Tatrmani, 50. část: Magický den

Tatrmani, 50. část
MAGICKÝ DEN

V jídelně hotelu Poseidon se sešli plaváčci Honza s babi Květuší, Jakub, Ofélie Konvalinková a Vilém Udatný. A také jejich noví přátelé – vodníci Berta s Fanoušem, Ruda, Pepa, Michal, Ferda s Lojzou a Rybana. Ta není hastrmanka, ale mořská panna. A uprostřed velkého stolu, stále přilepený ke svému bidýlku, krákorá papoušek Pamela.
„Sakrrra! To bylo dobrrrodrrružství! Jsem z toho férrr plej!“
„Pamelo, říká se per plex,“ opraví ji Honza.
„Dobrrrá, jsem z toho pérrr plesk!“

Je to marné, Pamela už jiná nebude. Je jedno, zda v lidské nebo papouščí podobě. Používání cizích slov jí zkrátka nikdy nepůjde. Ale vlastně kdoví, naše vyprávění ještě není u konce.
Vodníci si s lidmi povídají už od snídaně. Teď je skoro čas na oběd a stále je co vysvětlovat. Babička Květuše se dozvěděla, že Antonín Dvořák se znal se skutečnou Rusalkou, že básník Karel Jaromír Erben měl v rodě z matčiny strany několik vodníků a že Zdenek Merta, který složil hudbu k písničce ´Hastrmane, tatrmane´, dokonce opravdový vodník je.

Honza měl zase radost z toho, že vodníci milují jeho oblíbený film ´Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách´, i když ne všechno, co se odehrává v tomhle filmu, je pravda. Například – vodníci tlačenku jíst můžou, ne že ne. Ofélie všechny pozvala do knihovny, kde pracuje, na besedu o vodnících. Vilém Udatný řekl, že také přijde. I když toho, spíš než vodníci, zajímá Ofélie. Společné dobrodružství je velmi sblížilo. A Jakub Vondráček dostal pochvalu za to, že ryby sice chytá, ale zase je vrací do vody.

Vodníci uznávají, i když neradi, že rybí maso lidem pomáhá, aby byli zdraví. Ale je dobré vědět, že některá ulovená ryba může být někdo z nich. Může to být vodník, který dostal chuť na návnadu. Vodníci totiž milují rybářské těstíčko. Jen si vzpomeňte na Fanouše, jak málem doplatil na svoji mlsotu.
Bylo toho opravdu hodně, co lidé o vodnících chtěli vědět. S vodníky to bylo ovšem přesně naopak. Ti toho o lidech vědí hodně, vždyť mezi nimi přece odedávna žijí.

Ale každého úplně nejvíc ze všeho zajímalo, co se stalo s Barakudou, proč je Upírka bezduchá, proč utekl Helmut, kam se poděl Ken Ondrák, Luděk Dvořák a manželé Kalbáčovi, proč je z Pamely papoušek, jak plaváčci uplavali z vězení na ostrově a co se dělo v blázinci. A tak dále. A tak dále… Zkrátka vodníci i lidé chtěli vědět všechno, co vy dávno už víte.

„Tak a teď už všechno víte. Prsten i vltavín jsem spolkla. V mém břiše jsou jako v trezoru,“ zakončí své povídání Rybana, která právě před chvílí všem převyprávěla, co se jí do té chvíle událo. „Ale i když jsou tyhle dva kouzelné předměty u mě v bezpečí, jsou nám bez třetího zázračného artefaktu k ničemu. Magický úplněk nastane dnes o půlnoci. Barakuda sice už svět lidí a vodníků neovládne, ale ani my nedokážeme napravit všechny škody, které vodníci napáchali lidem i sami sobě navzájem. Pamela zůstane na bidýlku a Andreas bez ruky. Budeme muset čekat dalších tisíc let. Byl by zázrak, kdyby se elixír do půlnoci našel.“
„To je trrragédie! To je trrragédie! Zachrrrání nás leda zázrrrak!“

