Facka, nebo domluva?
Kdy nastupuje výchovný trest? Je trestání dětí selháním dospělých? Co je to trest?
K trestu přistupujeme ve chvílích, kdy dítě překročí pravidla nebo hranici, kterou jsme dříve vytýčili. Pokud jde o tresty a trestání, v Česku vůbec nepanuje shoda ani mezi rodiči ani mezi psychology. Jsou tací, kteří schvalují i mírné tělesné tresty, jako plácnutí přes zadek nebo ruku. Daleko efektivnější jsou však tresty psychické (samozřejmě v přiměřené míře), kdy rodič dá jasně najevo nespokojenost a hněv.
Podle psycholožky Barbory Downes je nejúčinnější takový „trest“ (trestem ho mimochodem ani nenazývá), kdy dítě samo “na vlastní kůži“ procítí a prožije nápravu svého prohřešku. Například rozbije-li kluk okno a my mu zakážeme na týden počítač, výsledek nebude tak účinný, jako když ze své kasičky musí přispět na okno nové a ještě místo vlastní zábavy jede s tatínkem ke sklenáři.
Když už musíme sáhnout po trestu, většina psychologů radí:
1. Trest nastupuje ihned po prohřešku, ovšem ne v našem afektu.
2. Dítě musí rozumět tomu, proč je trestáno.
3. I v trestání musíme být důslední.
4. Zásadně dítě neponižujeme.
5. Trest musí být adekvátní věku dítěte a také jeho provinění.
6. Když potrestáme neprávem, nestyďme se omluvit.
7. Trest nesmí sloužit jako ventil našeho hněvu a vzteku.
8. I když tresty ukládáte, nebojte se mluvit o svých pocitech.
Slovo TREST ve slovníku naší rodiny nemusí vůbec figurovat. Jen se všichni poučujeme z vlastních chyb a napravujeme to, co jsme nechtěně (a někdy možná i chtěně) pokazili.
