Tatrmani, 52. část: Elixír

Tatrmani, 52. část
ELIXÍR

Bylo by zbytečné vyprávět všechno, co se od magické půlnoci stalo.
Jedno je jisté, že se svět vodníků i lidí tímhle zázračným okamžikem změnil. Ohromný zelenavý záblesk, který vyšlehl z prstenu, byl prapočátkem všech změn. Bylo zapotřebí opravdové kouzlo, aby se všechny nepravosti, které vodníci lidem provedli, napravily. Zvláštní bylo, že se ale začaly napravovat i špatnosti, které pro změnu vyvedli lidé vodníkům. To opravdu nikdo nečekal. Ale to moc předbíháme.

„Co sis přál, Honzo? Co sis přál?“ chtějí vědět plaváčci i vodníci, protože se vůbec nic nezměnilo – papoušek Pamela je stále na svém bidýlku a Andreas je stále bez jedné ruky. „Abych mohl jít co nejdřív spát,“ odpoví jim Honza unaveným hlasem.
Všichni mají ve tvářích nechápavý a trochu zklamaný výraz. Jenom babičku Květuši Honzova odpověď nepřekvapuje. Svému vnukovi věří. Ještě nikdy ji nezklamal.
„Přál jsem si, aby se všechno změnilo až ráno, protože jsem tak unavený, že bych usnul a o všechno bych přišel,“ dodá Honza a všem se ohromně uleví.

„Ano. Ano. Ale – co sis přál?“ naléhají na něj všichni, kromě jeho babičky. „Něco sis musel přece přát? Tak co to bylo?“
„Přál jsem si,“ zívne Honza, kterému se už únavou a vyčerpáním zavírají oči do malých škvírek, „aby se se světem vodníků a lidí stalo jenom to, co je pro něj v tuhle chvíli nejlepší. Abych nezapomněl nechat trochu elixíru pro Rybanu a Andrease... A abych dostal dvoukolo…“
S posledními slovy Honza usne s hlavou položenou na stole.
„Rozumíte tomu?“ zeptá se Ruda.

„Ale ano,“ přisvědčí babi Květuše. „Rozumím. Alespoň tomu dvoukolu… Celý život jsem si ho přála…“
Děti dokážou dospělé opravdu velice překvapit. Na zachraňování světa jsou těmi nejvhodnějšími zachránci, ovšem když se jim do toho dospělí příliš nepletou. A mají ta nejúžasnější přání.
„Andreasi, dej si tu svou ruku, kam patří,“ přeruší chvilku dojetí Ferda. „Zkusíme, co to udělá.“
Všichni s napjatým očekáváním koukají, jak Ferda svému kamarádovi polévá ruku elixírem. Nejvíc nervózní je v tomhle okamžiku Michal, protože pokud bude elixír fungovat, je možné zachránit i Rybanu.

Jakmile Ferda Andrease polije, zabublá to a ruka rázem vypadá, jako kdyby nikdy nebyla ulomená.
„Funguje to! Hurá!!“
Vodníci i plaváčci se začnou objímat. Navzájem se překřikují. Poskakují kolem stolu. Jen babi Květuše jejich radost sleduje od stolu, kde sedí vedle svého spícího vnuka. Proto také jako jediná zaznamenala okamžik, kdy se k všeobecnému veselí přidal Michal s Rybanou.

„Všechno je hotovo! Je Hotovo! Je hotovo! Proč bychom se neetěěšiilii!“ zpívá si Berta a střídá jeden operní popěvek za druhým, protože je jí konečně zase do zpěvu.
Ani šťastné výkřiky, ani Bertin zpěv nedokážou probudit Honzu. Nevzbudí se, ani když ho Jakub přenese do jeho postele. Ani když přes něj babička přetáhne přikrývku a pohladí ho po tváři. Nejspíš se mu něco zdá, protože mluví ze spaní:
„Počkáme si do rrrrána –
rrráno přijde záchrrrana!“

ZÁVĚR

Je konec prázdnin. Z hotelu Poseidon odjíždí babi Květuše se svým vnukem Honzíkem, kterému za pár dní začne škola. Ačkoli se z nich stali plavci, na Krétu nakonec neodjeli. Podnikali každý den výlety okolo Třeboně na novém – zelenočerveném – dvoukole. Zůstali totiž v hotelu na návštěvě u jeho nových majitelů Berty a Fanouše.

