Tatrmani, 49. část: Kotelna

Tatrmani, 49. část
KOTELNA

Plaváčci i vodníci stojí bezradně před dveřmi kotelny. Nejdou otevřít, přestože se do nich opírali vší silou a vyzkoušeli všechny možné způsoby, jak se dostat dovnitř k uvězněným a vyschlým vodníkům Fanoušovi, Ferdovi a Lojzovi. Nikdo netuší, že je tam s nimi ještě další spolužák z vodnické školy Andreas Fischer. Nechal je tam všechny čtyři vyschnout vodnický zloun Barakuda.
„Takhle to teda nepůjde. Měli by nám zkusit pomoct zevnitř,“ přemýšlí nahlas Rybana.

„Ale jak? Vždyť se nikdo neozývá. Jsou úplně vysušený,“ brečí Berta.
„No právě. Jak zařídit, aby se nacucali, to je ten problém, který musíme vyřešit,“ pokračuje Rybana.
„Tady široko daleko žádná voda není a já Fanouška z vězení nedostanu,“ pokračuje v bědování Berta. „Barakuda to měl dobře vymyšlené.“
„Já bych měla nápad,“ ozve se nesměle svým pisklavým hlasem Ofélie.
Všichni se na ni podívají s nadějí, ale zároveň i s nedůvěrou, protože už vyzkoušeli všechno možné.

„Vzpomínáte, jak jste se málem utopili, když jsem poprvé vskočila do bazénu? A jak stoupla hladina vody? Voda nepřetekla jen proto, že byl bazén polovypuštěný, abychom dosáhli na dno.“
„Jasně,“ pochopí okamžitě Jakub. „Ofélie, nejen že jste nepotopitelná, ale i nenahraditelná. Máte super nápady!“
„Ty jo, fakt. Bazén je přímo nad námi,“ dojde Honzovi.
Spolu s Honzou to pochopí i všichni ostatní.

„Tak honem do bazénu,“ rozhodne Vilém, chytí Ofélii za ruku a rázným krokem vykročí ke schodišti, které vede o patro výš k bazénu. „Teď už se nemusíme bát, že se utopíme, když už nejsme neplavci.“
Má pravdu. Při svém útěku z ostrova vytvořili nepotopitelný vlečný člun z Ofélie, kterou na druhý břeh strkal Honza, jako jediný plavec.

Jakub, Vilém a babi Květuše se jí drželi. I Honza měl jistotu případné záchrany, protože ještě nikdy tak velkou vzdálenost v hluboké vodě neuplaval. Papoušek Pamela svým plaváčkům dával povely jako při výuce. Všichni měli ohromný strach z Barakudy a úplně proto zapomněli na strach z vody. Neuvědomili si, že neplavou v mělkém bazénu, ale v přehlubokém rybníku v zahradě sanatoria. Skutečně se z neplavců stali plavci.

„Vy to jistěte tady,“ přidá se babi Květuše, „a my jdeme nahoru do bazénu. Honzo, Jakube, jdeme!“
„Kdo by to do nich řekl, co? Lidi a takový dobrý nápad vymysleli,“ pochválí Ruda plaváčky, jen co zmizeli za rohem.
„Tak si počkáme. Mělo by to vyjít,“ odhaduje Pepa.
„Neplavce tu nestrrrpíme, to je rrradši utopíme!“ poletuje plaváčkům nad hlavou Pamela.

Ti stojí na okraji bazénu. Drží se za ruce, jako hokejisti při nejdůležitějších okamžicích na zimní olympiádě v japonském městě Nagano.
„Pamelo, odpočítej nám to,“ poprosí papouška Honza.
„Tři, dva, jedna – starrrt!

S Pameliným posledním slovem všech pět bývalých neplavců skočí do bazénu. Voda vysoko vystříkne a… skutečně se přelije přes okraj jako mohutná vlna. Teče otevřenými dveřmi, pokračuje chodbou a pak se řítí jako vodopád po schodech dolů ke kotelně. Zaplní sklep tak, že ji mají vodníci do pasu. Což by lidem vadilo, ale jim ne.
„Pašáci!“ křičí radostně Michal.

„Koukněte, jak se voda vsakuje!“ sdílí jeho radost Pepa.
„Jen aby jí bylo dost,“ má starost Berta, ale Rybana ji uklidní.
„Žádný strachy, Berto. Za chvíli se nacucají tvůj Fanouš i naši kamarádi.“
„Tiše,“ nařídí babi Květuše, která právě doběhla s ostatními plaváčky.
Voda z nich teče, ale to jim je jedno.

Všichni – lidé i vodníci – sledují, jak voda mizí za dveřmi kotelny. Živáček by se neprotáhl, ale voda se dostane všude. Napjatě poslouchají, co se děje za dveřmi.
Nejdřív je slyšet bublání, jako když suchou houbu na mytí ponoříte do vany, a pak se za dveřmi ozvou hlasy.
„Fanoušku?“ volá Berta.
„Bertičko!“ zazní odpověď.

