Tatrmani, 7. část: Špióni

Tatrmani, 7. část
ŠPIÓNI

Před velkým šéfem se třesou strachy dvě vyděšené postavy. – Berta, malá kudrnatá červenovlasá uklízečka ze školy, a Fanouš, stejně starý vyšší muž s dobráckým obličejem.
„Vrazím vás do kotelny!“ křičí na ně šéf. „A stůjte rovně, nebudu po vás vycucávat!“
Fanouš i Berta stojí ve velkých plastových umyvadlech, do kterých z nich teče voda.
„Teď se bojíte, teď crčíte strachy! Já vás nechám vycrčet do sucha!!!“
V očích obou zoufalců je vidět opravdový děs.

„Milostpán je nenápadnej jak velryba v zahradním jezírku a milostpaní mi zakazuje žrát tlačenku! Platím vás za informace, ne za lidský fantasmagorie, Ryboušková!!! A ty, Fanouši, neumíš proboha nic jinýho než sumce?!! Něco míň nápadnýho? Bylo jasný, že si tě ti tři všimnou. Co třeba kapra nebo okouna? Co tě učili ve škole?! Vodník a umí se proměnit jen v sumce!“
„Umím ještě vydru,“ ustrašeně nabídne Fanouš.
„Vydru?!! On umí vydru a hraje si na sumce! To tě nenapadlo, že je jako vydra můžeš tajně sledovat i na břehu?!!“

„Když já umím jenom mořskou…“ pípne nešťastník.
„Fanouš!!! Kdo to tady ve střední Evropě pozná?!! Já se z něj zcvrknu!“
Šéf se chytá za hlavu. Pak zmáčkne jeden ze zlatých knoflíků svého bílého saka. Z kapsy vyjede kroužková hadice se sprchou. Šéf ji uchopí, osprchuje si hlavu a s úlevou sprchu pustí. Ta se chvíli houpe jako vyvěšené telefonní sluchátko a pak se sama s typickým hrkotavým kovovým zvukem zasune zpátky do kapsy.

„A Ryboušková, kromě toho nesmyslu s tlačenkou, ve škole nic jinýho neříkali?“
Na Bertě je vidět, jak jí to v hlavě šrotuje na plné obrátky.
„Ne, šéfe, nic,“ dušuje se. „Nic. Jenom jim učitelka říkala něco o ňákym elixíru ve školní kronice v kabinetu…,“ dodá, jako by o nic nešlo.
„Elixír!!!“ zalapá po dechu jako ryba na suchu šéf a strčí hlavu do akvária. Po vynoření zařve: „Ven!!! Sledovat ty tři! A bez kroniky se nevracejte!!!“

CHODBA

V divadle je dávno po večerním představení, na chodbách je klid, ale ještě se svítí. Dveře s nápisem ´WC ženy´ se pootevřou. Z nich vyklouzne Ferda v zeleném neoprenovém obleku a plíží se opatrně podél zdi.
„Kluci…“ volá přidušeně.
Nikdo mu neodpovídá. Má před svými kamarády náskok, což se dalo čekat. Jindy by mu to udělalo nesmírnou radost, ale teď musí dávat pozor, aby ho v neznámém prostředí někdo nespatřil.

Ačkoli – v zákulisí můžete potkat velice často prapodivně vypadající lidi. Jenže je noc, herci už jsou dávno doma, v divadle nikdo cizí takhle pozdě nemá co pohledávat.
Ferda mine koutek s křesílky, ve kterých odpočívají během představení účinkující a kde v rohu stojí supermoderní automat na stolní vodu s plastovými kelímky. Zavětří.
„Áááá… Co to tady máme?“

Jako za rajskou vůní ho to táhne k automatu. Chvíli ho okukuje, takový úžasný model ještě neviděl. Pak opatrným, nezkušeným pohybem zkusí zatáhnout za jednu z lesklých páček. Spustí se voda. Ferda ucukne a páčku pustí. Voda přestane téct. Opět zatáhne za páčku a voda zase začne téct. Ferda si chce cucnout, ale pod tryskou je málo prostoru. Nedaří se mu napít, ani když našpulí pusu a vyplázne jazyk.

