Dyslektici, dysgrafici, dyskalkulici. Co potřebují děti s vývojovými vadami?
"Dřív nic takového nebylo. Prostě jsi byl buď blbej nebo chytrej." I to je skutečný názor z internetu na tzv. specifické vývojové poruchy učení. Nutno dodat, že rozhodně není jediný. Dyslektici, dysgrafici, dysortografici nebo dyskalkulici to mají občas těžké. Nejen, že se musí více připravovat na vyučování, ale ještě k tomu občas nenacházejí mezi učiteli nebo spolužáky to nejdůležitější – pochopení. Stanovení diagnózy je pro mnoho z nich určitou úlevou. To potvrzují tři dámy, které se sešly v pořadu Atrium: speciální pedagožka ze ZŠ Ohradní Miroslava Čmelíková, jedenáctiletá dysortografička Zuzanka Alblová a její maminka Lucie.
Specifické vývojové poruchy učení vždy existovaly, ale…
Říká se, že v naší populaci žije momentálně asi 10 procent dětí, které se potýkají s nějakou „dys poruchou“ nebo-li specifickou vývojovou poruchou učení (SPU). Údajně jde především o chlapce. Nikdo ale nedokáže říct, zda počet dětí s těmito potížemi stoupá. Důvod je pochopitelný – dříve se děti prostě nediagnostikovaly, o SPU se tolik nevědělo a dosud nad nimi stále visí otázky. Psychologové se například dohadují, jak vlastně „dys poruchy“ vznikají. Zřejmě má na nich svůj podíl genetika, potíže při vývoji plodu, komplikace při porodu atd. Hovoří se i o tom, že některé „dys poruchy“ vznikají následkem častého používání počítačů od nejútlejšího dětství a menšího důrazu na rozvoj grafomotoriky.
Kdy zbystřit? A co potom?
Podle speciální pedagožky Miroslavy Čmelíkové lze příznaky „dys poruch“ vysledovat už ve školce. Varovnými signály mohou být především potíže s mluvením, s porozuměním, pletením hlásek (KOLO = LOKO). V momentě, kdy dítě vstoupí do školy a začne se učit číst a psát, se jeho potíže pochopitelně znásobí a jsou čím dále tím více zřejmé. V případě jakýchkoli pochybností je pak velmi žádoucí rychle jednat – tedy zajít do pedagogicko-psychologické poradny. Čím dříve se totiž porucha odhalí, tím lépe s ní lze pracovat. Děti, kterým byla diagnóza stanovena, obvykle mívají ve škole drobné úlevy: kratší diktáty, více času na písemné práce, jiné známkování (ideálně slovní hodnocení). Neznamená to ale, že pracují méně než jejich spolužáci. Jen se přihlíží k tomu, co mohou s danou poruchou zvládnout, aby nebyly vystresované a nenadělaly více chyb, než je nutné.
Jak pracovat s „dys“ dětmi?
Podle paní učitelky je důležité, aby po stanovení diagnózy rodiče „neusnuli“, a s dítětem pracovali i doma. Pro zvládnutí jakékoli SPU je nutné, aby dobře fungoval trojúhelník: dítě – rodič – pedagog. Jedině tak může být práce s jakoukoli dys poruchou efektivní. Speciální pedagožka doporučuje pracovat s dětmi doma různorodě – tedy nenutit dítě sedět u jednoho stolu a „biflovat“. Ideální je zařadit do učení hry, například slovní fotbal a jiné slovní hry na výletě, při návštěvě prarodičů apod. Existuje také mnoho speciálních pomůcek, které nejen zjednodušují výuku (a dělají ji názornější a pochopitelnější), ale činí ji i zábavnější. K dispozici jsou rovněž internetové stránky s testy a radami. Miroslava Čmelíková doporučuje: www.kaminet.cz, www.naucsecist.cz, www.ypsilonie.cz, www.czechdyslexia.cz, www.vcelka.cz nebo výukový program DysCom. Literatury je nepřeberné množství. Zábavnou a zároveň poučnou variantou mohou být knihy od autorky Jarmily Burešové: Povím vám o dyslexii a Povíme vám o dysortografii a dysgrafii. V obou knihách mají hlavní slovo děti, což je pochopitelně činí čtivými pro malé školáky.
Zajímají vás další nápady, tipy a zkušenosti mladé dysortografičky, její maminky a paní učitelky ze ZŠ Ohradní? Chcete vědět, s čím ve škole kdysi zápolila zkušená speciální pedagožka Miroslava Čmelíková, a jak ji to ovlivnilo? Poslechněte si Atrium Rádia Junior. Otázky za vás pokládala Petra Lazáková.