Všichni začnou křičet radostí a objímat se. Je to jako scéna z amerického filmu o záchranářích, kterým se podařilo objevit někoho, kdo přežil přírodní katastrofu.
„Jsem tady, Fanoušku, neboj! Za chvíli budete venku.“
„Kluci,“ snaží se kričet Rybana, aby ji bylo slyšet skrz dveře, protože nemá tak silný hlas jako Berta, vytrénovaný operním zpíváním. „Musíte nám zevnitř pomoct. My tu budeme zvenčí tlačit do dveří a vy budete táhnout. Slyšíte mě?“

„Jasně že slyšíme, Zlatovlásko. Příjem,“ ozve se Ferda a nezapře v sobě hasiče se zkušeností ze záchranných akcí. „Vy budete tlačit, my tady táhnout. Rozumím. Konec.“
„Všichni odpočítáme start společně s Pamelou, ať je nás uvnitř dobře slyšet. Pamelo,
tak spusť,“ dá povel papouškovi Pamele Jakub.

„Rrrozkaz! Tři, dva, jedna – starrrt!“
Všichni se opřou do dveří, ale ty nepovolí. Zkusí to znova a ještě, ale se stejným výsledkem. Uvědomí si marnost svého počínání. Je to jako by se chtěli vloupat do trezoru. Jejich nadšení z probuzeného života za dveřmi z nich vyprchává.
„Tak to je konec. Dovnitř se nedostaneme,“ začne znova brečet Berta. „Bez Helmutových klíčů je to nemožný.“
„Neplačte, paní Ryboušková. Ještě nic není ztraceno,“ konejší ji babi Květuše, ale z jejího hlasu je cítit, že ani ona sama si tím není jistá.

„To by chtělo tank,“ uleví si Jakub, „aby prorazil tady tu zeď i s dveřmi.“
„Nezbořil by se pak celý dům?“ chce vědět Honza.
„Ne. Tahle zeď není moc silná, nenese tíhu domu,“ poučí ho Vilém Udatný. „Tu nesou tady ty sloupy. Jinak by to neuneslo bazén nad námi.“
„Paní Ryboušková,“ ozve se Honza. „Já mám nápad.“
Všichni se na něj překvapeně podívají. Dospělí se totiž mnohdy mylně domnívají, že děti nemohou mít stejně dobré nápady jako oni. Jenom babi Květuše svého vnuka velmi dobře zná.

„Honzíčku?“
„Napadlo mě, že nemusíme mít tank…“ vysvětluje zpočátku trochu váhavě Honza. „Ale napadlo mě, že když jste odpoledne u rybníka předváděla tu velrybu, tak…“
„Fialo,“ vykulí oči Berta, „ty jsi vážně chytrej kluk! Jdu na to! Všichni ustupte. Schovejte se. I vy tam uvnitř, Fanouši.“
Pokud jde o záchranu Fanouška, Berta je odhodlaná úplně ke všemu.

Jakmile jsou všichni schovaní za rohem, v bezpečí na schodišti, Berta se nadechne a promění se ve velrybu. Její tělo zcela vyplní nepříliš velký prostor před dveřmi kotelny tak jako před nedávnem hotelovou chodbu, když byla na výzvědách.
Velryba a s dopomocí Rybany nově i lachtan jsou jediná zvířata, ve která se Berta dokáže proměnit. Teď se jí tahle dovednost hodí.

Nikdo nemá odvahu vystrčit zpoza rohu nos, natož aby vykoukl. Ovšem pokud by to udělal, uviděl by mrskající se velrybu, jak se snaží svým tělem promáčknout zeď i s dveřmi do kotelny. První dva pokusy jsou neúspěšné. Ale pod třetím drcnutím mohutného velrybího těla se zeď provalí do kotelny.
Zvedne se oblak prachu. Z něj se vynoří Berta už ve své vodnické podobě. A z kotelny lezou přes sutiny cihel čtyři zaprášené postavy. Jako první Fanouš, který se okamžitě vrhne ke své milované Bertičce. Jak jinak. Za ním Ferda a Lojza. A nakonec Andreas Fischer.

Divíte se? Vždyť mu Barakuda urazil ruku, když Andreas nechtěl zradit své kamarády. Nedivte se. Tak jako si v pohádkách bezhlavý rytíř nosí svoji hlavu v podpaží, tak si tenhle uražený vodník nese svoji pravou ruku ve své levé pěkně s sebou. A to i přesto, že nejsme v pohádce, ale v úplně obyčejném příběhu ze života lidí a vodníků.

Malér je, že uražená část vodníkova těla se po ponoření do vody už nikdy nenasákne a nenabobtná do své původní velikosti, ani se nepřipojí znovu k tělu. K tomu slouží zázračný vodnický elixír. A na ten, jak známo, není recept. Jediný dochovaný recept někdo nejspíš už dávno ukradl ze školní kroniky v Honzově škole.
V tuto chvíli to ovšem není důležité. Nejdůležitější je, že se podařilo vysvobodit vězně z kotelny. A že jsou kamarádi a bývalí spolužáci z vodnické školy zase spolu.
„Honzo spát! Už je pozdě,“ zavelí babi Květuše a její hlas přehluší všechny ostatní, i Pamelino radostné vřískání.

Všichni zmlknou. Rázem si uvědomí nejenom ohromnou radost a úlevu, ale i nesmírnou únavu. Lidé i vodníci mají za sebou neuvěřitelně těžký den.
„Babi Květuše má pravdu,“ souhlasí Rybana. „Jdeme spát. Ráno se sejdeme u snídaně. Máme si všichni co vyprávět. Zítra je taky den.“
A my už víme, že zítřek je tím nejdůležitějším dnem pro všechny vodníky. Je to totiž den, před magickou půlnocí. A je velice pravděpodobné, že ještě nastane nějaké veliké překvapení.