Tatrmani, 51. část: Úplněk

Tatrmani, 51. část
ÚPLNĚK

Všichni plaváčci i vodníci se už mezitím vrátili zpátky do hotelu Poseidon. Opravdu se jim podařilo sehnat všechny byliny potřebné k výrobě elixíru.

Chybí jenom Michal, který zůstal venku s Rybanou, a Ferda. Ten měl velice náročný úkol – sehnat mokrýš. Rostlinku, která se běžně vyskytuje na jaře. Musel proto pro ni daleko do hor, kde je jediná možnost ji ještě najít, protože tam kvůli chladu kvete všechno opožděně. Snad ano. Snad tam někde podél nějaké horské bystřiny mokrýš ještě kvete.
Protože teď je léto a všechny jarní květiny jsou odkvetlé. Je přesně půlka letních prázdnin. Třicátý první červenec, hodinu před půlnocí. Následující první den měsíce srpna bude možná všechno jinak.

Velký kulatý měsíc svítí jasným světlem. I kdyby v místnosti nebylo rozsvíceno, bylo by vidět skoro jako ve dne.
Blíží se čas magického okamžiku, kdy je možné si přát jedno jediné přání. Může si ho však přát pouze ten, kdo v tu chvíli má na prstě kouzelný prsten a v něm zasazený kouzelný vodnický kámen vltavín. Prsten je pak nutné polít zázračným elixírem. Teprve potom se přání vyplní. V pohádce by bylo snadné toto přání použít k tomu, aby bylo možné si přát další a další a další přání. To napadne každé chytré dítě. Ale tak to chodí v pohádkách, ne však ve světě vodníků a lidí.

Babi Květuše je spolu s ostatními v jídelně. Už poněkolikáté vyvolává jména rostlin a ujišťuje se, že mají pohromadě všechno, co potřebují k výrobě zázračného vodnického elixíru. A i když zná recept zpaměti, radši všechno odškrtává na svém seznamu. Všechny byliny jsou vyskládané na velkém stole, na kterém stojí i skleněný džbánek s vodou. Vedle džbánu je svícen a krabička sirek.

„Svícen bude muset stačit, když tu nemáme kahan, nad kterým bychom zahřáli vodu v kádince, tedy ve džbánku,“ opraví se. „Čertkus, šišák a rozrazil pěkně k sobě, nedá se vyloučit, že je to důležité,“ připomíná chvějícím se hlasem. „Sem patří kostival a potměchuť a nakonec puškvorec a růžkatec. Jen ten mokrýš ještě chybí.“
Nikdo jiný nemluví, ani papoušek Pamela. Všichni napjatě sledují velké hodiny nade dveřmi. Velká ručička je na půl dvanácté. Do půlnoci zbývá už jen půl hodiny. A Ferda stále nikde.

„A vy, babi, víte, co s těmi kytkami dál?“ přeruší ticho Jakub.
„To asi neví pořádně nikdo,“ hlesne Ruda.
„Kryšpín Vyšplouch přece říkal, že je důležité pořadí,“ připomene Ofélie.
„Tak si to pojďme radši ještě jednou všechno zkontrolovat,“ navrhne Vilém.
A babi Květuše už zase čte celou básničku a ostatní znova kontrolují rostliny. Do půlnoci zbývá už jenom pětadvacet minut. Čas ovšem utíká a Ferda stále nikde. Všichni mají ve tvářích napětí nebo velice ztrápený výraz.

„Když to Ferda nestihne, aspoň nebudeme muset rozlomit Rybanku, abychom se dostali k prstenu a vltavínu. Já to s tou jednou rukou zvládnu, nebojte,“ utěšuje své přátele Andreas. „Čas od času se proměním v chobotnici – u té je jedno, jestli má o jedno chapadlo míň.
„Netrrrapte se, já už to taky s tím bidýlkem nějak vydrrržím,“ přidá se k němu Pamela. „Honza mi ho natře na čerrrveno…“
„Na červeno… Jasně… Počkat!“ přeruší ji Honza a ukáže na vyskládané rostliny. „Koukněte se.“