Vzpomínáte na ten papír, který dala Rybana Barakudovi podepsat těsně předtím, než ho uchránila před zatčením policií? A který jim měl odevzdat Michal, kdyby to se zázračným elixírem nevyšlo a ona zůstala vysušená a polámaná? Bylo to Barakudovo prohlášení, že jsou novými majiteli hotelu Poseidon i soukromé školy plavání Neptun.
Berta chvíli nevěděla, co si počít. Měla už podanou přihlášku do konkurzu na angažmá ve světoznámém italském operním domě La Kuňkala.
„Fanoušku, tady nám bude líp. Mně se stejně nejlíp zpívá s mopem v jedné ruce a s kýblem plným vody ve druhé.“

„Máš pravdu, Skřehotalko. A kdoví jestli italští rybáři dělají tak dobrý těstíčko, jako starej Melichar na Vltavě pod branickým pivovarem. A kdo by krmil Barakudu?“
Dobrák Fanouš se zkrátka nezmění. On ani Berta jiní nebudou. Na tyhle dva popletené dobráky je i magický úplněk krátký.
Babičce Květuši a Honzovi mává na cestu Jakub objímající Kristýnu. I ona mává. Na nohou má obuté své nádherné červené boty. Za nimi stojí Kristýnina maminka obutá do podobných červených bot, jako její dcera. Kdopak je asi šil? Takové boty se šijí a potom nosí jen z velké lásky… Víc vysvětlovat nemusíme, že ne?

Před Kristýnou a Jakubem je ještě pár týdnů prázdnin. Vysokoškolákům totiž začíná škola později. Měsíc spolu dělali plavčíky a učili nové plaváčky ve škole pro dospělé neplavce. Kristýna do Paříže nakonec neodjela, ve Francii totiž strašlivě pršelo a hrozily tam záplavy. Čím to asi bylo?

Ofélie s Vilémem plánují svatbu. Společné dobrodružství je velice sblížilo. Za svědky jim půjdou manželé Kalbáčovi. Společně pojedou do Indie. Pozval je tam všechny Ken Ondrák, který tam nakonec přece jenom odjel a stal se tamější filmovou superstar. Všechny scény spojené s vodou místo něj natáčí jeho dvojník. Ken se plavat nenaučil a pravděpodobně ani nikdy nenaučí. Režisér Troška už se zase na všechny okolo sebe usmívá a režisér Francl zase řve.

Luděk Dvořák s Pamelou odcestovali do Ameriky. Luděk dostal v Kalifornii práci jako šéf trenérů plavání a učí plavat děti a mládež. Jeho svěřenci mají výtečné výsledky. Pamela si otevřela soukromou jazykovou školu a na pracovním stole má místo těžítka červený dřevěný stojánek s bidýlkem. Chodí na brigádu k záchranářům z Pobřežní hlídky.
Rybana pracuje jako recepční v hotelu Poseidon. Recepci hlídá pes, který vypadá úplně jako psi policejní. Poslouchá Rybanu na slovo a slyší na jméno Upírka.

Do bezduchého těla doktorky Elektry Tempírové se dostala dušička předobré učitelky z mateřské školky z Barakudových zásob. Stala se v soukromém sanatoriu primářkou. Bývalý primář Leoš Somr se totiž úplně zbláznil ze šmodrchání uzlíků. Brázdí v napodobenině pirátské lodi rybník v zahradě vedle sanatoria. Na ostrůvku má chatrč, ve které bydlí. Jídlo mu tam pravidelně vozí na loďce sestra Štěpánová, kterou ovšem vůbec nepoznává. Nic mu neschází a je úplně neškodný.

Všem nebohým plaváčkům, ze kterých v soukromé škole pro dospělé neplavce Neptun vyrazili duši a které Helmut přestěhoval do blázince, se jejich dušičky vrátily. Podrobnosti nejsou důležité. Snad jen to, že jako bonus a odškodné za přetrpěné příkoří dostali plaváčci k navrácené duši i schopnost plavat. Ale stejně jako primář Somr si ani oni naštěstí nic nepamatují.

Prázdniny, i když divadelní, má taky Ruda s Michalem. První představení se v Národním divadle hraje až na začátku září. Ferda bude u toho. Přijal tam práci divadelního požárníka. Uznejte, že tohle divadlo, které má za sebou opravdu slušný požár, někoho tak zodpovědného potřebuje.
Zatím si spolu s dalšími spolužáky z vodnické školy – Rybanou, Lojzou, Pepou a Andreasem – užívají masáže ve vířivce s nejstudenější vodou, jakou si dokážete představit. Nechala ji zbudovat Berta místo pobořené kotelny v hotelu.

"Kamarádi,“ vezme si slovo Ferda, „kdyby ten konec vodníků v Čechách měl vypadat takhle, tak může bejt klidně každej den. Ale my víme, že tohle je naopak jejich začátek. Dámo a pánové,“ pozdvihne spolu s ostatními plastový kelímek s vodou, „milí tatrmani, bylo mi potěšením s vámi zachraňovat svět. Na čvacht!“

KONEC