchá. Občas se potěšeně usměje a ukáže své skoro veverčí zoubky. Ve svém hnědém upjatém kostýmku a se zrzavými vlasy smotanými do poněkud staromódního drdolu vypadá skutečně trochu jako veverka.

„Vodník se podobá člověku, někdy je povahy dobrácké, jindy zlomyslné. Je velice často zpodobňován jako mužík v zelených šatech a rudých botkách. Sedává na vrbách nebo na topolech podle skal. S postavou vodníka se setkáváme nejenom v pohádkách a pověstech, ale i v dílech našich klasiků – malířů, básníků, spisovatelů i hudebních skladatelů.“
Na Honzovi je patrné, že už by své vystoupení před celou třídou měl nejradši za sebou.
„Mezi ty, kteří se svými díly nesmazatelně vryli do našeho kulturního odkazu, patří např. Josef Lada, Karel Jaromír Erben, Alois Jirásek, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Jan Werich s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem, Petr Markov, Miloš Macourek, Václav Vorlíček, Zdeněk Troška nebo Zdenek Merta,“ vychrlí Honza a spěchá si sednout do své lavice.

„Fialo, děkuji.“ Učitelka se obrátí k žákům: „Vzpomenete si na díla, ve kterých jste se s postavou vodníka setkali?“
„Lucerna, Rusalka,“ odpovídají děti jedno přes druhé. „Čochtan vypravuje… Bubáci a hastrmani… Hastrmani, tatrmani, kdo ví, jak se duše na udičku loví…“ zanotuje kdosi známou písničku.
Hlasy dětí jsou slyšet přes dveře do chodby, kde energicky vytírá podlahu malá, asi padesátiletá uklízečka v zeleném šátku, zpod kterého jí vykukují henou do červena nabarvené kudrnaté vlasy.

„Vodník.“
Jakmile uklízečka zaslechne slovo vodník, cukne to s ní. Přilepí ucho na dveře třídy.
„Večerníček o vodníku Česílkovi, prosím.“
Ozve se smích.
„Ano. Klid prosím,“ snaží se mírnit žáky učitelka. „Také Vodnická pohádka z Devatera pohádek bratří Čapků. Ta patří mezi naše jazykové skvosty. A co ještě o vodnících víme? Třeba to, že si hastrman ukládá dušičky utopených nebožáků do hrníčků s pokličkou nebo to, že věší po vrbách okolo vody pentličky a čeká, až nějaká mladá dívka po nich sáhne, uklouzne a spadne do vody.

„A on jí pak udělá dítě.“
Celá třída vybuchne smíchy, až uklízečka málem nadskočí, jak se lekne.
„Kubišto, ty aby ses nezviditelnil…“ kárá třídního vtipálka učitelka.
„Símpančelko, to je z Kytice… a hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy…“ hájí Kubištu s výrazem neviňátka jeho spolužák.
„A ty, Bendo, aby ses nepřidal…“ neodpustí si učitelka. „I když máte výjimečně pravdu.“
„A když snědí krvavou tlačenku, přestanou bejt vodníkama. Fakt. To dávali teď zase v televizi – Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách.“
Uklízečka stále napjatě poslouchá.
„Jo, jak tam lezli do toho umyvadla…“ přidává se do debaty další hlas. „Nebo jak se proměnil v toho kapra…“

„Nebo v tom mixéru, jak se motala, to bylo hustý …“
Na uklízečce je vidět rozčílení. Vypadá to, jako by nevěděla, jestli má ještě dál poslouchat anebo odběhnout.
Ze třídy se zase ozve smích.
„Pro dnešek by to stačilo. Kdyby vás to zajímalo, v kabinetu je sto let stará kronika o historii naší školy a je tam i zmínka o jakémsi vodnickém elixíru.“
Žáci už příliš nevnímají, co říká jejich učitelka, je ji sotva slyšet přes vrzání židlí.
„Vidím, že blížící se prázdniny mají rozkladný vliv na vaše soustředění. A nezapomeňte, zítra se vracejí učebnice. Vysvědčení budu rozdávat…“

Zazvoní a nikdo ji už neposlouchá.
Uklízečka odskočí od dveří, které se prudce rozletí. Stádo zdivočelých dětí ji málem smete, jen tak tak, že stačí zachránit svůj kbelík před vylitím. Počká, až žáci proběhnou, pak chytí kýbl za ucho a běží chodbou. Cáká z něj voda na čistou a už suchou podlahu, ale ona si toho vůbec nevšímá. Vyběhne z mohutných dveří školní budovy, která má nad dveřmi připevněný látkový transparent s nápisem ,Slavíme 100. výročí naší školy‘. Rozhlédne se a i s kýblem vleze do opodál stojící telefonní budky, která vypadá stejně starobyle jako škola. S netrpělivostí čeká na odezvu na druhém konci drátu.

„Šéfe, říkal jste, že mám okamžitě zavolat, jakmile se dozvím něco důležitýho,“ vzrušeně šeptá a opatrně se rozhlíží. „Nejezte tlačenku, mohlo by bejt po vás.“
Ze sluchátka se ozve řev. Uklízečka nadskočí, pak se přikrčí, jako by čekala pohlavek a nechápavě kouká na vzteklé sluchátko. Řvaní po chvíli zmlkne.
„Něco jsem udělala špatně…?“ zmatená se ptá sama sebe a zavěsí.
Pochopili jste, že tahle zvláštní paní uklízečka z Honzovy školy je ve skutečnosti… Malá nápověda – zelený šátek, červené vlasy… A jméno – Berta Ryboušková…