Všichni se podívají, ale nic nechápou.
„Koukněte se na ty barvy. Vidíte?“
Babička Květuše to pochopí jako první.
„Máš pravdu, Honzíku. Žabník, kakost a stolístek…“
„Jsou čerrrvené!“ skočí jí do řeči papoušek Pamela. „Krrrása!“
„To nemůže být náhoda,“ pokračuje babička. „Křehkýš a ďáblík mají bílé květy. Pryšec, zevar a trýzel jsou žluté, dokonce i ten chybějící mokrýš je žlutý.
„Čertkus, šišák a rozrazil jsou modrý, fakt že jo!“ samým rozčilením vykřikne Pepa. „Kamarádi, koukněte – támhle kostival a potměchuť jsou fialový. A puškvorec s růžkatcem jsou zelený!“

Zelený je ovšem už i Pepa. Vodníci přece rozčilením zelenají. Je teď snadné rozlišit plaváčky od rozčilených a rozrušených vodníků, přestože jsou v jednom chumlu nakloněni nad květinami.
Vtom se rozrazí dveře a všichni leknutím nadskočí, protože to nečekali. Kdyby plaváčci uměli crčet, tak crčí v tuto chvíli od leknutí stejně jako jejich vodničtí přátelé.
Do jídelny vběhne Ferda.
„Mám ho!“ volá vítězoslavně a hodí mokrýš na hromádku květin. „Tady. Chybí ještě něco?“

„Ne. Máme všechno!“ volá babi Květuše a ostatní to po ní nadšeně opakují.
Křepčí samou radostí kolem stolu.
Pamela krouží nad nimi a vřeští: „Parrráda! Nádherrra! Krrrása!“
„Počkejte, nechte toho. Máme málo času. Musíme zavolat Michala,“ zarazí je Lojza.
Radost opět vystřídalo ticho, protože si všichni vzpomněli na zlatovlasou Rybanu, která se tak statečně obětovala.

„Už jsem tady. Slyšel jsem vás,“ ozve se Michal ode dveří.
Nikdo se mu neodváží podívat do očí. Kdyby se ale podívali, viděli by v nich mokro.
Michal položí na stůl prsten a vltavín. Všichni na ty dva vodnické poklady bez dechu a mlčky koukají, neodvažují se k nim přiblížit, natož si na ně sáhnout. Nikdo si v tu chvíli neuvědomuje, že čas stále neúprosně utíká.

„A co teď?“ hlesne Fanouš.
„A jak to bude s elixírem? Kdy ho vyrobíme?“ přidá se Berta.
„Sakra,“ uleví si Ferda. Máme na všechno jen deset minut.“
„Jakube, ty zapal svíčku,“ přikáže babi Květuše. „Ofélie, vy mi honem podávejte ty byliny. A ty, Honzo, to ještě kontroluj.“
Babička vkládá květiny do skleněného džbánku s vodou. Pěkně podle barev a v pořadí určeném básničkou, kterou si znova pro jistotu přeříkává.

Jakubovi se třesou ruce a nedaří se mu škrtnout. Sirky se mu lámou jedna po druhé.
„Zkuste to někdo jiný. Promiňte, už tam jsou jen poslední dvě,“ omlouvá se Jakub a podává krabičku s posledními sirkami Rudovi.
Ten ovšem se sirkami a s ohněm z pochopitelných důvodů nechce mít nic společného, ani hasič Ferda se k tomu nemá.
„Já to zkusím,“ ozve se Vilém, který má ovšem do klidu stejně daleko jako všichni ostatní, ale nakonec se mu svíčku podaří zapálit.

„Do půlnoci zbývá přesně pět minut,“ hlásí čas Ferda.
„Teď je potřeba to minutu zahřívat nad ohněm,“ vzpomene si babička s pohledem na hodiny, kde se velká i malá ručička za pět minut překryjí a nastane půlnoc. „Jenomže já to nedokážu, celá se třesu,“ vysvětluje babi Květuše, což ani nemusí, protože je to vidět.
„Strrrčte mi to do zobáku. Já jsem na tom stojánku stambilní! Nemůžu se třást, ani kdybych chtěla.“

Babička bez dlouhého přemýšlení strčí Pamele do zobáku džbánek a přisune ji s jejím stojánkem ke svícnu. V tuhle chvíli by jí prominula i mnohem větší počet špatně použitých cizích slov než to jedno.
Papoušek Pamela se skutečně ani nehne. Pevně svírá svým zobákem džbánek, ve kterém to začne neskutečně bublat. Plaváčci a vodníci společně odpočítávají jednu minutu a kontrolují čas na hodinách.

