Lesk a bída asistentů

Jakubův most


Paní Hromasová pomáhá třetím rokem autistickému chlapci, který je nyní v sedmé třídě. Věnuje se mu 5 hodin denně, a poté přechází do školního klubu, kde jako vychovatelka stráví zbytek pracovní doby.

Těžiště její práce při vyučování spočívá v tom, aby Jakub pochopil zadání úloh a věděl, co se po něm chce. Při dějepisu nebo zeměpisu mu diktuje poznámky, protože nestíhá a pomáhá dělat výpisky. „Pokud se paní učitelka jde věnovat tomu mému chlapci, já přejímám třídu a kontroluju, jak pracují na zadaném úkolu. Když je Jakub například vyvolaný, čeká na moje kývnutí, že opravu má jít k tabuli, že je všechno v pořádku. Jsem takový můstek mezi ním a dětmi a mezi ním a učiteli,“ říká Renáta Hromasová, která má v popisu práce být se svým svěřencem i o přestávkách.

Asistent pedagoga není osobní asistent

„Spolužáci už si za ty tři roky zvykli, že je ve třídě druhý dospělý člověk. Nejsem ve škole jediný asistent a myslím, že nás většina dětí vnímá jako součást školy a nemá s tím problém. Ale jsou tam i děti a bohužel také jejich rodiče, kterým se to nelíbí a třeba na třídních schůzkách se nevyjadřují úplně hezky,“ povzdychne si paní Renáta. Hlavní příčinu vidí v tom, že rodiče nepochopili její roli ve třídě, protože ji berou jako osobního asistenta chlapce.

Rozdíl je přitom zásadní. Asistent pedagoga je sice přidělován do tříd, ve kterých jsou vzděláváni žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, jeho úkolem ale není „pouhá“ práce s konkrétním žákem nebo konkrétní skupinou žáků; asistent pedagoga má asistovat učiteli v širším spektru jeho činností (viz. www.asistentpedagoga.cz/napln-prace).

K nejvýznamnější inkluzi dochází o přestávkách, kdy děti spontánně chodí za Renátou a tím pádem i za Jakubem.

Více o radostech i strastech asistentky pedagoga se dozvíte v rozhovoru.