Tatrmani, 40. část: Domovní prohlídka

Tatrmani, 40. část
DOMOVNÍ PROHLÍDKA

Barakuda vede oba policisty do sklepa. Je už samým strachem dokonce zelenější než špenát, brokolice a petržel dohromady, protože je stále pronásleduje Pamelino krákorání o deseti zmizelých plaváčcích.
„Šéfe, je to v mokru,“ volá Helmut, který před malou chvílí přiběhl.
Barakuda na něj zakoulí očima. Naštěstí pro něj Helmut zmlkne. Jen udělá gesto, jako že je všechno v pořádku.

Sklep je vyprázdněn a vystěhován. Bezduší plaváčci skončili u primáře Somra v blázinci. A ostatní jsou jako trosečníci na ostrově, odkud se nemohou dostat, protože ještě neumí plavat.
Když vodník řekne ´je to v mokru´, znamená to, že je všechno v pořádku. To ale lidi netuší.
„Fakt že jo,“ souhlasí policista. „Máte tu kaluž.“
„Měli jsme tu prasklý vodovodní potrubí,“ lže Barakuda, jako když tiskne.
„A kdy, šéfe?“ nechápe ani trochu Helmut.
„No přece včerrrrrra,“ zavrčí Barakuda a znova na svého zmateného zaměstnance zakoulí očima.

„No přece… Včerrrra!!!“ konečně pochopí Helmut.
Celou situaci pozoruje z chodby Rybana v černé paruce a brýlích. Dává si pozor, aby ji nikdo nezahlédl, a sleduje Barakudu, Helmuta i oba policisty.
„A co je tady?“ zeptá se policista a snaží se otevřít zamčené dveře kotelny a pochopitelně mu to nejde. „Aha, kotelna. Můžem si ji taky prohlídnout, když už jsme tady?“ Barakuda už skoro v mrákotách dá Helmutovi pokyn, aby odmkl. Tomu se tak třepou ruce, že se sotva trefí klíčem do zámku.

Policistům už začíná být podezřelá Helmutova nervozita a do kotelny skoro vběhnou.
Možná si říkáte, proč oba vodníci v tuhle chvíli nepoužijí ´úder a chňap´ a nevyrazí z policistů dušičku? Jako před nedávnem z jejich kolegy a policejního psa, který stojí vycpaný v recepci? Ale to už by asi neprošlo. Vám by nepřipadalo podezřelé, kdyby se z policejní stanice ztratil jeden policejní pes, dva policisté a navrch jejich velitel? Ale kdoví jak to dopadne. Nepředbíhejme.

„Co to tu máte?“ vyvalí oči první policista a obrátí se na druhého. „Vidíš to?“
„To jsou… Tady máme vyskládané dekorace. Měli jsme tu na konci školního roku zábavný vodnický den pro děti,“ neztrácí duchapřítomnost Barakuda a ukazuje na své vyschlé spolužáky a na Fanouše. „Jedna ta figurína je dokonce rozbitá.“
„Vypadají úplně jako živí,“ obdivuje policista a zároveň je zklamaný, že nic podezřelého nevidí.
„Je to tu jako v muzeu voskových figurín,“ přidá se k němu druhý. „I když…“ zarazí se.
Barakuda strne.

„I když… Tyhle jsou mnohem dokonalejší.“
Helmut by už už vešel do kotelny za policisty, ale Barakuda ho včas zadrží.
Voda teď crčí nejenom z něj, ale i z Helmuta. Není se co divit, mají oba pěkně nahnáno, crčí strachy. Proto za žádnou cenu nesmí dopustit, aby z nich ukápla jen jedna jediná kapička na vyschlé vězně. Mohli by se totiž probrat k životu a všechno prozradit. Proto ani Barakuda ani Helmut nesmí vstoupit do kotelny.
Oběma se nesmírně uleví, když jim policisté konečně povolí kotelnu zase zamknout, protože to nejhorší z inspekce je za nimi. Plaváčci jsou odklizeni na ostrově a vyschlí vodníci nebyli policistům nápadní.

Za rohem schovaná Rybana už ví, kde hledat své kamarády. Když policisté s Barakudou odejdou, vyjde ze stínu a zmáčkne kliku u dveří kotelny. Zkusit to musí, i když slyšela zamykání. Přece jenom co kdyby… Ale kotelna je skutečně uzavřená. Zámek na dveřích připomíná spíš dveře do nedobytné banky nebo do trezoru. Bez Helmutových klíčů se dovnitř nikdo nedostane.