„Ale já možná znám recept,“ ozve se babička Květuše a všichni zmlknou.
Rázem nastane ticho. Je slyšet jenom malé šplouchání, jak z vodníků překvapením crčí voda a teče do výlevek ve vykachlíčkované podlaze.
„Kryšpín Vyšplouch, náš učitel fyziky, s námi jednou vyráběl elixír. Říkal, že vodnický. Nenapadlo mě, že by to mohl být ten váš poslední hledaný magický artefakt. Až teď si to dávám do souvislostí,“ vysvětluje babička. „Ten recept si pamatuju.“
Jestliže bylo před chvílí ticho, tak po posledních slovech babi Květuše nastane rámus, protože všichni mluví jeden přes druhého. Dokonce v tom hluku není slyšet Pamelu. A to už je co říct. Hlavně vodníci jsou nadmíru rozrušení.

„Klid,“ utiší všechny Rybana. „Nechte mluvit babi Květuši.“
„Nevím, jestli bude fungovat, ale recept znám zpaměti. Jako malá holka jsem ho zveršovala, abych si zapamatovala tu spoustu bylin, které jsou k jeho výrobě zapotřebí. Kryšpín Vyšplouch říkal, že i jejich přesné pořadí je nesmírně důležité.“
Babi Květuše se zhluboka nadechne, aby se zbavila trémy. Všichni ostatní napjatě poslouchají.

„Ale je to jen veršování malé desetileté holky,“ omlouvá se babička.
„Žádný strrrachy,“ prosadí se Pamela. „Já ti to kdyžtak oprrravím!“
„Tak dobře,“ řekne babi a konečně spustí:
„Křehkýš, ďáblík bahenní – hledej tajná znamení.
Mokrýš, pryšec, zevar, trýzel – rázem zmizí všechna svízel.
Žabník, kakost, stolístek – zbaví tě všech bolístek.
Čertkus, šišák, rozrazil – všechnu zlou moc porazí.
Kostival a potměchuť – neměj strach – svou sílu vzbuď.
Puškvorec a růžkatec – do vody dej nakonec.“
Opět se rozhostí ticho.

„To by mohlo fungovat,“ zamyslí se Ruda. „Dává to smysl.“
„Já jsem ovšem v koncích. My mořské panny známe jen to, co roste v moři, ve slané vodě. Tyhle kytky vůbec neznám,“ řekne nešťastná Rybana a její spolužáci na ni překvapeně zírají, protože je to poprvé, kdy Rybana něco neví.
„To nevadí, Zlatovlásko,“ utěšuje ji Michal. „My to už nějak dáme dohromady bez tebe. To je zase naše starost. Co by to bylo za vodníka, který by se nevyznal v bylinách.“
„My s babičkou taky nějaké z těch kytek známe, že jo, babi? Třeba kostival.“
„Ano. Puškvorec a kostival rostou všude kolem rybníka v zahradě sanatoria.“

„Já zas na ostrově viděla lilek – tedy lilek potměchuť,“ špitne Ofélie. „My tam pro něj s Vilémem doplujeme. Vlastně doplaveme!“ zaraduje se, ale hned nakrčí čelo. „Ovšem obávám se, že mokrýš už odkvetl. Vyskytuje se u nás zjara na lesních prameništích, v olšinách, údolních luzích i na březích vod, hojně až roztroušeně, nejvíce v nížinách, ve vyšších polohách a na horách řidčeji.“

Ofélie mluví jako kniha, ostatně jako knihovnice mezi knihami tráví celý svůj život. Všem to doslova vezme dech, jen Vilém se pyšně rozhlédne a obdivně se na Ofélii usměje.
„To nevadí, Ofélie,“ vstoupí do debaty Ferda. „Zrovna na horách by teď ještě mohl kvést. Bude to sice cestování pěkně ledovou vodou, což miluju, ale dost do kopce a proti proudu. No co už, někdo to na sebe vzít musí. A vy se honem rychle dohodněte, co kdo sežene. Něco lidi, něco my. A fofr, do půlnoci je to už jenom dvanáct hodin,“ zavelí Ferda a vyběhne z místnosti.

