Věda je o lásce, umění i frustraci. Mladé české vědkyně pracují na nanočástících, které mění svět
Česká věda má spoustu strukturálních problémů. I tak ale umí psát silné příběhy. V Laboratoři nanomedicíny Ústavu chemie a biochemie Mendelovy univerzity v Brně talentované vědkyně Alžběta Ressnerová a Michaela Vojníková provádějí výzkum dopravních nano-částic. Být začínající elitní vědkyní zároveň není žádný med vzhledem k finančnímu ohodnocení i možnosti skloubit kariéru s rodinou.
Alžběta Ressnerová studovala molekulární medicínu v Max Delbrück Center v Berlíně, pak se přesunula na doktorát do Brna na CEITEC VUT a odtud si odskočila do Kalifornie na Fulbright Masarykovo stipendium do Berkley. Tady měla možnost pracovat v laboratoři Jennifer Doudna, která byla v roce 2020 spolu s Emmanuelle Charpentier oceněna Nobelovou cenou za vyvinutí metody CRISPR/Cas9 – molekulárních genetických nůžek pro úpravu genomu.
„Máte třeba gen, který způsobuje rakovinu. My CRISPRem můžeme tento gen vyřadit z provozu. Nebo můžeme vyměnit nemocný gen za zdravý. Takhle se dají léčit genetická onemocnění, když víme, kde přesně je v genu mutace. Spoustu těchto věcí je ve fázi experimentální léčby. V listopadu 2023 ale už byla schválena ve Velké Británii a v USA léčba CRISPRem pro srpkovitou anémii. Je to úžasné, protože CRISPR na savčích buňkách byl použit poprvé v roce 2012. To je za jedenáct let nevídaný pokrok,“ líčí s nadšením Ressnerová.
Michaela Vojníková se zase věnuje léčbě rakoviny zacílením nanočástic s léčivem na konkrétní orgány a tkáně. „Vždy jsem chtěla být detektiv. Já se neptám, proč vznikla rakovina, ale snažím se ji porazit. Jsem ten hodný policajt. Dělám to pomocí teranostiky. Teranostika je kombinace terapie a diagnostiky. Jde o to, aby byla ta látka v těle monitorovatelná,“ vysvětluje Vojníková, jejíž výzkum se posunul do fáze in vivo, čili k experimentům přímo v těle organizmů. „V našem případě to je myš, která měla subkutánně indukovaný nádor rakoviny prsu. Dokázali jsme několik myší vyléčit díky našim nanočásticím,“ vysvětluje Vojníková.
Michaelu Vojníkovou taky letos čeká výjezd do Kalifornie díky Fulbrightovu stipendiu a věří, že to bude milník v její vědecké kariéře. Michaela se věnuje i popularizaci vědy v podcastu Chci vědět a na instagramovém účtu Chémia života.
Obě mladé vědkyně vyvíjejí způsob, jak dostat do nanočástic, konkrétně do lipozomu, v jednom případě cytostatika, v druhém enzym CRISPR/Cas9 i s vodící RNA. A to je momentálně jeden z nejdůležitějších úkolů pro globální vědeckou obec vůbec. Abychom totiž mohli začít používat mocný CRISPR intravenózně, potřebujeme najít buněčně specifické transportní systémy.
Čtěte také
Co ale oběma mladým ženám věda přináší nebo bere? „Přede mnou je propast. Mám doktorát, a co teď? Budu se chtít dostat někam na post-doc program do zahraničí, protože cílená doprava CRISPRu se u nás nedělá. Ale mám Česko velmi ráda. Pokud se to pole jednou rozvine a zlepší se podmínky pro vědce, tak bych se velmi ráda vrátila. Člověk v tom musí mít velkou lásku, pro peníze to dělat nejde. Chápu, že lidé, kteří sní o rodině a zároveň milují vědu, se rozhodnou do té vědy nejít. Mně je třicet jedna, a kdybych se teď rozhodla mít rodinu, tak to prostě nejde,“ uzavírá Ressnerová.
Co má společného věda s uměním? A dá se v oblasti biotechnologií na nano-úrovni rozlišovat co je příroda a co technologie? Poslechněte si celou Vlnu.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
