Tatrmani, 9. část: Boj o přežití

Tatrmani, 9. část
BOJ O PŘEŽITÍ

„Tak už s tím konečně něco udělej…“ volá nervózně Michal na Ferdu, který se snaží kolíčkem na prádlo namísto šperháku odemknout.
„Nejde to…“ odpovídá přidušeně od dveří Ferda. „Sorry, kluci, fakt to nejde, potřeboval bych svůj hasičskej vercajk, pořádný páčidlo.“
„Vydrž!“ prosebně přesvědčuje Rudolfa Michal.
„Kamarádi, odpusťte mi to. Já už fakt nemůžu…“
Rudolf sedí na podlaze, lapá po dechu a před očima se doslova scvrkává.
„On nám leknul!“ šeptá vyděšeně Michal. „Rudánku… Kamaráde…“ cloumá nešťastně s Rudou.

„Bacha, ať mu něco neulomíš!“ křikne Ferda ode dveří. „Kolik času nám zbývá?“
„Do vyschnutí?“ vytřeští oči Michal.
„Ne, do rána… Než nás odemknou.“
„Holky z garderoby chodí tak na osmou, na půl devátou…“ s nadějí pohlédne na Ferdu Michal.
„To máme… nějakých osm devět hodin bez vody. To musíme zvládnout. Tys před chvílí pil a já jsem ještě slušně nasáklej. Hlavně se nevysilovat.“

Ferda si sedne na podlahu k zoufalému Michalovi a zaujme strnulou pozici. Michal ho napodobí.
„A co když se z toho nedostanem?“ pípne se strnulým pohledem upřeným před sebe.
„Nebuď katastrofickej.“
„Teď už vím, jak muselo být chudákovi Lojzovi v té vyschlé studni.“
„Třeba to přišlo tak rychle, že si to ani neuvědomil. A nemluv, vypařuješ se,“ umlčí ho Ferda.
„Takhle jsem si opravdu setkání spolužáků po stopadesáti letech nepředstavoval…“ hlesne odevzdaně Michal.

VYSVOBOZENÍ

Na podlaze v rohu sušárny jsou vedle sebe tři strnulé sedící postavy. V zámku zarachotí klíč. První se vzpamatuje Ferda a dloubne do Michala.
„Fofr… prober se!“
„Jiřinko, už je to suchý. Mám to stáhnout ze šňůry teď nebo až po zkoušce?“ ozve se od dveří.
„To má čas…“ odpoví hlas z hloubi chodby.
Dveře se s bouchnutím zavřou. Ferda s Michalem se k nim vrhnou, ale naštěstí se neozve zamykání. Michal chviličku počká, pak pootevře dveře a vyhlédne do chodby.

„Je to v mokru… můžem!“ hlásí šeptem Ferdovi. „A vezmi si něco na sebe, takhle jsi strašně nápadný. Já dojdu pro něco, na čem ho odvezem.“
Michal kráčí po chodbě jakoby nic.
„Ale Michálku, vy dnes přece nezkoušíte, ne? Nebo je změna na fermanu?“ ulekne se stařičká garderobiérka, která nese ramínka s kostýmy do blízké šatny.
„Ne, Jiřinko, klídek,“ usměje se na starou dámu Michal.

V sušárně zatím Ferda ze sebe strhává květovanou košili s obrovským fiží a hází ji na velkou hromadu oblečení na zemi. Ze šňůry stáhne širokou pruhovanou sukni lemovanou krajkou, podívá se na ni a rovnou ji přihodí na hromadu vedle košile. Sundává ze šňůry další kostým. Za dveřmi se ozve skřípání. Ferda ztuhne. Dveře se otevřou.

„To jsem já,“ šeptá Michal a táhne dovnitř skřípající žebřiňáček. „To je dekorace z Lucerny, ale nevím, jestli je funkční. Nevím, kolik toho unese. Dělej,“ popohání oblékajícího se Ferdu, „musíme ho naložit. A tohle si vezmi na hlavu.“
Ferda si uváže obrovský kostkovaný šátek.
„Jestli ho kus ulomíme, nepomůže mu už nic. Ach jo,“ funí námahou, jak se snaží dostat kamaráda do vozíku.
Michal už není schopen pomoci. Začíná lapat po dechu.
„Honem… k automatu…“ sípe.

Oba popadnou vozík a běží s ním chodbou. Vozík příšerně nahlas skřípe a vyschlý Rudolf, kterému trčí nohy ke stropu, se na něm natřásá. Proti nim zpoza rohu vyjdou dvě mladé herečky.
„Dobrý den, pane Vodochodský,“ pozdraví.
Michal nevydá ani hlásku, koulí očima a otevírá našpulenou pusu jako kapr.
„Ten starej ropušák tě balil!“ vyprskne jedna, když dvojice zmizí i s vozíkem za rohem.

„Seš blbá?! To balil tebe!!!“
Obě se rozjíveně chechtají a zmizí v šatně.
U automatu, kde už je po včerejšku zase sucho a pořádek, do sebe Ferda s Michalem lačně a na ex doslova kopli pohárek vody a pokračují v úprku.
„To bylo o fous sumce…“ uleví si Michal, který okamžitě nabral sílu.

Ferda se ale zčistajasna zastaví a běží zpátky do osvěžovny. Popadne do podpaží náhradní barel s vodou stojící vedle automatu, sebere komínek čistých kelímků a spěchá za překvapeným Michalem, který mezitím přivolal výtah a brání dveřím, aby se zavřely.
„Takovou vzácnost tady přece nenechám!“ říká rozhodně a hodí kelímky k Rudovi do vozíku, když se za nimi zavřou dveře výtahu.

„Copak, copak, mistránku? Ten náš Rudánek to dneska přehnal, co?“ volá vrátná Hubáčková ze své kukaně, když kolem prosviští podivná trojice. „A není to nějak brzo? Vždyť není ještě ani devět hodin…“
Před divadlem se navzájem fotografují japonští turisté. Když spatří ty tři, okamžitě jim vtrhnou do cesty a chtějí se s nimi vyfotit. Jak by ne – menší mužík v zeleném sáčku a rudých lakýrkách, figurína s nohama vytrčenýma z žebřiňáku k nebi a bosý chlapík v dlouhé bílé krajkové noční košili s kostkovaným šátkem na hlavě – to už je opravdu parádní úlovek ze stověžaté Prahy.

„Dobri, dobri… Dekujiiii… Veri gud…“ usmívá se uklánějící se Japonec. „Veri veri gud…“
Michal s Ferdou se protlačí houfem usilovně fotografujících turistů a dotlačí vozík s Rudou na můstek k Žofínu. Ferda napřed hodí do Vltavy barel, pak kelímky a potom s Michalem společnými silami opatrně vysadí vysušeného Rudu na kamenné zábradlí. Drcnou do něj a Rudolf žbluňkne do vody. Michal přeleze zábradlí a skočí za ním. Ferda si neodpustí malý rozběh a přemetem se přehoupne do vody za nimi.

Japonští turisté nevěří vlastním očím, seběhnou se okolo prázdného žebřiňáku a koukají přes zábradlí do vody. Nikde nikdo. Vzápětí se vedle vozíku začnou navzájem fotografovat.
Na opačné straně Žofína sedí v loďce Michal, Ferda a Rudolf. Mezi nimi trůní poloprázdný barel a na vodě se pohupuje spousta prázdných bílých plastových kelímků. Vodníci se objímají jednou rukou kolem ramen a ve druhé třímají kelímek s vodou.
“Na čvacht!!!“ opilecky zahulákají a přiťuknou si. Voda vysoko vycákne.