PRACOVNA

„Šéfe, to teda bylo…“
„O fous sumce,“ dokončí za Helmuta Barakuda. „Vždyť měli přijít až zítra. Nějak se mi to celý nelíbí. Postarej se o Pamelu. Myslel jsem, že z toho jejího krákorání leknu.“
„Uletěla.“
„Jak uletěla?“
„Frnkla, šéfe. Oknem. I s tím stojánkem, ke kterýmu byla přilepená, když ještě byla vycpaná. Ale sám jste přece řekl, ať tu její duši fouknu do toho vycpanýho papouška v recepci…“

„Hmm…,“ odfrkne Barakuda, ale vztekat se může jen sám na sebe, protože Helmut má výjimečně pravdu. „Stejně dlouho nepřežije. Poslouží jako svačina kočkám. A co ta nová? Ta kapitánka?“
„Ta Černá? Anna Černá – kapitánka zaoceánské lodi. Nachlazená,“ odříkává Helmut zpaměti záznam z knihy docházky plaváčků. „Od tý doby co přijela, jen chraptí, šéfe. V bazénu ještě nebyla. Je skoro pořád ve svým pokoji. S plaváčkama se ani pořádně nepotkala. Pamela jí prej slíbila dizgrétní indiliduální lekci. Sice mi není jasný, co jí to vlastně slíbila, ale fakt je, že o týhle kapitánce skoro nevím. Moc se tu neukazuje.“

„No právě, něco mi na ní nesedí. Asi si zase brzo zopakuješ ´úder a chňap´.“
„Ale šéfe, vždyť ji ještě nevyzpovídala Upír… teda doktorka Tempírová.“
„Jo. Ta to udělá co nejdřív, ať máme jistotu, že ta Černá je opravdu kapitánka a že je tu opravdu v utajení. Podepsala prohlášení, že nikdo neví, kde je?“

„Jasně, šéfe. Sám jsem na to dohlídl.“
Když se totiž někdo přihlásí do Soukromé školy plavání pro dospělé neplavce Neptun, dělá to tajně – aby se nikdo nedozvěděl, že neumí plavat. Jen si vzpomeňte na nebohého trenéra plavání Luďka Dvořáka, který by zřejmě přišel o práci, kdyby někdo zjistil, jak to s tím jeho neplavectvím je. Přesto i takový – o své vlastní vůli utajený – účastník kurzu podepisuje zvláštní prohlášení, že nikomu neřekl, kde je. Neptun mu zase slibuje superutajení – zkrátka že se nikdy nikdo nedozví, že tu byl. Že všechny informace jsou důvěrné, tedy dis-krét-ní. Pozor – nikoli dizgrétní, jak říkala chudák Pamela.

A to je právě způsob, jak největší vodnický zloun René Barakuda, majitel téhle prapodivné školy, získává dušičky plaváčků. Vybere si vždycky ty nejšikovnější. Jejich duše pak dodává doktorce Upírce a primáři Somrovi do jejich sanatoria. Ti dva tam, místo aby léčili, jako to dělají opravdoví lékaři, duše vyměňují.
Je dost možné, že policie Barakudovi už brzo přijde na stopu. Proto jsou pro něj tak důležité tři magické artefakty, aby s jejich kouzelnou mocí ovládl nejen svět vodníků, ale i lidí. Pak by mu nějaká policie byla šumafuk, vlastně šumašplouch.

Prsten, jak víte, leží na dně akvária v Barakudově pracovně, kde ho hlídají dravé ryby. Kámen vltavín ukradla a spolkla v Národním muzeu Rybana, ale to byla ještě plameňák – pamatujete, že? A elixír? O tom zatím vodníci ještě nic nevědí, ale… Ale to bychom zase předbíhali.
Barakuda vytáhne z kapsy svého saka mobil v podobě ryby. Jeho asistentka hadice vyjede z druhé kapsy a prskne mu do tváře.
„Kolikrát ti mám říkat, abys na Elektru nežárlila. Musím jí zavolat, ať si se Somrem dají bacha, že tu čmuchala policie. Pokud by mě šoupli do vězení, tohle sako bych tam na sobě neměl a ty bys byla nahraná. No tak, měj rozum.“
Hadice se Barakudovi otře o tvář a zase zmizí v kapse.

„Červenoploutvičko, vyřiď Somrovi, ať se opováží sem přijít. Mohl by nás dostat do maléru. Před chvílí tu byla policie. A bacha, všechny plaváčky Helmut šoupnul na ostrov v tom vašem rybníku. Budou dělat nejspíš randál, tak si toho nevšímejte. Taky potřebuju, abys promluvila s jednou novou ženskou, co tu máme na kurzu. Je něčím divná. A ztlum si to rádio, skoro tě neslyším, jak ti to tam řve.“

„To není rádio,“ křičí do sluchátka doktorka Elektra Tempírová zhroucená v křesle ve skladu vdechátorů. „To je jedna naše nová pacientka. Úplnej cvok. Od rána do večera vyřvává árie z oper. Je to slyšet až sem do skladu. Nedá se před tím nikam utéct.“
Barakuda natáhne ruku s mobilem dál od ucha, protože dokonce i z něj se šíří příšerný řev. Přesněji skřehotavá árie prince z opery Antonína Dvořáka Rusalka.
„Pohádko má… Pohádko má…“
„Šéfe, nemám Pamele nasypat nějaký zrní?“
Kdyby Barakudu nevyrušil Helmut se svou otázkou, nejspíš by mu skřehotání z mobilu něco připomnělo. Došlo by mu, o jakou Upírčinu novou bláznivou pacientku jde. Zatím je tedy Berta Ryboušková v bezpečí… Zatím.