Chvíli koumá, jak na to, ale pak si všimne zásobníku plastových kelímků. Vezme jeden kelímek, přidrží ho pod tryskou a naplní skoro až po okraj. Zakrouží rukou, voda v kelímku se lehce zatočí dokola. Pak si přiloží kelímek pod nos a jako zkušený degustátor nasaje. Potom vodu ucucne, nechá ji v puse takzvaně válet na ponebí – jako se to dělá s dobrým vínem, pak polkne, blaženě vydechne a nakonec se napije už opravdu zhluboka.

„Áááá… Ta píše.“
Vypije zbytek vody na ex. Zaznamená, že v koši vedle automatu jsou použité zmačkané kelímky, tak ten svůj taky zmačká. Ozve se typický zvuk praskajícího plastu. Ferda se nejdřív trochu lekne, že by ten zvuk mohl vzbudit něčí pozornost, pak ale kelímek hodí do koše, vezme další a znovu si načepuje. Tak to jde pořád dokola. Kelímky se už nevejdou do koše.

Opřený zády o automat sedí Ferda na zemi a zkušeně popaměti čepuje vodu. Už se ani nesnaží strefovat se prázdnými kelímky do koše a frajersky je hází přes hlavu za sebe. Všude je nacákáno, jenomže on si ve velké kaluži vody spokojeně hoví. Škytá.
Jeho škytání a praskání mačkaných kelímků je natolik hlučné, že si ani nevšimne příchodu Rudy a Michala.

„Kucíííí!“ volá poněkud opilecky Ferda, když si jich konečně všimne. „Teplice nad Bečvou, třetí vrt, předevčírem stáčená! To musíte ochutnat! Na čvacht!!!“ připíjí směrem ke svým kamarádům.
I vodníci, když se příliš nacucají, jsou na tom podobně jako lidé, když to přeženou s alkoholem. Ale jistě uznáte, že voda zdraví neničí.
„Tiše buď!“ poručí Ferdovi Michal, který se jako první vzpamatoval z úleku. „Rudolfe, pomoz mi s ním! No tak honem, co koukáš?!“
Ruda s Michalem chytnou Ferdu pod rameny a táhnou ho chodbou k sušárně prádla. Na podlaze se za nimi táhne dlouhá mokrá šmouha.

SUŠÁRNA

„Na, odemkni.“ Ruda podává Michalovi klíč od sušárny a rozhlíží se, jestli někdo nejde. „No tak, pohni…Dělej!“
Michalovi se v tom spěchu nedaří strčit klíč do zámku. Pak konečně odemkne, otevře dveře, nahmatá po straně vypínač a rozsvítí. Společně vtáhnou škytajícího Ferdu do místnosti, kde se na šňůrách suší různobarevné prádlo i divadelní kostýmy. Ruda spěšně zavře dveře. Proderou se mezi visícími svršky až do nejvdzálenějšího rohu, posadí Ferdu na zem a opřou ho o stěnu. Sami si sednou vedle něj, každý z jedné strany.

„Tady nás nikdo nebude rušit…“ řekne Michal, vytáhne z náprsní kapsy zelený dopis a pustí se do čtení.
Ferda se snaží dusit své škytání.
„SOS! Hrozí sucho! Totální sucho!!! Sežeňte ostatní!!! Ale jen spolehlivé!!! René Barakuda chce ovládnout všechny vodníky a podmanit si i lidi. Kdo se nepodrobí – ať člověk nebo vodník – bude zlikvidován. Musíme mu v tom zabránit!!!“