„Ferda má pravdu,“ souhlasí Rybana. „Spěchá to. Babi, vy s Honzou a Jakubem napište seznam a rozhodněte, kdo co půjde hledat. Já se tu zatím pokusím vyschnout.“
„Vyschnout?!!“ vyděsí se vodníci, ale i plaváčci, protože už vědí, že to je to nejhorší, co může vodníka potkat.
„Jak myslíte, že byste se mohli dostat k prstenu a vltavínu? Nejdřív musím pořádně vyschnout, teprve pak mě dokážete rozlomit a kámen s prstenem ze mě vysypat.“
„Rybanko, to teda ne,“ zarazí ji Michal. „Co když ten elixír vůbec nebude fungovat?“
„I pomalé vyschnutí je strašné,“ přidá se k němu Lojza, kterého překvapilo a vysušilo vedro, když před časem sloužil ve staré studni v oáze na Sahaře. „Věř mi.“

„Holka, měj rozum,“ snaží se ji přemluvit Andreas. „Já to s tou jednou rukou taky zvládnu.“
„Škoda, že tady moje Bertička rozbořila kotelnu, tam by to vysychání bylo rychlejší.“
„Já si lehnu venku na sluníčko a budu se znova opalovat jako lidé. To už jsem zažila. Takové pomalé vysychání je krásné. Usnu a ani o tom nebudu vědět.“
„Zlatovlásko, to mi přece nemůžeš udělat,“ domlouvá jí Michal. „Žádný vodník ti to nebude mít za zlé.“

Nikomu není do řeči, jen Berta nahlas popotahuje a rukávem si utírá oči i nos.
Rybana je však už rozhodnutá.
„My vodnický svět můžeme opravit, i když až za tisíc let. Ale co bude s lidmi? Co bude s Kalbáčovými, s panem Dvořákem nebo tady s Pamelou? A se všemi dalšími? To vás nenapadlo? Když je aspoň jiskřička naděje, že se v jediném okamžiku všechno to, co vodníci lidem provedli nepěkného, napraví, tak…“
„Tak nemůžeme váhat,“ souhlasí s ní nakonec Michal.
„A třeba ani neseženeme všechny ty kytky a žádný elixír nebude. A my vás pak s Fanouškem hodíme tady vedle do rybníka,“ dodá Berta konejšivým tónem, jako když zdravotní sestra rozmlouvá před operací s pacientem. „Je tam velká hloubka, to si zaplavete jako v moři.“

„Jasně. Moje Bertička má pravdu. Ulamování necháme až na poslední chvíli.“
„Zůstaneš tu se mnou?“ zeptá se Rybana Michala.
„Copak si myslíš, že bych mohl odejít? Stejně žádnou z těch kytek pořádně nerozpoznám,“ lže Michal. „Poslední dobou dost špatně vidím.“
Nikomu není do řeči. Potichu si rozeberou lístečky, na které babi Květuše napsala názvy všech bylin potřebných k přípravě elixíru, a nechají Rybanu s Michalem o samotě.
„Tohle dej Bertě a Fanoušovi,“ podá Rybana Michalovi přeložený list papíru, který vytáhla z kapsy. „Málem jsem na to zapomněla.“

„Dáš jim to, Rybanko, sama…“ ujišťuje ji Michal. „A neboj… Kdyby to náhodou nevyšlo… Kdyby se ukázalo, že elixír není zázračný a že prsten a vltavín neoživí, budu skutečný vodnický elixír hledat tak dlouho, dokud ho nenajdu. A pak si tě zase poslepuju dohromady. I kdyby to mělo trvat celých příštích tisíc let do dalšího magického úplňku. Anebo ještě dýl.“
„Tak pojď. Jdeme ven. Nemá smysl to protahovat,“ přeruší ho tiše Rybana.

Je moc hezký letní podvečer a stále veliké vedro. Sluníčko zapadá. Michal je s Rybanou venku na zahradě vedle hotelu. Drží svou zlatovlasou kamarádku za ruku. Ten nejtěžší úkol zbyl na něj.