Tatrmani, 5. část: Ken

Tatrmani, 5. část
KEN

Hlouček rekreantů na břehu Lipenské přehrady sleduje natáčení filmu.
Lidé z filmového štábu jsou ve střehu. Není dobré si popudit jakoukoli maličkostí režiséra Francla. Ten na Lipně natáčí svůj zatím poslední akční film s hereckou hvězdou Kenem Ondrákem, miláčkem především ženského publika.
„Kamera!“
„Kamera jede.“
„Klapka!“
„Třistadvanáctpoprvé!“ ozve se jakoby jedním dechem a ihned následuje hlasité klapnutí.
„Pyrotechnika!“
„Hoříme.“

„Akce!!!“ zaburácí z megafonu režisérův povel.
Uprostřed rozlehlé vodní plochy hoří malá jachta. Po její palubě zmateně pobíhá mužská postava, která se snaží utéct před šířícím se ohněm. Je to plavovlasý krasavec s ostře řezanými rysy a vypracovaným tělem. Přeběhne na příď. Oheň se blíží. Mužova obnažená hruď se leskne potem, svaly mu hrají v odlesku plamenů.
„Jo! To byla volba!!! Takhle dobrej a uvěřitelnej… takhle au-ten-tic-kej ještě nikdy nebyl!!!“ šílí nadšením režisér připomínající vzhledem skřítka. „Kene, ty kluku jeden, to je na Oskara. Na Oskara!!!“
Režisér gestikuluje, div mu neupadne megafon. Vzrušením mu přeskakuje hlas.
„To je borec!!!“

Akční hrdina mezitím přelezl zábradlí, křečovitě se ho drží, v očích příšerný výraz. Plameny má těsně za zády.
„Tak pojď! Jsi pašák!“ spíš pro sebe mumlá blaženě režisér. „Skoč!“
Ken se ale stále nepouští zábradlí. Ve štábu to zahučí.
„Co tam ten cvok dělá? Dej to sem!“
Režisér vytrhne asistentovi dalekohled.
„On se rozhod, že si tam uhoří, nebo co?!! Skákej, blbečku!!!“
Rozzuřený režisér omylem řve do dalekohledu, ale ani si toho nevšimne.
„Tak skoč!!!“
Ken konečně skočí. Celému štábu se okamžitě uleví. Po dopadu těla na hladinu voda vysoko vyšplouchne. Ale místo aby se uklidnila, cáká vysoko dál. Uprostřed tohoto gejzíru jsou chvíli vidět ruce máchající do vzduchu, chvíli Kenova hlava, která zase po chvíli mizí pod vodu. Od hořící lodi se ozývají nesrozumitelné zvuky.

„Stooooop!!!“ zaryčí režisér, teď už zase do megafonu. „Já ho zabiju!!!“ volá a teatrálně se hroutí a chytá se za hlavu.
„Pomoc!“ vyjekne Ken, když se mu podaří na chvíli se udržet na hladině.
„Ty jo, je fakt dobrej…“ obdivně vzdychne směrem k lodi mrňavý kluk stojící na břehu.
„Ten chlap snad zešílel!“ soptí režisér. „Já ho zabiju!!!“
„To už asi nebude potřeba, rejžo…“ odtuší jeho asistent.
Vtom se z davu pozorujících zvědavců odlepí štíhlá postava a běží k vodě. Dlouhovlasá plavovláska v bílých dvoudílných plavkách. Šipkou skočí do vody a neuvěřitelně rychle překonává vzdálenost, která ji dělí od topícího se Kena. Profesionálním hmatem na poslední chvíli zachytí jeho skoro už bezvládné tělo a táhne ho ke břehu.

Divákům teprve až teď dojde, že to není Kenův skvělý herecký výkon, ale skutečnost. Že jde o reality show, což je mnohem, mnohem zábavnější.
Dva mladíci ze štábu pomáhají dívce vytáhnout Kena na břeh. Ta se okamžitě pustí do oživování. Dává bezvládnému Kenovi umělé dýchání. Čumilové se pevně semknou v kruhové hradbě okolo. Po chvíli se utopenec rozkašle. Pak otevře oči. Vidí senzacechtivé a po vzrušení dychtící obličeje, mezi nimiž se objeví nádherná dívčí tvář lemovaná mokrými vlnitými vlasy.
„Anděl… Ne… Mořská víla… Siréna…“ vydechne Ken.
Naštěstí ne naposled.