Michalovi se rozčilením třepe brada. Rudolf mu vytrhne dopis a pokračuje ve čtení.
„Nesmí získat elixír ani kámen s prstenem!!! Musíme mu v tom zabránit za každou cenu! Pokud to stihne do příštího úplňku, jsme ztraceni!!! Začněte sami. Barakudovi žraloci jsou mi v patách, zkusím od vás odlákat pozornost. Buďte opatrní. Připojím se k vám, jakmile to bude možné.“

Rudolf upustí zelený list papíru do klína. I tento dopis končí iniciálami A. F. A pod nimi je rybička na háčku.
Ferda vlivem závažnosti situace vystřízlivěl, pokud se to dá říct o někom, kdo se přepil obyčejné vody.
„No, tak se do toho pustíme!“ zase se v něm ozve hrdina. „Přece nás slizoun Barakuda nepřešplouchne. Škyt,“ naposledy škytne. „Máte přehled o ostatních? Koho přibereme? Kdo připadá v úvahu?“

Všichni začnou přemýšlet.
„Rozhodně Venca Karásek,“ navrhne Michal.
„To nepůjde,“ opáčí Ruda. „Cvičí na Tenerife lachtany. Oženil se tam s místní rybářkou. Ta ho nepustí.“
„To se ještě uvidí. Další!“ zavelí Ferda.
„Rambousková s Kalouskem?“ zkouší to zase Michal.
„Ti se vším dávno sekli a válejí se někde v deštnejch pralesech,“ informuje Ferda. „Nedohledatelní.“
„Co Pepa Rybička?“ ptá se Ruda.
„Nezvěstný…“ vzdychne Michal. „Pracoval v zoo u tučňáků. Zmizel při poslední povodni…“

„A Lojza Štička?“ přidá se Ferda. „Ten jedinej snad ještě připadá v úvahu.“
Michal se zachmuří. „Naposledy sloužil na Sahaře ve studni v oáze. Jenže studna vyschla a Lojza se nestačil vrátit.“
„A jak to víš?“ ptá se nedůvěřivě Ferda.
„Řekl mi to Pepa, než se ztratil. Dozvěděl se to v zoo od velbloudů, Ferdo.“
„To mi neměl dělat, bejval to ve škole můj nejlepší kamarád…“ dojme se tvrďák Ferda. „No jo, když on byl na ty adrenalinový zážitky. Já mu vždycky říkal, že jestli chce adrenalin, tak ať se dá k hasičům jako já. Je tam taky zatracený vedro, taky člověku hrozí vyschnutí, ale vody je při tom dost. O to jde.“
Vtom se s vrznutím otevřou dveře sušárny. To noční vrátný chodí kontrolovat, jestli je všude v budově divadla zamčeno a pozhasínáno.

„Je tu někdo?“
Tři spiklenci ztuhnou schovaní v koutě za prádlem visícím na šňůrách. Ani nedutají.
„Zase někdo neumí zhasínat…“ zabručí vrátný, zavře dveře a zamkne klíčem, který zůstal zvenčí v zámku.
„Tak a jsme tu zamčený. Co se s tím dá dělat?“ ptá se Ferda.
„Nic. Nejdřív si zase posvítíme. Musíme počkat do rána, až někdo přijde. Jestli tu do tý doby neuschneme…“ pokusí se o vtip Michal, když se mu podaří nahmatat vypínač a rozsvítit. Pak nabídne Ferdovi vodu z rybí placatky.

„Já jsem nacucanej až až!“ Ferda se nemůže na vodu ani podívat.
Michal dopije svoji vodu. Z výšky si pustí do pusy poslední kapky. Ruka se mu zastaví ve vzduchu, protože si všimne Rudolfa, který na něj žádostivě kouká.
„Kde máš svoji placatku?“ zeptá se Michal hrobovým hlasem, protože mu v tu chvíli došlo, že dopil poslední vodu, kterou měli.
„V rekvizitárně…“ špitne Rudolf a provinile se přikrčí.
„Tak to jsme… ve vyschlým bahně…“ odtuší Ferda.
„Jo. Do rána tu uschnem na troud,“ dodá Michal.