Tatrmani, 8. část: Hřbitov

Tatrmani, 8. část
HŘBITOV

Je půlnoc, z dálky je slyšet odbíjení hodin. Půlměsíc kouká zpoza mraků jako velké rybí půloko. Ze zadního vchodu hotelu Poseidon se vyplíží světlá postava. Pospíchá parkem až ke zdi s malými zamřížovanými vrátky. Ozve se kovové chrastění klíčů, cvaknutí zámku a pronikavé zaskřípání otevíraných dvířek, za kterými jsou vidět náhrobky s kříži a problikávající svíčičky v lucerničkách. Postava zmizí v hloubi hřbitova.

Je to René Barakuda, který se pohybuje rychle mezi hrobkami. U jedné zastaví, rozhlédne se a sedne si na schůdky, které k ní vedou. Sovy zlověstně houkají.
„A mám tě!!!“ ozve se burácivý hlas.
„Áááááá!!!“ příšerně zaryčí René. Kolem těla se mu jako had stáhne smyčka lasa.
Zpoza náhrobku vyskočí ohromná bílá vlající postava a skokem hupsne na schody vedle Reného.
„A zase jsem tě dostal!“ huláká primář Somr, plácá se radostně do stehen. „Tenhle měsíc to je 5:0!“

Směje se a raduje jako malý kluk a přes loket zručně smotává lano, ze kterého se jeho kumpán, úlekem lapající po dechu jako ryba, konečně uvolnil.
Z Reného po schůdkách dolů crčí z leknutí proudem voda. Mezi vodníky by to byla veliká ostuda, což ale naštěstí primář Somr netuší. Barakuda vytáhne z kapsy saka rybku-placatku, napije se a s úlevou přestane otevírat pusu jako kapr právě vytažený z vody. Potom rychle zmáčkne knoflík svého sněhobílého obleku. Z kapsy vyjede zelená hadice a mlsně vycucá vodu kolem něj.

Primář položí perfektně smotané lano vedle sebe, vytáhne tenčí motouz a zcela automaticky, aniž by se díval na ruce, váže a rozmotává uzly.
„Musíme si dát pozor, někdo je mi na stopě. Ale klídek, to zmáknu. Stejně jako toho policajta, co už o nás podezřele moc věděl,“ říká Barakuda svému společníkovi. Ten ho ovšem vůbec nevnímá, protože je jako obvykle zaujatý svým zauzlovaným špagátem.
René mu ho vytrhne z rukou.

„Leoši, vytáhls už konečně něco z toho Rybičky? Tučňáci prý říkali, že elixír by se dal možná najít ve zmrzlé podobě někde v Antarktidě. Prej ho tam někdo v minulým století zkoumal, jak silnej vydrží mráz. A Rybička v zoo u tučňáků před povodní dělal, možná něco ví. Tak už jsi s ním mluvil?“
Primář se tváří uraženě jako pětiletý prcek, kterému seberou nejmilejší hračku. Vypadá, že se každým okamžikem rozbrečí.

„Ne!“ trucuje.
„No tak, Leošku, musíme si pospíšit. Máme čas jen do nejbližšího úplňku.“
Barakuda vidí, že s primářem bez jeho šmodrchání nic nesvede, ani po dobrém, ani po zlém. Tak mu provázek zase vrátí. Primář po něm chňapne a jeho ruce se pustí znovu do navyklé činnosti. Pusu má stále ještě dětinsky našpulenou.
„Mám pro tebe další várku dušiček,“ zkouší to Barakuda po dobrém, což je pro něj nadlidský – vlastně nadvodnický – úkol. „A podívej, sehnal jsem ti vdechátor s dušičkou toho utopenýho šachovýho velmistra, kterýho sis tak přál…“ drcne konejšivě do Leoše René a podává mu sprej s šachovnicovým obrázkem. „Je tvůj. Byla fuška ho sehnat, ale kolegové v Rusku mi vypomohli. Ale s tím Rybičkou už konečně něco udělej,“ dodá Barakuda už zase hlasem mafiána, který nestrpí odpor.

Primář si ho už nevšímá a nadšeně si prohlíží vdechátor. Jeho trucovitý výraz se změní na nesmírně blažený.
Abyste rozuměli – vdechátor vypadá skutečně jako nějaký sprej. Je to moderní vodnický způsob uchovávání dušiček. Zpod pokličky hrníčku může dušička snadno vyklouznout, kdežto ve vdechátoru je pečlivě uzavřená. Dušičky vodníkům slouží jako platidlo – stejně jako lidem peníze. Sbírají je a shromažďují, chlubí se jimi, závidí si je i kradou… Teda jenom zlí a hloupí vodníci, pochopitelně.

Když však takový vodnický vdechátor použije člověk a stříkne si z něj trochu do pusy, získá na čas schopnosti toho, komu dušička patřila. To se to pak vyhrává v šachu nebo třeba v plavání! Nebo v běhu. Všimněte si, že někdo najednou začne z ničeho nic vyhrávat a pak po nějaké době zase z ničeho nic přestane. Čím myslíte, že to je?

A jak myslíte, že se v soukromém psychiatrickém sanatoriu u primáře Somra nebo u doktorky Upírky léčí? Ale dost předbíhání. Počkejte si na vodnické školení docenta Mokránka, tam se toho o dušičkách dozvíte víc.
Jenomže teď je zapotřebí zjistit, co se děje v sušárně prádla. Když se bojí lidé, říká se, že v nich je malá dušička. Když mají strach vodníci – je v nich malá loužička…