Tatrmani, 22. část: Ježibaba

Tatrmani, 22. část
JEŽIBABA

Kapky vody se rozpleskávají o kachličky a jako potůček se vlévají do kanálku uprostřed kuchyně.
„Bertičko, já už strachy crčím. Zítra jdeme k Barakudovi a o kronice, natož o elixíru, víme houbeles. To bude náš konec. Teď už nás do tý kotelny jistojistě šoupne,“ běduje Fanouš, kterému z šosu na podlahu nekape, ale už skutečně crčí voda proudem.
„Přestaň. Radši mysli. Vždyť to umíš,“ uklidňuje Fanouše Berta, která má ovšem sama do klidu daleko.

„Jenže mně to nejlíp myslí, když jsem ve vaně. Nebo když zpíváš, Skřehotalko moje.“
Každá minuta je drahá, Berta spustí svoji oblíbenou árii Ježibaby z Rusalky. Hlas jí přeskakuje. Není se co divit.
„Čury mury fuk, bílá pára vstááááááávááááá z luk! Kapka krve dračí, deset kapek žluči, teplé srdce ptačí, už to z kotle hučí! Skoč, můj mourku, skoč a skoč, varem v kotli pozatoč! Čury mury…“ Berta se zarazí a vytřeští oči, čímž ještě víc vyděsí Fanouše, a zařve. „Ááááá!“

„Ááááá!!!“ zařve i Fanouš, který rázem vypadá jako zahradní fontánka, jak z něj hrůzou lije.
„Jsme z toho venku! Vždyť máme řešení přímo před nosem!“ ječí nadšením Berta a poskakuje po kuchyni. „To je recept! Recept na elixír! Čury mury fuk, nelekej se větších muk! Kapka krve dračí, deset kapek žluči…“

„Bertičko?“
„Elixír jako elixír. Co je dobrý pro Rusalku, musí být dobrý i pro vodníky! Jsme z toho venku!“
Fanouš konečně pochopí a začne křepčit s Bertou. Pak vytřeští oči a pro změnu vyděsí zase on Bertu.
„Ale, Bertičko, kde vezmeme dračí krev? A teplé srdce ptačí? Vždyť já neublížím ani mušce, ani žížalce. Vždyť je rybářům stahuju potají z háčků…“

Z Berty rázem vyprchá nadšení. Nešťastně koukne na Fanouše. Ten ji však znenadání chytne za tváře, začvachtá jimi a po hastrmansku ji políbí.
„Máš pravdu, Žouželinko, co je dobrý pro Rusalku, musí být dobrý i pro vodníky! Hezky se obleč, jdeme do Národního divadla. Honem, honem.“

ELIXÍR

„Náš Rudánek mě pěkně vyšplouch. Měl jsem mít dneska volno. Navíc jsem Rusalku nikdy nedělal. Ruda asi někde chlastá.“
„Co když se mu něco stalo?“ snaží se uklidnit naštvaného rekvizitáře stará garderobiérka Jiřinka. „Copak už někdy něco podobného udělal?“
„To sice ne, ale tuhle Hubáčková viděla tady v divadle, jak ho vezli na kárce. Bylo ráno a on už byl tuhej.“

Rekvizitář s garderobiérkou projdou kolem dveří s panáčkem, za kterými se schovává Berta s Fanoušem. „Vzduch je čistej, tak šup do kýble.“
„A není tam saponát, Bertičko, že ne?“ nechce se Fanoušovi do kapří podoby.
„´Měsíčku na nebi´…“ ozve se volání inspicienta, který zve na scénu účinkující. „Připraví se Rusalka. Aničko, Aničko Válková… Pak taky Ježibaba… Máme tu ,Měsíčku na nebi hlubokém‘…“

Ačkoli je všude plno lidí, uklízečky, která si vykračuje chodbou divadla se smetákem a s kýblem, ze kterého kouká kapří ocas, si vůbec nikdo nevšímá. Ostatně není se co divit, právě probíhá představení.
Berta vklouzne do dveří s nápisem ,Jeviště‘. Na chodbě po ní zbyly na zemi loužičky vody.

„Tady nic není,“ šeptá rozčíleně od stolku s rekvizitami do kbelíku, ze kterého na ni špulí pusu kapr Fanouš. „Ten pohár tady není. Je to možný?“
Možné to je. Rekvizitář, který vzal službu místo nezvěstného Rudolfa, nepoložil pohár s elixírem na stůl za jevištěm, ale na jeviště, do ježibabiny chatrče. Tam ho taky Berta s Fanoušem objeví. Problém je, že k němu nemohou, protože v chatrči je už na svůj výstup s předstihem připravená pěvkyně, ztvárňující Čarodějnici.