„Honem se džbánkem pryč z ohně,“ upozorní Pepa a odstrčí Pamelu i s jejím stojánkem dál od svícnu. „Je to přesně minuta. Ať to pak není horký.“
„A kdo si bude přát přání?“ ozve se nesměle Honza.
Všichni ostatní na sebe vyděšeně koukají. Jsou tři minuty do půlnoci. Vodníci ani plaváčci si v tom spěchu vůbec neuvědomili, že nejsou domluveni, co si budou přát a kdo z nich si nakonec navlékne kouzelný prsten. Začnou se dohadovat.
„Asi babi Květuše, ta si ví vždycky rady,“ navrhne Berta. „My s Fanouškem bychom to mohli zase nějak poplést.“

„Já ne, Bertičko. Já se na to v tuhle chvíli taky vůbec necítím. Asi by to měl být někdo z vás vodníků, ne?“ otočí se babička k ostatním vodníkům.
Ale všech šest bývalých spolužáků z vodnické školy zamítavě kroutí hlavami.
„A co vy Ofélie?“ zeptá se babi Květuše s nadějí v hlase.
„Já na sebe nemůžu vzít takovou zodpovědnost,“ vykvikne Ofélie.
„Ani já ani Ofélie se na to necítíme,“ přidá se k ní Vilém a chytí ji pevně za ruku.
„Já taky ne,“ přidá se Jakub. „Takže zbývá jen Honza.“

Všichni se podívají na Honzu.
„Tak jo,“ řekne Honza úplně klidně.
Děti umí dospělé někdy hodně, ale opravdu hodně překvapit.
„Tak honem, máme poslední minutu,“ řekne Michal.

Vezme vltavín a vloží ho do jamky v prstenu. Zčistajasna se zelenavě zablýskne a z prstenu se do stran postupně rozvinou barevné paprsky. Je to jako šestibarevná hvězdice.„Všimli jste si,“ ujišťuje se Jakub, „jak šly ty barvy po sobě?“
„Ale jistěže, Jakube,“ vydechne babi Květuše. „Rozzářily se ve stejném pořadí jako barvy našich bylinek. Co nám to jen napovídá?“
„Směr,“ vypískne Ofélie. „Přece směr, kterým musí Honza prsten polít.“
Není čas na další přemýšlení. Michal navlékne Honzovi prsten na palec, protože jedině z palce mu nesklouzne. Prsten stále různobarevně září do šesti stran.

Babička Květuše podá svému vnukovi džbánek a pohladí ho po hlavě.
„Nemusíš se bát. Pokud se to nepodaří, protože to není zázračný elixír, nebude to tvoje vina.“Honza vděčně přikývne.
„Hlavně nech kapku Rybance a Andreasovi,“ připomene Michal.
„Zhasnout! Musíme zhasnout!“ vzpomene si na poslední chvíli babička a rozběhne se k vypínači. „Když jsme elixír vyráběli, Kryšpín Vyšplouch řekl, že to účinkuje jen za měsíčního svitu! Přesně tak to řekl.“Z dálky se slyšet odbíjení věžních hodin. Nastává magická půlnoc. Přestože babička zhasla světlo, je vidět skoro jako ve dne. Světlo úplňku proniká okny do místnosti.

Honza na vteřinu zaváhá, ale pak začne polévat vzácnou tekutinou zářící prsten na svém palci. Dává pozor, aby to bylo ve správném směru. Podle barev květin – tak, jak šly po sobě v babiččině básničce. Nejdřív bílá, pak žlutá, potom červená, modrá a fialová a nakonec zelená. Pak zavře oči.S posledním úderem strašlivě zahřmělo, barevné paprsky se vrátily do zpátky prstenu a z vltavínu vyšlehl nazelenalý blesk. V tu chvíli se přes zářící úplněk převalil ohromný temný mrak, ze kterého se spustil příšerný lijavec. A najednou nastala úplná černočerná tma.