Tatrmani, 18. část: Letiště

Tatrmani, 18. část
LETIŠTĚ

V letištní hale plné lidí popochází Rudolf s plastovou lahví plnou vody. Vybere si dvojici mladých a trochu výstředně vyhlížejících turistů, kteří čekají v hloučku okolo muže držícího ceduli s nápisem Tenerife. Hezká dívka i sympatický mladík se spoustou copánků a korálků jsou oblečeni do dlouhých zelených košilí s pestrobarevným vyšíváním okolo výstřihu, zpod kterých jim vykukují úzké kalhoty a červené tenisky.

„Promiňte, mohl bych vás o něco poprosit?“ mrká spiklenecky Rudolf.
„Jasně,“ přisvědčí ochotně mladík.
„Potřebuju se dostat co nejrychleji na Tenerife. Kdyby vám to, kolegové, nevadilo, proměním se v malou sardinku a vy mě v téhle láhvi převezete. Stačí, když mě tam na letišti někde vypustíte do umyvadla…“
„To je fór? Nějaká skrytá kamera, ne?“ Dívka se nedůvěřivě rozhlíží kolem.
Rudolf na ni začne špulit pusu, střídá malé a velké O a významně koulí očima.

„Nebav se s ním, je to cvok. Hele, starouši, nech nás na pokoji,“ zapomene na svou původní vstřícnost mladík. Vezme dívku kolem ramen a odvrátí se od překvapeného vodníka.
Rudolf chvíli nechápavě kouká, ale pak si vybere starší vyzáblou ženu v plátěných kalhotách, zelené halence a v červených plážových pantoflích. Začne na ni špulit pusu, ale když zaznamená její velice pohoršený výraz, rychle přejde jinam.

Málem vrazí do kočárku s malým dítětem. Nemůže uvěřit vlastním očím a svému štěstí. Dítě se na něj usmívá a špulí pusu do O. Rudolf mu opětuje pozdrav a pak se obrátí k jeho matce.
Mezitím podál ona starší vyzáblá žena spolu s výstřední mladou dvojicí cosi rozčileně vysvětlují letištní ochrance. Ukazují směrem k Rudolfovi, který mladé mamince s dítětem v kočárku třepe před obličejem plastovou lahví s vodou.

SANATORIUM

„Takže ještě jednou,“ shrnuje doktorka Tempírová, která sedí jako vždy s nohama přehozenýma přes sebe, pochopitelně v rudých luxusních lodičkách. „Říkáte, že jste porybný… Hezké povolání.“
„Jasně, jsem Porybný, paní doktorko. Rudolf. Rudolf Porybný!“ skočí jí rozčílený Rudolf do řeči. „Proboha jaký já jsem terorista?! A cvok??? Cvok jsem úplně stejnej jako vy!“

Upírka se ani nestačí ohradit.
„Víte, jaká je to dálka? Dyť je to až u Afriky! Tak jsem chtěl letět stopem s kolegia – ve flašce s vodou. Copak můžu za to, že to nebyli našinci?“
„Aha… A takhle cestujete běžně? V láhvi s vodou?“ ujišťuje se doktorka.
„No jasně že jo. Je to mnohem jednodušší než cestou vysvětlovat žralokům, že nejsem člověk. A taky se mi nechtělo do slaný vody. Já jsem ve vodě naloženej od rána do večera, ale slanou nemusím.“

„No to se vám bude u nás líbit,“ medově přeruší doktorka Rudolfa. A jako k malému dítěti pronese konejšivě: „Na déčku máme tu nejsladší vodičku, jakou si dovedete představit…“

Dva zřízenci stříkají vodu ze dvou tlustých hadic. Jsou k smrti vyčerpaní.
Mohutný proud vody stříká Rudolfovi na záda. Hlavu má přitisknutou jedním uchem k vykachlíkované stěně, se slastným výrazem ve tváři vydává našpulenou pusou radostné čvachtavé zvuky. Líně obrátí hlavu na druhou stranu a vytřeští oči.
Stejně tak vytřeští oči muž, na kterého stříká druhá hadice.

„Áááááá!!!“ zařvou oba naráz.
Vodník Rudolf Porybný se dívá do tváře svému bývalému spolužákovi a nezvěstnému kamarádovi – Pepovi Rybičkovi.

ZAHRADA

Za chvíli už Ruda s Pepou sedí na úzké dřevěné lávce zasahující do vody z ostrůvku uprostřed rybníka v zadním koutu zahrady sanatoria. Nohy mají ponořené do vody.
„To není dobrý pro vodníky, tohle místo. Vždyť je to normální blázinec!“
„No Rudo, to jsi teda vedle. Lurdy! Zázračný Lurdy to jsou!!!“ rozčiluje se Pepa. „A když už – tak sa-na-to-ri-um. Vždyť oni mi tady těma vodníma masážema dali dohromady moje skříplý záda. A když se nikdo nekouká, tak si jdu sem do tohohle plivátka zaplavat jako úhoř. To už jsem nemohl několik let, jak jsem měl neohebnou páteř. Ani ta bezpáteřní žížala na mě teď v kroucení nemá!“