„Běda! Běda! Běda!“ zní vodníkův hlas z jeviště.
„Běda! Běda!“ běduje Berta spolu s vodníkem. „Musíme se k elixíru dostat dřív, než ho ta bába dá vypít Rusalce! Moc času nemáme. Fanouši, co budeme dělat? Teď je ,Měsíček‘ a pak ,Staletá moudrost tvá‘…“

„Jakápak staletá moudrost má?“ ptá se nešťastně Fanouš, neuvědomuje si, že se jedná o názvy árií. „Vždyť víš, že já nic nevymyslím, pokud mi nezazpíváš…“
Z jeviště právě zní první tóny árie ,Měsíčku na nebi hlubokém‘. Berta ani na chvíli nezaváhá a přidá se k Rusalce. Očima přímo visí na Fanoušovi, který se drží za hlavu a koulí očima.

Bertin burácivě skřehotavý hlas se nese přes jeviště v dvojhlase s vykulenou Aničkou Válkovou. Ježibaba ve své chýši úlekem odskočí od okna. Muzikanti zvedají hlavy od svých not a snaží se zjistit, co se to děje na jevišti. I diváci zpozorní, takové pojetí tradiční opery je neobvyklé. Dirigenta však nezaskočí vůbec nic.
Berta se do zpěvu ponoří tak, že na chvíli zapomene, co je cílem loupežné výpravy. Fanouš na ni láskyplně zírá.

„Měěěěsíčku, poooostůj chvíííííli, řéééékni mi, řééééékni, kde je můůůůj milýýýý!“
„Bertičko, vzpamatuj se. Musíme vlézt pro pohár na jeviště, ať se stane cokoli“ vyspekuloval během Bertina zpěvu Fanouš.
S tím Berta souhlasí. Přikrčí se a spolu s Fanoušem se plíží kulisami do ježibabiny barabizny. Čarodějnice v ní už není, protože ji právě na jevišti Rusalka prosí o pomoc, žádá po ní lidské tělo a lidskou duši.

„Čistou duší, čistou lidskou duší, moje láska všechna kouzla zruší!“
„Tedy pojď, honem pojď, do chaty mě vyprovoď!“ odpovídá jí Ježibaba a jde napřed do své chýše.
Uvnitř překvapí Bertu odnášející pohár. Fanouš se stihl schovat za dveře.
„Ten neodnášejte, ještě hraje!“ špitne pěvkyně v domnění, že Berta je náhradou za rekvizitáře Rudu. Chce si od ní vzít rekvizitu, se kterou se má za chviličku vrátit na jeviště. „V krbu jedy navaříme…“ pokračuje ve zpěvu a zlostně koulí očima.

Berta pohár pochopitelně nechce pustit a začne se o něj s Čarodějnicí přetahovat.
„Dělej něco!“ houkne na Fanouše, který tak tak stačil zavřít dveře nic nechápající Rusalce přímo před nosem a přirazil k nim stůl.
Kolem Rusalky se začnou houfovat lesní žínky, aby zakryly její marnou snahu vejít do chatrče.

Fanouš mezitím zezadu přiskočí k Ježibabě, dá jí plochou dlaní ránu do zad a chňapne po její dušičce. Nebohá operní pěvkyně se mu sesune k nohám.
„Bertičko, já to dokázal!“ hýká radostně Fanouš a mává svou zavřenou pěstí Bertě před očima. „Úder a chňap!“
„A kdo teď asi odzpívá ´Čury mury fuk´?“ lamentuje Berta a zároveň je jasné, že zná odpověď. „Opovaž se ji otevřít, jinak bude malér!“ chytne Fanouše za pěst. „Musíš ji pak vrátit zpátky!“ zašeptá přidušeně. Hned potom se nadechne a spustí. „Čury mury fuk, bííílááá pááára vstááávááá z luk…“

Bertin ječák se nese k divákům i přes zavřené dveře, o které se zvenčí opírá Rusalka. Mladá začínající hvězdička Anička je úplně ochromená. Zato dirigent, který u divadla zažil už ledacos, jen obrátí oči v sloup a dál mává taktovkou, jako by celý ten zmatek byl součástí představení. Po skončení árie spustí publikum zvyklé na různé experimenty obvyklý bouřlivý potlesk, ozývají se i výkřiky bravo.

Zatímco se představitelka Ježibaby vzpamatovává opřená o kulisy a ničemu nerozumí, Berta s Fanoušem štrádují po nábřeží, drží se za ruce a každou chvíli na sebe radostně špulí pusu. Z Bertina kbelíku vykukuje pohár. Elixír z něj cáká na chodník, ale ti dva jsou zaujati sami sebou.
„Křičeli bravo! Slyšels?! A to tvoje buch a chňap! Mokránek by zíral!“
„Úder a chňap! Úder a chňap! A co teprve Barakuda, ten bude valit oči!“