Aby nadání nebolelo

Nadaní lidé je termín zavádějící, protože nadání „pro něco“ má každý člověk. Je to ale v současné době jediný odborný termín, který mají Češi k dispozici. „Téhle skupině by se mělo ideálně říkat ´děti s vysokým potenciálem´. To je termín, který se vžil minimálně ve frankofonní psychologii,“ říká učitelka a terapeutka nadaných Monika Stehlíková.

Jak myslí?

Rychleji než děti s průměrnou inteligencí. A to se týká i smyslového vnímání. Když se nadané dítě například dotkne nějakého předmětu, vjem dojde do mozku dvakrát rychleji, než je běžné.

Způsob myšlení je tzv. divergentní, myšlenky nejdou lineárně. „Můžete si představit strom. Jedna myšlenka plodí zároveň obrovské množství dalších, které se dále větví téměř do nekonečna a je pak někdy velmi těžké vybrat to podstatné,“ popisuje úskalí nadání Mgr. Stehlíková.

Jaké jsou?

Jiné než ostatní děti. Mají jiné okruhy zájmů, jsou velmi citlivé a vnímavé. „Rodiče si toho mohou všimnout okamžitě. Třeba hned po porodu, kdy se na ně dítě dívá velmi pronikavým pohledem. Někdy z toho mohou být matky trošku vyvedené z míry. Mají pocit, že je dítě sleduje a chce ´nachytat na švestkách´. Ale takový záměr tam v žádném případě není,“ říká autorka knihy Život s vysokou inteligencí.

Charakteristický je zvýšený perfekcionismus. „Ten může být někdy opravdu chorobný. Vysoká inteligence totiž vidí nedostatky a pochybuje o sobě.“

Jak jim pomoci?

„Pokud nadanému dítěti diagnostikuji depresi, ADHD, různá ´dis´ bez toho, abych zohlednila, že je nadaným jedincem, vůbec mu nemůžu pomoct. U dospělých je to ještě markantnější. Pokud nadaný neví, že je nadaný, nikdy se o tom nedozvěděl, nenarazil na nějaký článek nebo knížku, tak se třeba mylně léčí na depresi. Ale nemůže se uzdravit, protože léčí jen příznaky,“ dodává terapeutka.

Co je pro „nadané“ dítě typické a co udělat, aby jeho dispozice byla darem a ne hendikepem? I to se dozvíte z rozhovoru s terapeutkou a lektorkou Monikou Stehlíkovou.