„Jenomže Pepo, ty jsi vodník! Tady nemůžeš zůstat,“ přesvědčuje svého kamaráda Ruda.
„Ale právě pro vodníka je tu učiněný ráj!“ obhajuje se Pepa. „Já už odtud nechci. Je tu svatej klid.“
„Tak ten tu za chvíli mít nebudeš, až se dostane k moci Barakuda.“
„Barakuda? Ten?“ rozchechtá se Pepa. „Tomu tady vedle patří hotel a škola plavání. Na víc se nezmůže. Vzpoměň si, ve škole mu šlo jen krmení ryb. A pak ještě proměna do chobotnice – někdy. To jediný mu šlo!“
„Asi proto byl tak slizkej.“

„A blbej. Slizkej jako chobotnice a blbej jak plankton.“
„Blbej, to jo. Ale už tehdy měl na všechno poskoky, co za něj všechno udělali. Rozdělovat úkoly, na to byl mazanej až až. A když zařval, tak se ho všichni báli. Na slovo ho poslechli.“
„Všichni ne!“ ohradí se Pepa.
„Máš pravdu, ale moc nás tehdy nebylo.“
Ruda podá Pepovi už trochu pomačkaný zelený list papíru. „Přečti si tohle a pak se rozhodni.“
Pepa přelítne dopis a tvář se mu zakaboní.

„To je šílený. Ale… já odtud nemůžu,“ ošívá se Pepa nešťastně. Náhlý nápad mu rozjasní tvář. „Navíc tu budem potřebovat špióna.“
„To není špatný nápad,“ připustí neochotně Ruda. „Ale řekni mi jediný důvod, proč odtud nemůžeš. Změníme se v žabáky, kváknem na čápy a jako aerotaxíkem jsme na Jemništi v cuku letu.“
„O čápech mi nemluv, ti mě sem dostali, troubové. Ale nakonec je to to nejlepší, co pro mě mohli udělat,“ zasní se Pepa. „Já odtud opravdu nemůžu.“

„Pepo, vzpamatuj se!“ rozčílí se Ruda. „Proč bys sakra nemohl?!“
„Kamaráde, já… Já se tu zamiloval.“
„Cože? Zamiloval? Mě vomejou! Tady?! Do koho?!!“
„Rudánku… Do Upírky.“
Leklá ryba nemůže mít vytřeštěnější výraz než Ruda.

DUŠIČKY

„Co uděláme s režisérem Franclem?“ ptá se šeptem Upírka primáře Somra, který jde vedle ní po chodbě sanatoria a nepřestává šmodrchat svoje uzlíky. „Přestože do něj vdechujeme několikanásobně vyšší dávky než jiným, moc to nezabírá. Za chvíli tu je zas. Chtělo by to fouknout mu úplně jinou sílu a kvalitu než doteď.“

„I kdybychom mu vdechli nejslavnějšího režiséra na světě, třeba Spielberga, tak mu to nepomůže. Ten nikdy nic pořádného nenatočí. Jen se bude vztekat.“ Primář mrkne směrem k Upírce. „To už ve skladu nemáme opravdu nic, co by se pro něj hodilo?“
„Je tam už jen zbytek duše toho italského režiséra spagetti westernů. Jinak nic. Na Francla už jsme všechno vypotřebovali. Zeptám se Reného, jestli teď nemá v kurzu někoho vhodného.“

„Ten má teď jiné starosti…“
„Pane primáři! Pane primáři, žába! Skáče za vámi žába!“ přeruší ho postarší pacient.
„Jistě pane Horáčku, a mě zas minule pronásledovala ondatra a předtím želva, že? Nebojte, dám to do zápisu,“ nevzrušeně ho ubezpečuje a chlácholí Upírka, aniž by výrazně zpomalila krok. „Tak co s tím Franclem?“ obrátí se doktorka zpátky k primářovi.
„Z minulého kurzu jsem od Barakudy dostal šachového velmistra, ale to nepomůže. Stejně ho chci pro sebe. Chtělo by to lapnout duši někoho opravdu talentovaného. Ať už od Francla máme jednou pro vždy pokoj.“

„Ale koho? Spielberg nebo Cameron? Ti jsou daleko. Navíc mají kolem sebe pořád smečku bodyguardů.“
„Tak zaúkolujeme Barakudu, ať sežene nějaké nové šikovné dušičky tady. Češi jsou přece taky skvělí režiséři. Ne? Třeba… ten… no ten…“ primář se drbe na hlavě, na chvíli dokonce přestane šmodrchat. „Napadá vás někdo, Elektro? Vy se v umění přece vyznáte…“
Primář Somr se zas věnuje uzlíkům a Upírka se s povzdechem zamyslí.

„Na Jemništi teď prý točí Zdenek Troška pohádku. A v Čimelicích Jiří Strach nějaký horor. To není tak daleko, mohli bychom si je tam odlovit. Jen jestli by to už pak na Francla nebylo příliš mnoho talentu…“
„Ále… Tak mu nefouknem všechno. Aspoň nám Troška zbude i pro jiné. Jako na zavolanou. Jako na zavolanou,“ pochvaluje si primář Somr. „Výtečný nápad, Elektro.“

Primář s doktorkou došli až ke dveřím tajného skladu duší. Letmo se ujistili, že kolem nejsou žádní zvědavci, vešli dovnitř a spěšně za sebou zavřeli. Ani si nevšimli malé zelené žáby, která už nestačila vskočit do rychle se zavírajících dveří, narazila do nich hlavou a rozplácla se na podlaze.
Dveře se zabouchly a z podlahy se vrávoravě zvedá postava v nemocničním županu a drží se za hlavu. Je to špión Pepa, který je poněkud zmatený po ráně do hlavy, ale mnohem víc z toho, co vyslechl.