SANATORIUM

Řidič sanitky řeže zatáčky, jak to jenom jde, jede velice rychle. Za zády se i přes sklo zavřeného okénka ozývá megafonem zesílený hlas režiséra Francla.
„To se nedá vydržet, dej tam houkačku,“ škemrá zoufale řidičův spolujezdec. „Snad ho přeřve.“
„Lepší,“ souhlasí řidič, když ječící siréna přehluší megafon.
Houkající sanitka jede kolem hotelu Poseidon, mine hřbitovní zeď s vykukujícími kříži a tújemi, nakonec projede ohromnými vraty ve vysoké zdi, které se neslyšně otevřou a zase zavřou. Zeď se spoustou kamer, které reagují na jakýkoli pohyb, chrání rozlehlý dům vzdáleně připomínající vojenská kasárna. Na bráně i na hlavním vstupu do domu je malá nenápadná tabulka. Je na ní malým písmem napsáno Soukromé psychiatrické sanatorium. Hned vedle je naopak výrazný varovný nápis ,Nepovolaným vstup zakázán!‘.

Dva mohutní zřízenci vynášejí ze sanitky vzpouzejícího se režiséra. Ten bezmocně mele nohama ve vzduchu a neustále vykřikuje do megafonu, který mu nelze ani násilím sebrat.
„Já ho zabiju!!! Zabiju ho!!! Zničil mi film! Prý ho žahla medúza! Medúza! Na Lipně!!! Pusťte mě na něj!!! A to si dal do smlouvy, že nechce dubla, Rambo jeden! Myslel, že Lipno je vesnickej bahňák, kde dosáhne nohama na dno! Idiot je to! Zabiju ho!!!“
Režisérův řev se rozléhá celou budovou. Je slyšet i v místnosti s velkou pohodlnou pohovkou, nad kterou visí zarámovaná černobílá fotografie Alberta Einsteina. Pokud někdo tohoto světoznámého chlapíka nezná, ať to honem napraví.

Všude po stěnách i po nábytku jsou rozmístěny modely lodí, některé ve skleněných láhvích. Zasklené nástěnné vitríny jsou plné různých typů uzlů, některé jsou dokonce doslova obří, uvázané z velmi silných lan. Zdálo by se, že tuhle místnost obývá nějaký mořský vlk. Je to ovšem pracovna Leoše Somra, primáře psychiatrického sanatoria, který je doslova blázen, tedy blázen do vázání uzlů. Ostatně – každý jsme nějaký.

„Příjem, pane primáři,“ říká starší vysoká a vychrtlá žena s očima blízko u sebe, oblečená v uniformě podobné stejnokroji zdravotních sester. Ani na moment však nevzhlédne od stopek, které drží v ruce. „Zase přivezli pana režiséra Francla.“
„Hotovo!“ vykřikne primář, ohromný holohlavý muž v bílém plášti s rozevlátým prošedivělým plnovousem. Sedí na pracovním stole, v ruce svírá silný zauzlovaný provaz a s nepřítomným pohledem upřeným před sebe nervózně bimbá nohama nahoru a dolů. „Čas?“
„39 sekund!“ v obdivném úžasu vzkřikne žena a radostí téměř zahýká.

„Všech deset, Štěpánová?! Viděla jste to?! Všech deset základních uzlů!!! Pod čtyřicet sekund!!! To je den!“ haleká blaženě primář a vítězně posunuje smyčky ambulančního uzlu tam a zpátky. Bimbání nohou už není nervózní, ale velice radostné.
Do místnosti vnesou zřízenci ječícího a zmítajícího se režiséra.
„Kam s ním, doktore? Na déčko?“ ptá se mohutnější ze svalovců.
„Kam jinam. No kam jinam, pane Francl,“ osloví primář režiséra. „Kam jinam? Vždyť jsem vám minule říkal, že s touhle povahou, co jste si vybral, to dlouho na svobodě nevydržíte.“

„Ale ten pitomeček mi úplně zničil film! Já ho zabiju! Pusťte mě na něj!“
„Nasadíme střiky, to už znáte. A pak vyměníme dušičku.“
Zřízenci odnášejí Francla, který ještě víc zesílí řev.
„Né, néé! Do myčky nééé!!!“ změní se řev ve fňukání.
Primář si toho nevšímá, stále bimbá nohama a šmodrchá svoje uzlíky.
„A doktore, co s tím Rybičkou?“ ohlídne se od dveří menší svalovec. „Stříkáme na něj hadicí ledovou vodu, jak poručila Upírka, a von řve – ještě, ještě!“
„Fakt, doktore, už jsme z toho na palici – vypadá to, jako by se mu to dokonce i líbilo!“ přidá se kolega.
„Vodní dělo. Řekněte Elektře, ať na něj nasadí vodní dělo.“